Kiosek, kde určuje ceny zákazník, slouží turistům v Jizerkách už přes 30 let

Dřevěný kiosek v Jizerských horách, kde si ceny určují sami zákazníci, přežil už více než 30 let. Ekonomický zázrak stojí na Promenádní cestě mezi osadou Jizerka a Smědavou.

„Nejmenší útrata byla jedna koruna za tatranku od jednoho hocha. Za chvíli ale přišel s desetikorunou. Dal mi ji a omluvil se, že se vsadil s kamarádem o sto korun, že si tatranku koupí jen za korunu,“ říká Zdeněk Joukl z Desné v Jizerských horách, který ojedinělý podnikatelský projekt vymyslel. Do Jizerek se přestěhoval v roce 1980 z Kladna.

V první polovině devadesátých let umístil na kiosek s názvem Promenáda šokující cedulku s nápisem: „Jediné místo na světě, kde ceny určuje zákazník.“ Nyní je mu 84 let a kiosek už sám nevede. Asi před sedmi lety ho přenechal svému známému Miroslavu Hollmannovi z Tanvaldu-Ždáru. Byl si jistý, že naváže na jeho odkaz, poněvadž má také rád Jizerky.

„Jenom jednou se stalo, že mi tady nějaký člověk nedal za občerstvení vůbec nic,“ prozrazuje Hollmann. „Na druhou stranu jsem dostal za jedno lahvové pivo pět set korun.“ Když se nebývale štědrého zákazníka ptal, proč platí tolik peněz, uslyšel fanfarónskou odpověď: „Včera jsem propil pár tisíc korun, tak mě dneska pětistovka nezabije.“

Klasickým příkladem zákazníka kiosku Promenáda byla letos v únoru Lenka Spěváčková, ředitelka základní školy Elanor v Sušici, jež vyjela se svými žáky do Jizerských hor na lyžařský kurz. „Za čočkovou polévku jsem dala prodavači v kiosku šedesát korun,“ prozradila. „Nápad s cenami určovanými zákazníkem se mi líbí, je povedený. U nás na Šumavě jsem se s něčím podobným nesetkala.“

Hollmann modernizoval vnitřní vybavení a k zásobování využívá sněžný skútr. Joukl se dřív spoléhal na vlastní sílu, případně na pomoc brigádníků. Mezi nimi nejraději vzpomíná na Milana Brože z Turnova.

„V zimě jsme vozili proviant na saních nebo na dětských bobech. Jeli jsme na běžkách a tahali jsme zásoby za sebou z Jizerky nebo ze Smědavy,“ upozorňuje Joukl. „Jednou jsme jeli ve dvou a najednou se kolega zastavil uprostřed cesty. Stěžoval si, že má obrovskou žízeň a nemůže dál. Tak jsem mu řekl, aby se napil. Nevěděl čeho, tak jsem mu musel připomenout, co za sebou vláčíme na saních a na bobech.“

Joukl začínal s jednoduchou nabídkou – pivo, limo, čaj, káva. Později přidal svařák a něco tvrdšího na zahřátí.

„Stejné tři kiosky jako Promenáda vznikly v osmdesátých letech minulého století na běžkařské magistrále a také jako stanoviště pro rozhodčí a pořadatele Jizerské padesátky,“ připomíná Joukl. „Šlo o Mořinu, Knajpu a Hřebínek. Teď jsou už přestavěné, Promenáda zůstává stále originální.“

Občerstvení tu původně zkoušela provozovat TJ Bižuterie Jablonec, ale prodělávala a kiosek uzavřela. „Bylo mi ho líto a po revoluci jsem se domluvil na pronájmu,“ vypráví bývalý provozovatel.

Prodej občerstvení rozjel v době, kdy se Klausova vláda zaklínala tržní ekonomikou. Kiosek, kde o cenách rozhoduje zákazník, považoval za její protipól – produkt volné ekonomiky.

„Mým cílem bylo vyjít vstříc momentálně chudším lidem a umožnit jim nakupovat občerstvení. Momentálně bohatší lidé je pak nenásilnou formou vlastně sponzorovali,“ vysvětluje Joukl. „V kiosku jsem dal nakupujícím šanci, aby určením ceny projevili svou spokojenost nebo nespokojenost v podstatně větším rozsahu, než je spropitné. Nejčastějším ohlasem zákazníků bylo překvapení.“

Drtivá většina Jouklových známých ho varovala před krachem. Ale všichni se mýlili. Podle Joukla vyhověl jeho obchodní plán dvěma nezbytným podmínkám pro úspěšnou volnou ekonomiku.

„Za prvé člověk nesmí podnikat hlavně pro zisk, ale také kvůli pocitu užitečnosti pro společnost. Za druhé musí být většina zákazníků seriózní. Což vysoko v horách platí, protože se jedná hlavně o turisty, jejichž prioritou jsou jiné hodnoty než peníze,“ prohlašuje Joukl. „Moje dobré zkušenosti s určováním cen zákazníkem ukázaly, že lidé nejsou tak zlí, jak se říká.“

Odhaduje, že ve stánku utržili za stejné zboží asi o patnáct procent méně než v ostatních kioscích v Jizerských horách. „Ale možná k nám zase přišlo více lidí, než kdybychom měli pevné ceny, stejně vysoké jako naše konkurence. Příjmy ale nebyly nikdy pro Promenádu prioritou. Navíc se kiosku díky cenám určovaným zákazníkem vyhýbá inflace velkým obloukem,“ poukazuje.

Ke zrodu kiosku se zákaznickými cenami inspirovala Joukla úschovna kol u mlýna Roučmída poblíž Nouzova na Křivoklátsku. „Tam se tehdy platilo za hlídání kola padesát haléřů. Peníze se házely do dřevěné kasičky bez dohledu,“ vzpomíná.

Systém si nejdříve vyzkoušel na rozcestí Ručičky v Krkonoších. „Dělali jsme v lese poblíž a přivezl jsem basu piv, basu limonád, otvírák a skleničku s několika korunami. Vše i s označením firmy jsem umístil na dřevěném posezení. Během polední přestávky jsem slyšel, jak jeden cizinec volal na přicházejícího: ‚Senzación, senzación.‘ Když jsme s prací skončili, nezůstala v basách ani jedna plná láhev, množství peněz ve skleničce mi připadalo přiměřené a dokonce nezmizel ani otvírák,“ vypráví Joukl.

V Promenádě se pak staral nejen o potěšení těla, ale i mysli a duše. S návštěvníky hrál šachy a ženy si mohly za nákup vylosovat básničku z jeho poetické tvorby.

Do kiosku občas zavítaly známé osobnosti. „Jednou přijel bývalý premiér Petr Nečas se svou družinou. Neměli ani ponětí, jaké jsou obvyklé ceny toho, co jsem prodával. Proto jsem jim musel poradit,“ vzpomíná Joukl.

V kiosku někdy i přespal. Topil dřevem ze suchých stromů z okolí, koupených od hajného. Vodu ohříval na kamnech a na propanbutanové bombě.

Pamatuje mnohem delší a tužší zimy, než jaké vládnou nyní. V posledních dvou letech totiž nepokrývalo blízkou osadu Jizerka víc než půl metru sněhu. „Dříve ho kolem Promenádní cesty ležel metr a půl a stávalo se, že jsem ráno přišel ke kiosku a část dveří byla zavátá,“ podotýká.

Kiosek stojí na odlehlém místě, a když se tam turistům udělá špatně, horská služba k nim vyráží z osady Jizerka. Je vzdálená asi čtyři kilometry. Nyní se v Promenádě nachází i defibrilátor na oživování lidí postižených kolapsem. V minulosti však nic takového v kiosku nebylo. „Horskou službu jsem volal pouze jednou. Nevolno se udělalo staršímu pánovi. Do příjezdu záchranářů stále kouřil, ačkoliv jsem se ho snažil přesvědčit, ať přestane,“ uvádí Joukl.

K jeho brigádníkům patřil na začátku 21. století také Stanislav Jirouš, ředitel základní školy v Desné. V kiosku sloužil dva roky o prázdninách a ve dnech volna.

„Strávil jsem tam krásný kus života. Na Promenádě jsem si připadal volný a svobodný a byl jsem plný zážitků. U kiosku se zastavoval zvláštní typ lidí. Zdálo se mi to podobné, jako když chodí zvláštní typ lidí do Národního divadla,“ svěřuje se Jirouš.

Pro vodu musel chodit na Smědavu a na Jizerku, kde to měl Joukl domluveno s chataři. „Posílal mě tam s plastovými kanystříky, vodu jsem napouštěl z kohoutků na toaletách. Občas tam přišel někdo z hostů v bačkorách a koukal na mě jak na blázna.“

Jirouš přiznává, že ho genius loci Promenády sváděl k šílenostem. Když se na Joukla vyptávaly ženy, které oslnily jeho verše, tak si třeba vymyslel, že šéf odešel fotit japonským fotoaparátem borůvky a hned tak se nevrátí.

V kiosku si turisté mohli půjčit starý dalekohled a pokochat se výhledem na hory. „Říkal jsem jim, že dalekohled je ještě po Němcích. Vyzvídali, jestli s ním někdo neutekl,“ poznamenává Jirouš. „Abych jim udělal radost, řekl jsem, že samozřejmě ano a že jednu paní jsem pronásledoval až do Krkonoš na Luční boudu.“

Lidé se ho také ptali, co si kdo v kiosku dává. „Odpověděl jsem, že u nás byla ruská běžkyně Lazutinová a píchla si kořalku přímo do žíly. Našli se i takoví, co uvěřili. Další byli rádi, že se jim v kiosku starám o ochotnické divadlo. Vyprávěl jsem třeba, jak nám jedna paní nechala u Promenády na hlídání kočárek s dítětem, že si odskočí na borůvky, a vrátila se až za tři dny,“ přidává historku bývalý Jouklův pomocník.

Vybavuje si i jednu dramatickou situaci. „K okénku přišel lyžař a říká: ‚Máte to tady, chlapi, hezké, ale hoří vám chalupa!‘ Kolem komína jsme sice měli azbest, ale jak jsme v mrazu hicovali, stejně chytlo pár prken,“ tvrdí Jirouš. „Naštěstí stačilo, když jsme na ně naházeli pár lopat sněhu a kiosek jsme zachránili. Jednou se do něj taky někdo vloupal, vyvrátil mříž a vlezl dovnitř. Asi se tam chtěl vyspat nebo najíst a napít. Žádné peníze v kiosku přes noc nezůstávaly.“

Jirouš rád vzpomíná na jeden nocleh na Promenádě, kam vzal svého kamaráda. V okolí kiosku není žádná civilizace, s níž souvisí světelné znečištění. „Než vyšel měsíc, byla obloha nádherně černá,“ rozplývá se.

Joukl dokázal díky svébytnosti kiosku věci zdánlivě nemožné. Přesvědčil se o tom kromě jiných Vladimír Marousek z Tanvaldu. V Jizerských horách lyžuje od dětství a Promenádu zná od jejích počátků.

„Jednou jsem se zastavil na čaj. Zdeněk Joukl mi ho udělal, ale taky mě poprosil, jestli bych mu nedojel na Smědavu pro pitnou vodu, že mu dochází. Dal mi na záda batoh a pětilitrový kanystr,“ prozrazuje Marousek. „Což o to, na Smědavu se mně jelo na běžkách z velkého kopce hezky, ale zpátky do kopce s plným kanystrem jsem toho měl plné brejle.“

Joukl dokázal přesvědčit k dopravě proviantu na Promenádu i mnoho dalších běžkařů. „Někteří brali lyžování se zátěží jako dobrý trénink,“ prohlašuje. „Za odměnu jsem jim pak dal zadarmo občerstvení.“

Promenádě věnoval i jednu ze svých básní. „Na kiosek Promenáda, tam já chodím vždycky ráda, tam mne nikdo, milý pane, tam mne nikdo neokrade. Ceny nejsou žádné drama, tam si cenu určím sama.“