„Moje duše herečky je nažraná.“ Tatiana Dyková jde zkusit novou profesi

Po třiceti letech na scéně mluví jedna z nejúspěšnějších českých hereček o tom, proč mívá potřebu zpomalit, proč se dobrovolně drží stranou sociálních sítí a proč začala přemýšlet o tom, co dál.

„Teď se mě někdo ptal, jestli bych si v příštím životě zvolila jiné povolání. Já jsem říkala, že už bych si ho zvolila teď.“

Tatiana Dyková, držitelka rekordních čtrnácti ženských nominací na Českého lva, v rozhovoru pro Galerii osobností říká, že její vztah k práci se zásadně proměnil. Zatímco dřív jela bez zastavení, dnes si vědomě dopřává dlouhé pauzy: „Volno? To dřív byla nuda. Teď je to nutnost.“

Herectví ji podle vlastních slov naplnilo natolik, že už necítí potřebu být neustále v pohybu. Spíš naopak – začíná hledat, co všechno může existovat vedle něj. Do toho se proměňuje i samotná branže: herecké castingy nahrazují takzvané self-tapey, herci se prezentují sami a čím dál víc se od nich očekává aktivita na sociálních sítích.

Tatiana Dyková tenhle svět pozoruje spíš z odstupu. „Sebeprezentace není moje hobby,“ říká.

Sociální sítě nemá a nechybí jí. Vnímá je jako něco, co bere čas i energii – a co není nutné k tomu, aby člověk dělal svou práci dobře. I to jí nejspíš umožňuje držet si odstup od vlastního oboru. Po třiceti letech přiznává pochybnost, jestli si zvolila správnou cestu. Ne z nevděčnosti, jak říká, ale z pocitu naplnění: „Moje duše herečky je nažraná.“

Z filmových nabídek si vybírá jen ty, které ji něčím osloví („Musí to ve mně hrknout.“). V divadle Ungelt letos v září skončí po několika úspěšných letech groteska Slepice na zádech a nový projekt v divadle La Fabrika, ve kterém chtěla s manželem Vojtěchem Dykem navázat, zatím sami odsunuli. Nelíbil se jim scénář.

Právě v tomhle bodě se pro Tatianu Dykovou otevírá něco nového – bude učit na herecké škole a zároveň si dopřává i osobní výzvy, které s herectvím přímo nesouvisejí.

Rozhovor, ve kterém herečka velmi otevřeně mluví o svém životě a kariéře, si můžete pustit v audiu i ve videu s odkazem nahoře v textu. Dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Paní Dyková, v jakém období jsme vás zastihli - pracovním, nebo spíš klidnějším?

Ne, klid to není. Teď je to doba pracovní. Začala jsem natáčet jednu minisérii pro Primu, jmenuje se Nejsme sekta a už podle názvu je to celkem výživné téma. Hraju obhájkyni, takže spousta odborných textů.

Aha, takže teď přede mnou sedí právnička.

Myslím si, že ne. Dneska už jsem se věnovala celkem různým „opruzům“, takže jsem tu roli zvládla sundat. (směje se)

Na období „hodně práce“, nebo naopak „víc klidu“ jsem se ptal záměrně, protože vím, že je střídáte.

Do půlky března jsem odpočívala.

A je to odpočívání, nebo spíš hledání toho, do čeho se pustíte dál?

Je to vlastně takový aktivní odpočinek. Co dál? To jsou takové moje sny, do toho pak většinou čtu nějaké nabídky z divadel nebo na natáčení. Do toho bych si ráda splnila svoje přání, nejenom v divadle. Mám třeba ráda poezii a chtěla bych jí věnovat nějaký čas ve své kariéře a zase ji navrátit posluchačům.

Teď aktuálně máte jediné divadelní představení – černou grotesku Slepice na zádech v Divadle Ungelt, kde hrajete s manželem Vojtou Dykem. Ještě nedávno jste říkala, že se snažíte ubránit tak tři divadelní tituly, za kterými si můžete stát. Slepice bude mít v září derniéru… A potom?

Ta derniéra je z toho důvodu, že jsme měli mít novou premiéru v La Fabrice, představení Strip. Ale nebyli jsme spokojeni se scénářem, takže se zkoušení posunulo zatím na dobu neurčitou. Taky jsem měla zkoušet v divadle Viola, ale tam se změnilo vedení a já tam byla vlastně hlavní kůň Kláry Cibulkové, která už tam není. Tím pádem se zrušilo i zkoušení. Takže má nová sezóna začala vypadat úplně jinak, než jsem si představovala.

Takže Slepice končí - a nic nového?

Ne, ne. V roce 2027 nazkouším pro Ungelt novou inscenaci. Na to se moc těším.

Paní Dyková, mně se líbil váš výrok z jednoho staršího rozhovoru, že než přijmete roli, tak musíte cítit, že ve vás „něco hrkne“. Co to znamená? Jak to poznáte?

Asi intuice, vnitřní hlas, člověk se tetelí štěstím, že tohle je to pravé, do čeho chci investovat energii a čas. Někdy do vás taky hrkne, že tam bude hrát tenhle kolega nebo že to bude dělat tenhle režisér. Prostě impuls k tomu, že se nastartujete - a jdete do toho. Těch motivů je spoustu. Někdy, že je to něco úplně nového, jindy zase, že už jste na něčem podobném dělal, ale úplně to nedopadlo, nebo víte, že tam máte spoustu rezerv. Těch motivací je hodně.

A když jste brala scénář televizní série Nejsme sekta, tam „hrklo“ co? Téma, které ve společnosti rezonuje?

Určitě, je to aktuální téma. A pak bylo dost zásadní, že to točí režisérka Andrea Sedláčková, se kterou jsem natočila spoustu televizních filmů a po deseti letech jsme se mohly zase setkat.

Mimochodem, když už jsme u toho rozmýšlení, jakou nabídku přijmete a jakou ne, je to v případě herečky vašeho typu tak – když to přeženu –, že přehazuje scénáře vidlemi a hledá v nich perlu? Jste zasypaná nabídkami?

Je období, že máte na stole čtyři scénáře, nakombinované i s divadlem. U nás v Česku jsou herci různých kategorií a kvalitních scénářů je strašně málo. Naopak těch plytkých je velmi. Myslím, že už tak jasně dávám najevo, co chci a co ne, že těch scénářů, které dostanu, je méně, ale o to třeba kvalitnější nebo pro mě nějak zásadní.

Četl jsem, že byste dokonce radikálně „zkrouhla počet filmů, které se v Česku točí“. Co byste oželela a čeho je moc?

Oželela bych všechny ty filmy s těmi „barevnými svetry“, co mají na plakátech obličeje, převážně pořád ty samé obličeje, některé jsou i moje…

Romantické komedie?

Myslím, že tak nějak všichni víme. Nejsem divákem takových filmů.

Ale asi se na ně chodí do kina, když se jich tolik točí, ne?

Asi se na to chodí. Stejně jako si někdo dává smažený sýr s hranolkami. Já si to dám sem tam, jednou za rok, ale nejsem toho konzument, nic proti smažáku, je to perfektní věc, ale jednou za rok mi to stačí. Na spoustu věcí, třeba na ty komedie, jako divák nekoukám, ale také v nich ráda hraju. Stejně tak se jako divák vyhnu filmu nebo seriálu, kde je násilí – to okamžitě, striktně vypínám. Ale nebráním se tomu v tom hrát, protože mě baví vytvářet to napětí.

Za těch třicet let, co hrajete, jste natočila velkou řadu filmů. Jsou mezi nimi takové, které byste nejraději škrtla? Které byste třeba svým dětem nepustila?

Tak to bude všechno, kde budu nahatá. (směje se) Ale vážně, určitě tam budou věci, které nepatří mezi perly. Ono těch perel taky není moc, ale… Ale zase mi to natáčení v tu dobu něco dalo, s někým jsem se seznámila. Člověk to musí číst i v tomhle kontextu.

Dobře, pojďme to vzít opačně. Řekla jste, že „perel není moc“. Tak co jsou pro vás ty perly?

Určitě bych jmenovala Návrat idiota, myslím, že to je nadčasový film. Nebo film Bohdana Slámy Štěstí, a to proto, že jsem tam poznala otce svých dvou synů, takže to bylo opravdu štěstí s velkým Š. Nebo další filmy s Bohdanem – Divoké včely nebo Bába z ledu. Taky film Mirka Krobota Díra u Hanušovic.

A kam patří váš velký hit – film Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka?

To je film pro celou rodinu, to mě bavilo. Protože když byl covid, tak jsme měli děti v takové škále – nejmladšímu bylo šest let, nejstaršímu patnáct. A my jsme nedokázali najít film, abychom si sedli celá rodina a aby to bylo vlastně milé a vřelé. Tam podle mě patří Poslední aristokratka. A divák si to bude uvědomovat víc a víc, protože takoví kameramani, jako byl Vladimír Smutný, který už odešel, nebudou. Teď už se opravdu natáčí jiným způsobem. V Poslední aristokratce – v obou dílech – je ještě vidět poctivá kamera, hloubka obrazu, nádherně výtvarná dekorace…

Proč už se tak netočí? Mladší kameramani to neumí, nebo už to nikdo nechce?

Točí se velmi rychle a ta kamera už je tak strašně citlivá. Jednou jsem viděla Vladimíra Smutného u pana Ebena Na plovárně, kde nádherně popisoval, jak teď kamery vidí každou kopretinu v úplném detailu. Je to až takové přísné. Dřív kamery udělaly celou louku, mělo to hloubku a vůni. Teď je všechno tak ostře dokonalé.

Když jsem se chystal na rozhovor, tak jsem si nevybavil žádnou jinou herečku, která by měla tak velký rozptyl – od dramatických rolí přes komedie, grotesky až k naprosté improvizaci. Svého času jste se přece objevila i v televizní Partičce. Riskujete ráda? Nebo ráda zkoušíte, co ještě zvládnete a jestli v tom budete dobrá?

Asi bych neřekla, že jdu riskovat. Já si prostě jdu hrát. Jdu si to vyzkoušet. A baví mě, že nejsem v žádné škatulce. Že si můžu takhle - i podle nálady, životního období – vybírat role. Někdy se prostě nechcete ponořit do vážného tématu, protože zrovna nemáte úplně veselé období, a naopak.

A teď, když jste si vybrala „Sektu“, je to jaké období?

Teď je to vážný a těžký – a jsem ráda. Předtím jsem točila Limity (seriál Petra Zelenky, pozn. red.) , ty byly veselý.

Pomáhá vám to střídání i jako obrana před vyhořením?

No, tou obranou je už to, o čem jsme mluvili – období, kdy pracuju, a období volna. Teď jsem měla skoro tři měsíce volno. Myslím, že to je nutné. A hlavně – mě už jako zas tak nic nežene. Určitě bych vám před dvaceti lety tohle neřekla…

…a jela byste pořád dál?

No jasně. Plánovat si nějaké volno? Volno, to byla nuda. „Proč mít volno? Volno budeme mít, až budeme mrtví, to bude volna dost.“ To bylo úplně jiné nastavení. Teď už si chci užívat toho všeho jiného. Myslím, že moje duše herečky je nažraná.

Teď se mě někdo ptal, jestli bych si v příštím životě zvolila jiné povolání. Já jsem říkala, že už bych si ho zvolila teď. To ale není nevděkem nebo že bych byla znuděná. Spíš jsem opravdu nasycená. A přijde mi, že ten život strašně rychle běží a ještě bych si vyzkoušela něco jiného. A ono se i něco jiného začíná rýsovat. Že to nebude jenom hraní v divadle a filmování. Ale pořád to bude kolem toho „hraní si“.

Co by to tak mohlo být? To teď asi neřeknete.

Řeknu, ale nebudu úplně konkrétní… Vlastně mě překvapilo, že mě párkrát napadlo, jestli už je čas předávat nějaké zkušenosti, a pak to ke mně začalo chodit. Nejsem vyznavač krátkodobých seminářů nebo třídenních workshopů, ale mám ráda to vyučování, hlavně to divadelní herectví. Protože před kamerou v podstatě může hrát kdokoliv.

„Máte ráda vyučování.“ Půjdete učit?

Vypadá to tak. Zkusím si jeden semestr.

Na nějaké herecké škole.

No, na prestižní herecké škole.

Hrajete vlastně od svých patnácti let, kdy jste poprvé stála před kamerou při natáčení s Karlem Kachyňou – seriál podle Josefa Škvoreckého Prima sezóna. A pak jste točila a hrála v jednom kuse. Měla jste někdy období, kdy jste zalitovala, že jste nikdy nic jiného nezkusila?

To mám pořád. Ale nechci být nevděčná. Jsem ráda, že dělám tuhle profesi. Spíš je to mým naturelem: jsem vlastně pořád nespokojená - co by se tady ještě dalo zkusit? Pamatuju si, že jsme natáčeli Odcházení…

Režie: Václav Havel.

Ano. A protože tam hrál Josef Abrhám a my jsme tam přespávali na hotelu, tak bylo večer spoustu času si povídat. Pan Abrhám mi říkal: „Já jsem to nikdy nechtěl dělat. Nikdy.“ A já mu jmenovala všechny ty jeho neskutečné role, včetně Penzionu pro svobodné pány… A on říkal: „No, třeba tohleto jsem vrátil, ať to dělá někdo jinej.“ A já: „Pepíku, já vám vůbec nevěřím, to vůbec není možný.“ A on: „Já bych byl úplně nejšťastnější, kdybych hrál na piano. Já miluju piano.“ Pak jsem poznala, že to asi byla pravda. On to byl vlastně plachý člověk, který miloval ticho a hraní na piano. Dřív jsem mu to nevěřila, teď bych řekla, že když už se pro roli rozhodnu, tak jdu. Ale ty „mezi-pauzy“ mám takové, jestli by tady ještě nebylo něco jiného.

Jste herečkou už třicet let. Mění se vaše branže? Tím nemyslím jen způsob snímání filmů, jak jsme o tom mluvili, ale i třeba sebeprezentaci, potřebu lidí být stále na očích, pořád něco komentovat, mít na všechno názor…? Ptám se proto, že si myslím, že vy se tomuhle dost vyhýbáte.

No, sebeprezentace není moje hobby. Vůbec bych to neuměla. A mladí mi tvrdí, že je to potřeba. A důvěřuju jim, protože oni jsou v tom jako ryby ve vodě.

Myslíte třeba své syny?

Myslím mladé herce. Oni jsou takhle vybíraní, že točí ty svoje self-tape, nebo jak se to jmenuje. Už se nechodí na castingy nebo že by režiséři chodili do divadla…

Ale herci si sami sebe natočí, pošlou to a čekají, jestli se někdo ozve?

Tak. To bych vlastně ani nechtěla, přijde mi to prostě legrační. V tomhle je to dneska jiné. Jestli je to lehčí, nebo těžší, nevím, protože příležitostí je zase daleko víc. U nás (v začátcích kariéry, pozn. red.) byly dva televizní programy, pak i nějaký třetí… Bylo kino, jedna premiéra za měsíc, za dva.

Vy žijete bez sociálních sítí, je to tak?

Je. Pokaždé, když někomu řeknu, že nemám Instagram nebo Facebook, tak mi řekne: „Ty se tak máš!“ To, že to nemám, mi dává čas, který neprozevluju u mobilu. Všechno důležité, co se zrovna děje a co chci, aby mi neuteklo, to se stejně dozvím.

A korigovat na sociálních sítích, jaké drby se o vás někde píšou nebo říkají, nemáte potřebu, předpokládám.

Vůbec. Zaprvé já to nečtu, takže se to ani nedozvím. Můj okruh přátel ví, že mi to nemají ani posílat. Ne, že bych byla tak pevná v kramflecích, ale je to prostě zbytečně zkažený den. Určitě nebudu nikomu nic vyvracet.

Takže žádná sebeprezentace, žádné sociální sítě – a občas ani žádné společenské akce. Prý občas zažíváte pocit „přelidnění“. Kdy to tak přichází?

To je různě. To „dáte“ jednoho Českého lva, potom odehrajete hned dvě představení, jednu návštěvu basketbalového turnaje a máte dost, protože vždycky je na vás ta větší pozornost - i na obyčejném dětském zápase. Někdo s vámi chce prohodit aspoň pár slov, někdo se chce vyfotit, bla bla… A už z toho vlastně máte takovou otevřenější akci, než jste původně chtěl.

Nedávno jste na vyhlašování Českých lvů byla znovu. Připomenu, co jste před časem řekla: „Tyhle akce mě nebaví, velká pozornost, velké nervy, protože jsem zpravidla nominovaná, pak se musíte tvářit, že tu cenu vlastně přejete tomu, kdo ji dostal, když to nedostanete vy…“ Jak jste to měla letos? Byla jste opět nominovaná – počtrnácté – v kategorii vedlejší ženská role v seriálu. A nominaci jste neproměnila… Dokázala jste si to letos užít?

Tentokrát, protože jsem byla odpočatá, jsem se tam celkem těšila na kolegy. Taky to bylo nové tím, že to bylo v Pakulu (dříve Palác kultury, dnes Kongresové centrum, pozn. red.), tak jsem byla zvědavá, jak to bude probíhat. A taky jsem přišla na to, že to můžete vzít buď jako společenskou akci, anebo jako pracovní akci. To jsem doteď vůbec nechápala. Prostě jako firmy dělají svoje večírky a člověk do toho nemusí vkládat to srdce. To mi dělá největší problém – já se s těmi lidmi prostě chci bavit a nepracuju. A pak jsem z toho vyčerpaná, protože se mi to nevrací. Řekla bych, že tak sedmdesát procent lidí, kteří tam jsou, tam jdou právě pracovat, navazují kontakty a chtějí být viděni.

Takže tentokrát jsem zvolila jinou taktiku a bylo to fajn. A samozřejmě jsem se tvářila, že to přeju té, která to vyhrála. (Kristýna Ryška za Krále Šumavy 2, pozn. red.) Mě to štve tak pět minut, řeknu si, že jsou to hlupáci, a je to dobrý. (směje se)

O soukromí obecně mluvíte nerada, ale občas se někde něco objeví. Například to, že vás lákají poutě, že jste držela půsty, zažila jste pobyt ve tmě. Co vás na takových „dobrodružstvích“ láká? Chcete zkoušet něco nového, nebo poznat něco o sobě?

Určitě, jsou to nějaké vaše hranice, vystoupení z komfortní zóny, takové plné setkání sama se sebou, v opravdu nekomfortních podmínkách. A taky se seznámíte se spoustou různě zajímavých lidí – tedy pokud nejdete třeba na ten pobyt ve tmě. To je zase takový hluboký, vnitřní rozhovor sám se sebou. Tím, že máte všechny smysly uzavřené, hlava nezlobí, nehledá pořád nějaké podněty, tak v té tmě promlouvá něco uvnitř. Je to strašně těžko popsatelné. Nemůžu to doporučit každému, úplně pro každého to není a ne v každém čase. Prostě to přijde samo – a „hrkne“ to ve vás.

Máte před sebou další takové dobrodružství?

Tak máme spoustu plánů, chtěli bychom dát ještě nějaké poutě… Ale já mám před sebou ještě poušť. To jdete tři týdny pouští, vedle velblouda. To mě láká a čeká, pokud si striktně vymezím čas a budu na tom trvat, což mi nedělá problémy. To mám opravdu před sebou.

A jelikož jste dneska po nočním natáčení, tak věřím, že právě teď máte před sebou i nějaký dnešní relax…

Hm, jdu se ještě teď setkat s jedním advokátem, probírat řeči obhájkyně. To mě zajímá. Advokáti, obhájci jsou určitá sorta lidí a mě – jako šaška, šášulu, co je schopen předstírat cokoliv – tohle baví, protože to jsou prostě „bedny“ a mají úplně jiné vnímání světa. To je pro mě obohacující.

Tak vám přeju, ať vás dál všechno tak baví, ať už děláte cokoliv. Děkuju vám za rozhovor.

Já taky moc děkuju.