Unikátní snímky z olympiády v roce 1956: soudruzi ve vydře a vylidněné stadiony

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Význam Karla Nováka zdůraznil Český olympijský výbor stylově letos, po knize Malíř sportu vydal ještě Deník z Cortiny. Vzpomínku na časy, kdy v Itálii vzbudila poprask československá Tatra, kdy sovětští funkcionáři seděli na tribunách v ušankách z vydry a kdy hokejisté kráčeli na stadion pěkně pěšky, se siluetami velehor za zády.

Z knihy Deník z Cortiny, kterou na základě Novákových vzpomínek sepsal Patrik Vacek, jsme vybrali dvacet fotografií. Můžete si je prohlédnout v galerii níže, byť jde jen o zlomek.

A přidáváme k nim pět krátkých příběhů. Ty ilustrují, jak moc se celý svět - a s ním i vrcholový sport - změnil od momentu, kdy v Cortině skončila olympiáda a na další se čekalo rovných sedmdesát let.

Zdá se to k neuvěření, jako výmysl scenáristy s příliš bujnou fantazií. Ale stalo se… Slavnostní zahájení olympiády bylo svědkem největšího možného trapasu. „Na ledové ploše byly položeny zelené koberce, aby závodníci nechodili po ledu a neuklouzli. To poslední člen, italský rychlobruslař Guido Caroli, který přivážel pochodeň s olympijským ohněm, měl tu smůlu, že zakopl o natažený kabel od mikrofonu a natáhl se v celé své kráse na led. Ale hlavně, že neuhasl. Nevím, zda by pro něj museli znova jet do Řecka…“ popisuje v knize.

Jemná ironie v Novákových slovech ukazuje na projev gentlemana, nešťastník Caroli ale prožíval muka. Bruslař - a upadne? Muž, který má zapálit olympijský oheň - a místo toho ho málem uhasí?

„Nemyslím si, že by se někdy jakýkoli jiný sportovec mohl cítit poníženěji,“ vzpomínal na Caroliho bolest pro list Daily Mirror veterán sportovní žurnalistiky Peter Wilson. Očití svědci popisovali, že i když oheň plál dál a hry byly oficiálně zahájeny, Caroli nedokázal udržet slzy a jen dokola opakoval: „Já se tak stydím.“

Caroliho přímo na místě utěšoval mimo jiné italský prezident Giovanni Gronchi. V Cortině následně závodil na tratích na 500 i 1500 metrů, byl čestným hostem zimních olympijských her v Turíně 2006. Těch letošních se ale nedožil - Guido Caroli zemřel v Miláně 28. prosince 2021 v požehnaném věku 94 let.

Knihy o Karlu Novákovi vycházejí, ani film by ale nebyl na škodu. Novákův život byl pestrý, barevný, včetně temných odstínů. Narodil se v roce 1925, reprezentoval Československo ve fotbale, pak jako fotograf a kameraman zvěčňoval nejvýznamnější momenty tuzemského sportu, včetně triumfů Emila Zátopka, Věry Čáslavské, Jiřího Rašky.

Jak ale připomíná autor díla Deník z Cortiny, také Novák podepsal v 50. letech spolupráci s StB; na opačné straně dobového spektra je roční podmínka z roku 1972, kterou mu soudruzi napařili za šíření snímků ze sovětské okupace v srpnu 1968. Poté Novák fotil pro legendární sportovní týdeník Gól, jeho profesní derniérou se pak stalo fotbalové mistrovství Evropy v roce 2000. Půlstoletí za objektivem ho proměnilo v legendu.

Novák zemřel 13. listopadu 2007, díky knihám vzpomínky zůstávají. Třeba ta z Cortiny, kde ho z krasobruslařské soutěže vyváděli policisté, neboť nerespektoval zákaz natáčení: „Za malou chvilku mi někdo klepe na rameno. Nechal jsem jej klidně klepat dál. Jen jsem ramenem uhnul, abych si nerozkýval obraz… Myslel jsem, že to je stejný pořadatel, ale uviděl jsem policajta.“

Jízdu pozdějšího československého hrdiny Karola Divína nicméně dotočil, a když ho policie vyvedla, oběhl stadion, vrátil se jinudy a pustil se zase do práce.

Poručíme větru, dešti, ledu, puku. Zvrhlost komunistické ideologie pochopili nejlepší sportovci naší země už v roce 1950. Tehdy hokejisté ve vykonstruovaných procesech končili v Jáchymově a ve vězení.

O šest let později kráčeli jejich nástupci na zápasy pod vedením kapitána Karla Guta, pozdějšího letitého šéfa hokejového svazu. V Cortině byl šéfem leda v šatně, jinak byl i Gut maličký. Hokejisté zde na olympiádě skončili až pátí a doma je tepal jak proletariát, tak kádrová oddělení novin.

„Pro to, aby se to již nikdy neopakovalo, je třeba do kořene odhalit příčiny tohoto neúspěchu. Budou se tím jistě zabývat příslušné orgány a sdělí výsledek veřejnosti. Znamená to tedy, že sice v Cortině je skončeno, že však u nás případ Cortina skončen není a nemůže být,“ napsal výhrůžně Československý sport.

Celý příběh hokejového propadáku si v textu Seznam Zpráv můžete přečíst v odkazu výše. Když Gut a další kráčeli pod alpskými štíty v kabátech na stadion, jak je zachytil Karel Novák, netušili, že se nebudou zpovídat jen trenérům, ale také ÚV KSČ i rukodělnému lidu z polí a továren.

Československá televize začala se zkušebním vysíláním 1. května 1953 a časy plné zkoušení, pokusů a omylů vygradovaly v Cortině. Poprvé se z olympiády vysílalo živě, ovšem pirátsky. Zařídil to italský emigrant Braun, rodák z Brna a zástupce italské televize RAI, který po společném večírku s Čechoslovákem Miroslavem Hladkým z Mladé fronty nakonec fanfarónsky svolil: „Tak si to vysílejte!“

„Neuvěřitelné se stalo skutečností. První obrázek sportovního zápolení v Cortině nás doslova vzrušil,“ cituje kniha Deník z Cortiny legendárního komentátora Víta Holubce, jemuž sekundoval Miloš Zouhar. Společně popisovali dění na základě toho, co do sluchátek slyšeli od německého kolegy. Co o sedmdesát let později vypadá jako největší samozřejmost, tehdy představovalo technologický průlom.

Soupis výjimečných sportovců, které kdy Karel Novák zvěčnil, by byl delší než celý tento text. Tato momentka má ovšem čestné místo. Musí mít: září z ní hvězda, která se zrodila v Cortině právě v době, kdy Novák ostřil na dvacetiletého lyžaře jménem Anton Engelbert Sailer.

Možná ho znáte spíše jako Božského Toniho. Nikdo před ním a hlavně nikdo po něm už nedokázal to, co Toni Sailer, jenž ovládl v Cortině sjezd, slalom i obří slalom. Tři závody, tři zlaté olympijské medaile.

Mládenec z Kitzbühlu proměnil svůj sport do základů. A ne naposledy, o pouhé dva roky později ukončil třemi zlatými na mistrovství světa kariéru, v níž si musel zachovávat status amatéra, neboť profesionálové tehdy ve sportu ještě nebyli vítáni. A tak božský Toni raději závodil, zpíval, hrál ve filmech, trénoval a jako ředitel závodu dohlížel na slavný Hahnenkamm.

Novák ho vyfotil v momentu, kdy legenda Božského Toniho teprve vznikala.