Recenze: Divadlo Na zábradlí neomylně odhadlo potenciál románu Časokryt

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Esejistický román zkoumající paměť, vnímání času a identity v roce 2023 získal Bookerovu cenu. Světovou premiéru jeho adaptace tento měsíc uvedlo pražské Divadlo Na zábradlí v režii Jana Mikuláška.

Reflexi duchovních a politických dějin Evropy na pozadí osobních příběhů se v Divadle Na zábradlí věnují desítky let: od titulů jako Europeana, Zlatá šedesátá nebo Šedá sedmdesátá až po nedávno uvedený Plechový bubínek podle prózy Güntera Grasse, vracející se ke druhé světové válce. Časokryt, jehož „hrdinou“ je unavený starý kontinent, ztrácející paměť a podléhající nostalgii po starých zlatých časech, do této dramaturgie skvěle zapadá.

Je to příběh osobní i politický. Autor znepokojený mentálním stavem Evropy sám na sobě objevuje paradoxní fungování paměti a času. V Časokrytu je jeho souputníkem či alter egem tajemná postava, která prochází i dalšími Gospodinovovými díly: „Už si nevzpomínám, zda jsem si já vymyslel Gaustina, či on mě… a zda se to všechno s přicházením minulosti už stalo, nebo to začne zítra,“ píše v knize.

Gaustin se volně pohybuje časem a prostorem, podobně jako vzpomínky. Na klinice času, kterou založil, vytváří iluzi různých desetiletí minulého století. Lidem s poruchou paměti nabízí uprostřed dobového nábytku, oblečení a drobností denní potřeby možnost znovu prožívat dobu, v níž byli mladí a šťastní. Spokojených klientů přibývá a Gaustin uvažuje o založení celých měst minulosti.

Šířící se nostalgie vzbudí zájem evropských politiků a stane se programem. „Lidé se bojí budoucnosti, lépe řečeno – už žádnou budoucnost Evropy ani nevidí. A pokud existuje nějaká jistota, pak je to minulost,“ zaznívá v divadelní adaptaci. Státy si v referendu volí, do jaké doby se jejich občané vrátí, protože shoda na jednotné minulosti je nemožná.

Němci si vyberou západoněmecké „osmdesátky“ s východoněmeckou estrádou Ein Kessel Buntes, v Bulharsku zvítězí návrat socialismu, ve Francii začátek 80. let, ve Švédsku rok 1977 a melodie skupiny ABBA, v Polsku rok 1978, kdy byl Jan Pavel II. zvolen papežem, v Česku devadesátky, v Itálii sladká 60. léta.

Jenže místo starých zlatých časů nastává ještě větší chaos. „Časy se smíchaly a člověk už neví, jestli to, co vypráví, se stalo, nebo má teprve přijít,“ píše Gospodinov. Poslední část knihy i nynější inscenace předkládá obraz autorovy osobní amnézie. Také on je pohlcen minulostí. Svou vlastní. Na Gaustinově klinice píše sám o sobě.

Jako znepokojivý epilog románu slouží mrazivá vize 1. září 1939, kde v bitvě o polský poloostrov Westerplatte začala druhá světová válka. V divadle ten moment přichází dřív, po groteskních referendech, kdy se „minulost rozběhla jako řeka, která se vylila z břehů“.

Představa návratu do toho obyčejného dne, kdy zazněly první výstřely nejničivějšího konfliktu v dějinách, je natolik otřásající, že ji vnímáme jako přirozený konec inscenace. Avšak závěr přichází trochu kodrcavě až chvíli poté a dospívá k útěšnější osobní pointě. Poslední fleše autorova návratu do minulosti jsou z dětství: „Musí mi být tři. Vysoký jako růže v zahradě, stojím bosý na teplé hlíně, držím maminku za ruku a dívám se jako u vytržení na jednu růži.“

Při čtení nás Gospodinovovy obrazy, myšlenkové smyčky, hutné paradoxy a vtipné komentáře hravě přesvědčí, že přemýšlet o něčem tak abstraktním, jako je paměť a čas, může být napínavé, dokonce zábavné. Přesto se zdálo skoro nemožné dát jim přitažlivou jevištní podobu. V Divadle Na zábradlí se to však podařilo tak sugestivně, že pro ty, co inscenaci uvidí, už Gaustin možná navždy bude mít podobu Vojtěcha Vondráčka. A pokud po zhlédnutí otevřou knihu, bude jim v ní chybět postava Sestry s tváří Simony Lewandowské v kostýmu z disneyovské Sněhurky.

Autory adaptace jsou dramaturgyně Dora Štědroňová a režisér Jan Mikulášek. Esenci Gospodinovova postmoderního přelétání v čase, mezi příběhy, žánry a existenciálními úvahami, dokázali vtěsnat do necelých 30 stran divadelního scénáře a něco přes hodinu a půl trvající inscenace bez zásadní ztráty obsahu.

Jevištní potenciál románu odhadli neomylně, když se soustředili na autorův a Gaustinův příběh, bizarní dění na klinice času a vzpomínky klientů nebo divadelně vděčné politické rozhodování o návratu do dob minulých.

Herci v Divadle Na zábradlí jsou zvyklí s lehkostí, skrze hravé minimalistické akce tlumočit i poměrně abstraktní myšlenky, navíc s rafinovaným intelektuálním humorem, což se v tomto případě velice hodí. Roli autora ale v novince režisér Mikulášek překvapivě svěřil hostujícímu Kryštofu Bartošovi. Časokryt tak získal přesvědčivého, věcného a přitom zaujatého vypravěče, který nás spolehlivě provádí komplikovaným fikčním světem.

Vojtěch Vondráček obdařil Gaustina a jeho hypnotickou, divnou, napůl surreálnou osobnost poťouchlým humorem. Také jej obestřel tajemstvím, jež od začátku do konce vzbuzuje naši zvědavost.

Postava Sestry je divadelně vděčným nápadem scenáristů a nepříliš výřečným, zato nepřehlédnutelným Gaustinovým společníkem. Výraz Simony Lewandowské osciluje mezi lhostejnou přítomností, lehce provokujícím tónem komentářů, ženskou koketerií a frackovskými úšklebky. Herečka se s kostýmy proměňuje jako chameleon, přičemž ten sněhurkovský přináší porci iracionality, která látce sluší.

Brilantní herecké formě a vyladěné souhře pomáhá výtvarná podoba, o kterou se tradičně postaral Marek Cpin. Opět velkoryse a vizuálně nečekaně proměnil miniaturní jeviště. Modrý prostor je v popředí zarámovaným obdélníkem, v němž se postupně objevují obrazy charakterizující různé časy a mentální prostředí. „Za scénou“ vznikly v patrech na železné konstrukci „pokojíčky“ kliniky času domyšlené do nejmenších detailů.

Ne náhodou je Divadlo Na zábradlí českými kritiky čerstvě nominováno na ocenění za herecké výkony i v kategoriích inscenace a divadlo roku.