Dříve to byly komedie, dnes jsou svými tématy tíživé. Začíná Pragueshorts

Krátké hrané filmy v rámci Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary patřily vždy mezi nejoblíbenější součásti programu. A tak bylo rozhodnuto, že si zaslouží více prostoru ve světlech reflektorů, tedy že dostanou vlastní přehlídku. Z toho nakonec pod hlavičkou MFF Karlovy Vary vznikl soutěžní festival Pragueshorts, který letos slaví 20 let.

„Nejprve se jmenoval Festival krátkých filmů Praha. Postupně procházel pozvolnou proměnou, rozšiřoval se o další formáty, začaly se objevovat dokumentární filmy, animace, experimentální tvorba a podobné,“ vypráví o začátcích Radka Weiserová, ředitelka filmového festivalu Pragueshorts.

Dnes mají krátké filmy do těch před dvaceti lety daleko, a to nejen formou zpracování, ale i tematicky. Odráží se v nich, že na nich pracují často mladí tvůrci. Což ovšem nic nemění na tom, že velké oblibě se těší stále.

V čem bylo kouzlo krátkých filmů, že jste jim nakonec udělali vlastní festival?

V tehdejším výběru byly hodně komedie a vtipné filmy. Takže na karlovarském festivalu je diváci vyhledávali jako odpočinkový program, navíc v rámci něj mohli vidět hned třeba deset filmů najednou. Takže jistou roli v popularitě může hrát i kvantita. Že byly filmy komičtější a odlehčenější, bylo dáno i tím, že tehdejší program nebyl soutěžní a obsahoval i řadu takzvaných půlnočních filmů. Dramaturgie tedy byla úplně jiná. Ale je pravda, že témata se spolu s dobou, která je stále náročnější, zhutňují.

Velice často reflektují současnost. Čím je to dané?

Výrobní procesy u krátkého filmu jsou rychlejší a levnější než u celovečerního. Díky tomu mohou zpracovávat mnohem rychleji témata, která aktuálně rezonují ve společnosti, a pak s nimi jít rychle ven. Ruku v ruce s tím jde i fakt, že je tvoří více mladí lidé, kteří jsou schopni rychle pracovat s novějšími postupy a technologiemi a reagovat na ně.

Je to rychlejší a ze své podstaty i svobodnější. Najdou se i výjimky - Radu Jude (oceňovaný rumunský režisér a scenárista, pozn. red.) nebo Wes Anderson, který dokonce před pár lety natočil pro Netflix pár krátkých filmů podle povídek Roalda Dahla.

Je ale dobré mít i zástupce jiných věkových kategorií, aby se témata rozmělnila, ne?

To určitě ano. Ale na druhou stranu opravdu převažují okruhy, které jsou zajímavé pro mladší generaci, jak tvůrců, tak diváků. Je to vlastně mladší svět. S tím souvisí i to, že pozornost je roztříštěnější. Takže je pochopitelné, že je to pro ně oblíbený formát.

Není dnes krátký film na diváky už dlouhý, když to srovnáte s dobou před dvaceti lety?

To se těžko popisuje. Stopáž u krátkých filmů se různí. Řekla bych ale, že víc jde o dynamiku, jak je film tvořen, případně jakým způsobem je příběh vyprávěn. Čím rozbitější nebo dynamičtější pojetí je, tím je to pro dnešního diváka aktuálnější.

Což ale může být náročnější na sledování. Ať už tematicky, nebo zpracováním.

Ano. Pro nás je čím dál tím těžší sestavit odlehčenější program. Diváci totiž chtějí vidět i něco uvolněnějšího, zábavnějšího, co je v průběhu festivalu osvěží. Takových filmů bylo dříve mnohem víc. A s tím bojujeme nejen my, ale i další festivaly krátkého filmu.

Zahájení festivalu slibujete trochu retro. Promítat se budou i starší filmy, a když vás budu citovat: „K některým nebyl zub času shovívavý, jiné dozrály a rezonují dnes silnější než dříve“. Můžete uvést příklad?

Je to animovaný film Svět zítřka, který vznikl v době, kdy se ve snímcích začaly odrážet technologie jako internet, sociální sítě a podobné platformy. Film pojednává o budoucnosti, která je taková techno-pesimistická. V roce 2015, kdy byl natočen, jsme ho vnímali jako zábavný sci-fi snímek, ale s postupujícím vývojem technologií a umělé inteligence ho lze vnímat více jako odraz toho, kam jsme se nakonec dostali.

A snímek, ke kterému nebyl zub času shovívavý?

Takové promítat nebudeme. Když jsme vybírali filmy, které by byly na zahájení vhodné, narazili jsme na takové, u kterých jsme se před patnácti lety smáli, ale dnes už to úplně nejde. Ať už z důvodu geopolitického, nebo i z hlediska korektnosti. Nedávalo by smysl je dnes hrát.

Do Národní soutěže jste vybírali 15 filmů ze 150. To je velký rozptyl. Spojuje je něco?

U soutěžních programů je těžké najít linku a společné téma. Většinou to, co je pojí, je mládí tvůrců. Nicméně v letošním roce je možná vícero snímků, kde se objevuje přijímání jinakosti nebo i přijímání sama sebe.

Festival chystá i doprovodný program. Na co z toho se těšíte?

Z toho filmově-nefilmového programu bych ráda zmínila Andreu Gatopoulose, italského tvůrce, kterému uvádíme celou retrospektivu, která se jmenuje Digitální proroctví. Patří k těm, kteří využívají nejnovější postupy, jeho filmy využívají generátorů umělé inteligence nebo se odehrávají v herních prostředích. Jsou to opravdu filmy zítřka.

Kromě toho, že bude filmy uvádět, povede pro tvůrce takové hybridní master class, což může být zajímavé i pro diváky. Celou genezi tvorby filmů pojme tak, jak je možné je vytvářet co nejlépe i bez pomoci financování od fondů, států, ale za pomoci třeba spolupráce s dalšími tvůrci. Jeho filmy se umisťují pravidelně ve výběru hlavních festivalů, ať už v Benátkách, nebo v Locarnu.

A vyloženě z nefilmového programu?

To bych doporučila program Hot Topic, se kterým jsme začali vloni. Krátké filmy tu slouží spíše jen jako tematické odpíchnutí pro následnou debatu. Letošním tématem je online seznamování a randění v online i offline prostředí. Vloni to byly všechny možné aspekty přijímání vlastního těla, vizáže i toho, jak společnost zasahuje do toho, jak se my sami vnímáme. Letos to tedy bude trochu odlehčené a v rámci toho bude i speed dating (seznamovací akce, při níž nezadaní zažijí několik krátkých setkání za sebou - pozn. red.).

Který film byste osobně doporučila?

Z Národní soutěže je to určitě Orla režisérky Marie Lukáčové. Film byl uveden ve světové premiéře na festivalu v Rotterdamu. Jde o takovou rapovou pohádku, která je vyprávěna velice současným způsobem. Výrazná je tu také autorská hudba a celkově jde o osvěžující feministický film.

Hodně zajímavých filmů nabízí soutěž LABO, která je věnována experimentálním filmům, které jsou zajímavé právě tím, o čem jsem mluvila v souvislosti s Andreou Gatopoulosem, tedy hodně snímků využívá umělou inteligenci nebo zasazuje příběhy do prostředí známých velkých komerčních her. Nebo potlačuje vyprávění a vypráví především vizuálně, obrazem. Ta směs je poměrně široká a tuto soutěž lze nazvat jako takové nahlédnutí do toho, jak film vypadá teď a jak nějakou dobu bude vypadat.