Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Někdy místní lidé nechtějí, aby za obcí vyrostla větrná elektrárna. V tom případě pro ně má Babišova vláda se svou představou, jak bude líp, plné porozumění.
Jiní místní lidé zase nechtějí, aby za obcí vyrostla dálnice. Anebo vůbec něco mohutného, naplánovaného podle nového stavebního zákona, napsaného kvůli většímu stavění.
V tom druhém případě se o nich smýšlí jako o potížistech, kteří brání modernizaci země. A místo aby se smířili s nevyhnutelným, sobecky trvají na svém NIMBY, ne na mém dvorku, a Česko by nejraději proměnili na skanzen.
Větrné elektrárny jsou ojedinělým případem, kdy nová mocenská garnitura stojí na straně odporu proti výstavbě. Takové zastání jindy námitky nemívají. I proto, že jde často o námitky, které čerpají z trochu jiné představy o kvalitě života, než jaká se propisuje do vládního programu. Nebo jde přímo o námitky angažovaných občanů a spolků. Tedy sféry, ke které vládní koalice apriori nechová důvěru.
Je to zvláštní. Když se jedná o větrníky, jsou vláda a údajní NIMBYsté na jedné lodi. Zmocněnec a čestný prezident Motoristů sobě Filip Turek hlásí, že „bojuje za přírodu“. Poslanec za SPD a předseda Svobodných Libor Vondráček si myslí, že „nepotřebujeme ani jednu větrnou elektrárnu“. Andrej Babiš říká: „Větrníky nepodporujeme. Když někdo postaví větrník vysoký 250 metrů, je to ničení naší krajiny.“
Že větrníky dramaticky zasahují do krajinného rázu, že mění pocity lidí, kteří krajinu obývají, to je samozřejmě seriózní argument. Který by politici mohli uplatňovat i v desítkách jiných případů: u velkých dopravních staveb, skladovacích hal, lomů, továren nebo prostě nepovedených objektů mimo měřítka a vkus.
Jejich verbální starost o přírodu, o zemi jako zahrádku, kterou jsme zdědili po předcích a předáme potomkům, se dostává ke slovu až u větrníků. Ani u solárních elektráren, které sice neční, zato v krajině zabírají víc místa, debata takhle nevypadala.
Zdroje nechuti vůči větrníkům jsou pestré a proplétají se. Může to být přirozená lidská potřeba harmonie. Může to být strach z technických důsledků, na prvním místě hluku. Může to být odpor k zavádění novot (jako by jich už nebylo beztak dost).
Může to být mínění, že obnovitelné zdroje energie jsou pošetilý experiment. Mohou to být obskurní fámy. Všechny tyhle důvody se najdou, i když se sotva najde člověk, který by se ke všem přihlásil stejnou měrou.
A řada místních lidí, kteří si jen přejí zachovat přírodu bez stožárů, nebude vůbec nadšena, že jako advokát jejich cíle vystupují i proruští konspirátoři.
Racionální i nepodložené obavy, sdílené lidmi různých postojů a z různých vrstev, dohromady dělají z větrníků téma, které má velký potenciál rozdělovat společnost. Demokratickou společnost, ve které se vede dialog. Do něj patří i to, rozlišovat zdroje námitek. Začíná to být čím dál těžší, protože stát, jak si stěžují větrní podnikatelé, zanedbal strategickou komunikaci a čára mezi motivy odpůrců je někdy tenká.
Obavy občanů je potřeba brát vážně – smyšlenky konspiračních teoretiků ne. Ale co když místní lidé budou chtít zastavit plán stůj co stůj, a každý spojenec dobrý?
Souvislosti:
Obnovitelné zdroje a větrné elektrárny spadají pod energetickou bezpečnost státu – a její posílení, stejně jako „rozvoj obnovitelných zdrojů“, je ve vládním programu také. Babiš má pravdu, že větrníky tu nikdy nebudou tak podstatné jako na mořském pobřeží. To ale neznamená házet je přes palubu jako zelené šílenství.
Vláda nese zodpovědnost za to, kde příští generace vezmou elektřinu. Ale i za to, aby polemika kolem větrníků nepřerostla ve společenský konflikt sycený dezinformacemi.
Důležité je, jak zranitelná a centralizovaná bude energetika. Vedle toho však záleží i na budoucí pověsti skutečné občanské aktivity. Když ji ovlivní dezinformační scéna a přestaneme mezi nimi rozlišovat, aktivismus to poškodí, ztratí váhu, po ruce bude argument pro zavržení občanských postojů: aha, zase nějaké konspirace, zelené nebo ruské, co na tom sejde. Demokracie bude zase o kus oslabenější zmatkem, kdo má co za lubem.
Prostě a líbivě prohlásit „lidé to nechtějí, tak to nebude“, s tím si vláda obzvlášť v případě větrníků nevystačí. Jde ještě o víc než o turbíny a krajinu.
