Olympijská historie: Hokejisty strašili, že v USA budou mít hlad

V Calgary 1988 stanuli poprvé v historii na stupních vítězů dva Češi najednou. Ve skocích na lyžích získali stříbro Pavel Ploc a bronz Jiří Malec. Jiří Parma navíc vybojoval na středním můstku páté místo. Tento velký úspěch měl přitom tajemné pozadí.

Před odletem do Kanady se sešli skokani s trenérem Daliborem Motejlkem v pražském hotelu International. Najednou se před nimi objevil zvláštní člověk, zarostlý a v dlouhém kabátě s kloboukem.

„Vypadal jak dnešní bezdomovec. Řekli nám, že je léčitel a pracuje s našimi sjezdaři. Ale začal se bavit i s námi skokany,“ vzpomíná Motejlek. „Pak postavil asi pět metrů od sebe dva kelímky, jeden s vodou a druhý prázdný. Ani jednoho se nedotknul a silou vůle posunul plný kelímek k prázdnému a rozbil ho.“

Čaroděj nabídl skokanům, ať si odvezou zázračné kelímky do Calgary a ubezpečoval je, že z nich načerpají sílu. „Tak jsem řekl, že si je s sebou vezmeme. Přímo na olympiádu nám poslal léčitel ještě dopis,“ prozrazuje Motejlek. „Psal, že nemáme jen na Fina Mattiho Nykänena, který byl skoro neporazitelný. Kluci mu věřili a na středním můstku skončili druhý, třetí, pátý a čtrnáctý. Vyhrál Nykänen.“

Energie od léčitele zabrala hlavně u Jiřího Malce, největšího nerváka skokanského družstva. Nerozbitý kelímek si uložil pod postel. Jeho blahodárný účinek pociťoval i sáňkař Petr Urban, který spal s Malcem na pokoji. „Tréninky v Calgary jsem jezdil mezi nejlepšími,“ prohlašuje Urban. „Když přiletěl další skokan Franta Jež, dali kelímek k němu a už mi to tak nejezdilo.“

Malec ale o kelímek málem přišel. „Uklízečka si všimla, jak se válí pod postelí, vzala ho a vyhodila do smetí. Jirka se vylekaně ptal: ‚Kam jste to hodila?‘ Když se to dozvěděl, vlezl do velké popelnice, kelímek našel a šoupnul si ho zase pod postel,“ vypráví Motejlek. Pak si Malec vyskákal bronzovou medaili.

O osm let dříve v americkém Lake Placid se olympiáda reprezentantům naopak nevyvedla. Jediný slušný úspěch se podařil běžkyním na lyžích pod vedením trenéra Zdeňka Cillera. Květa Jeriová získala bronz na pět kilometrů a štafeta obsadila čtvrté místo.

Běžkyně Gabriela Svobodová, nyní Soukalová (matka Gabriely Soukalové mladší) vzpomíná, že závody byly tehdy pro některé náročné i z jiného důvodu než kvůli výkonu na trati.

„V olympijské vesnici jsme hrály s Dášou Švubovou pořád nějaké videohry ovládané pákami, střílečky, fotbaly a tak. Něco takového jsme viděly poprvé v životě, nebyly jsme na to zvyklé. Chovaly jsme se jak puberťačky. Měly jsme od hraní namožené ruce, bolely nás a sotva jsme udržely běžecké hůlky,“ svěřuje se Soukalová.

Olympijský sport za komunismu měl však i stinné stránky. Soukalová nerada vzpomíná na atmosféru ve výpravě. „Do USA chtěl jet každý. Nakonec tam odletělo kolem sto dvaceti lidí, ale sportovců jen čtyřicet jedna, z toho dvacet hokejistů,“ upozorňuje. „Zbytek tvořili hlavně funkcionáři, většinu z nich vůbec nezajímalo, jak se nám na závodech vede. Vypravili se raději k Niagarským vodopádům místo toho, aby nás povzbuzovali.“

Jeriová to potvrzuje: „Na naše soutěže jezdil jediný funkcionář. Měl profil jako Julius Fučík, a proto jsme mu tak mezi sebou říkaly.“ ‚Fučík‘ tam ale nebyl kvůli fandění. Patřil mezi takzvaná ‚očka‘ – špicly, kteří sledovali reprezentanty, aby se chovali jako vzorní občané socialistické vlasti a nenechali se zlákat k emigraci.

Když Jeriová získala překvapivě bronz na pěti kilometrech, nekonala se žádná velká oslava. „Předseda ČSTV (Československého svazu tělesné výchovy – pozn. red.), soudruh Antonín Himl, pozval mě a trenéra Cillera do nějaké místnosti. Otevřel nám jedno plzeňské pivo a s trenérem jsme ho vypili půl na půl,“ vypráví Jeriová. Po devátém místě z desetikilometrové trati se s ní nikdo ani nebavil.

Na další olympiádě v Sarajevu 1984 byly běžkyně ještě lepší. Jeriová obsadila na pět kilometrů třetí místo a štafeta ve složení Švubová, Paulů, Svobodová, Jeriová si vyjela stříbrné medaile. Předcházel tomu však nevydařený desetikilometrový závod.

„Desítka nebyla moje trať a nechtěla jsem na ni nastoupit. Ale soudruh Himl rozhodl, že musím. Na rozdíl od největších soupeřek jsme namazaly lyže jen průměrně, což nestačilo. Skončila jsem desátá, Blanka Paulů třináctá a Gaba Svobodová čtrnáctá,“ poznamenává Květa Jeriová.

Funkcionáři tehdy poslali olympioniky do Sarajeva asi tisíc kilometrů autobusem. Po cestě stále někdo větral, Blanka Paulů onemocněla a závod pak absolvovala po dvou dnech v posteli. Vynechat jí funkcionáři nedovolili, čekali od ní medaili. Z nemoci se vyhrabala, ale psychicky na tom nebyla dobře.

‚Hlavouni‘ byli z umístění běžkyň vyděšení. Čekali na beton medaile, díky nimž by se mohli udržet na teplých místech další čtyři roky a vylepšit si platy. Sepsuli trenéra Cillera a tlak se přenesl i na závodnice.

„Před startem mé nejsilnější disciplíny ‚pětky‘ jsem se klepala. Měla jsem od začátku pocit, že jedu se zataženou ruční brzdou,“ prohlašuje Jeriová. „Přede mnou startovala vítězka ‚desítky‘ Finka Hämmälläinenová a ujela mi. Hodně chumelilo a stopa rychle zapadávala. V mírném sjezdu mi zpomalovaly lyže,“ vzpomíná. Dojížděla druhá, ale před cílem ji předběhla jedna Norka a byl z toho bronz.

V cíli necítila Jeriová radost ani únavu. Jen se rozplakala, jak z ní spadl stres. Dodnes si myslí, že kdyby ji vedení ČSTV a trenér před závodem nevynervovali, mohla získat aspoň stříbro.

Radost z její medaile však pomohla běžkyním shodit stres a ve štafetě si dojely pro stříbro. Namísto euforie to má ovšem Blanka Paulů spojeno s nepříjemným zážitkem. Hned po dojezdu ji přepadla migréna a udělalo se jí zle. „Až pak v takovém polovičním kómatu jsem se šla podívat na finiš a těšila jsem se s holkami ze stříbrné medaile,“ vzpomíná.

Zato dvě velké kamarádky Gabriela Svobodová a Dagmar Švubová si úspěch nadmíru užily. Trochu popily už před vyhlášením výsledků a pokračovaly na večírku. Zdržely se tak dlouho, že se do olympijské vesnice vracely až po večerce.

„Nemohly jsme se dostat dovnitř a napadlo nás, že přelezeme asi pětimetrový plot. Zůstaly jsme na něm viset a dole hlídali psi,“ svěřuje se Svobodová. „Pak nás naštěstí někdo objevil a do olympijské vesnice nás pustil.“

Smolařku oné olympiády Blanku Paulů potkaly ještě další trable. Po fantastické štafetě se chystala na závod na dvacet kilometrů. Před tím za ní přicestoval její bratr Stanislav a ona ho po tréninku vzala do olympijské vesnice. Propašovala ho tam díky závodnické průkazce vypůjčené od jednoho mladého biatlonisty.

„Zastavil nás příslušník ostrahy a po našem úspěchu ve štafetě mě poznal. Začal se se mnou přátelsky bavit, ale znejistěla jsem a brácha taky. Průkazku měl pověšenou na krku a obrácenou fotkou k sobě,“ popisuje Blanka Paulů.

Bratr musel průkazku otočit a strážný poznal, že na fotce je někdo jiný. „Zatknul nás a rozdělil. Drželi mě zavřenou v jedné místnosti. Byla jsem po tréninku zpocená a hladová. Funkcionáře z naší výpravy vůbec nezajímalo, že chybím a co se se mnou stalo. Zachránil mě až doktor Petr Krejčí. Pustili mě až v šest hodin večer a druhý den dopoledne se jela ‚dvacítka‘,“ popisuje Paulů.

Stejně jako Květa Jeriová si myslí, že kdyby tehdy ve výpravě vládla lepší atmosféra, mohly běžkyně přivézt domů ještě víc medailí.

Hokejový brankář Vladimír Nadrchal a obránce Rudolf Potch jezdili na zimní olympiády v 60. letech. A zábavných historek nabrali také dost. Nejen ze samotných her, ale i z přípravy na ně.

Když se hokejisté chystali na olympiádu v roce 1960 do Squaw Valley v USA, ve skalistých horách je čekala velká nadmořská výška. A tak pro ně trenér Laco Horský vymyslel přípravu v Nízkých Tatrách. „S ruksaky naplněnými dvaceti kilogramy písku jsme chodili a běhali na horu Prašivá. Vylezli jsme jeden kopec, mysleli si, že jsme nahoře, ale před námi se objevil další kopec,“ líčí Potsch.

Vrchol Prašivé se vypíná ve výšce 1652 metrů nad mořem. „Jirka Pokorný z Pardubic se při jednom výšlapu na Prašivou rozčílil a po slovech: ‚Mně může bejt nějaká olympiáda v Americe ukradená!‘ zahodil batoh. Sbalil se a odjel vlakem domů,“ tvrdí Potsch.

Na Prašivou vzpomíná s odporem i Nadrchal. „Vyfasovali jsme největší batohy, jaké se daly koupit, stanové díly, pomůcky na kempování, konzervy, trvanlivé salámy. Putovali jsme po Tatrách, denní trasa byla asi dvacet kilometrů,“ říká. Aspoň při cestě z kopce si ulehčovali tím, že batohy sundali a posílali je kutálením dolů.

Před odletem do Squaw Valley udělal pro hokejisty ideologické školení komunista, který dřív působil na americkém velvyslanectví. Věrolomně tvrdil, že je v USA všechno špatné a není tam velký výběr jídla a jak dovedou Američani všechno zkazit kečupem. „Byl to podvodník první třídy. Někteří kluci mu uvěřili a vezli si s sebou uheráky a další potraviny, aby neměli hlad. Ale do Ameriky se jídlo nesmělo dovážet a na letišti jim ho zabavili,“ podotýká Potsch.

Před olympiádou sehráli reprezentanti ‚přátelský‘ zápas s univerzitním týmem plným mladých a nažhavených hokejistů. Nadrchal utrpěl v poslední třetině zranění, někdo z protihráčů ho píchl hokejkou do levého oka. Z rány kapala krev a brankáře převezli z ledu rovnou do nemocnice.

Do olympiády se dal dohromady, ale oko mu pořád slzelo. „Kdybych viděl pořádně, asi bych chytal o trochu líp,“ hodnotí. „Skončili jsme čtvrtí, i když jsme po druhé třetině zápasu s Američany vedli o jednu branku a měli jsme nakročeno k medaili.“

Ve Squaw Valley se hrálo skoro ve dvou tisících metrech nad mořem a ani trénink s těžkými batohy dost nepomohl. „Američani použili před třetí třetinou kyslíkové masky, pak nás jasně přehráli,“ říká Potsch. Další dvě olympiády ale dopadly líp. V Innsnbrucku 1964 českoslovenští hokejisté skončili třetí a v Grenoblu 1968 druzí.

Článek vznikl z autorových rozhovorů se sportovci ve studiu Paměti národa