„Jak lehce se umírá, když miluješ.“ Vyšly dopisy něžného barbara Boudníka

Je možné napsat za jeden život tisíc dopisů? Grafik Vladimír Boudník jich vytvořil ke dvěma tisícům. Stihl to za nedlouhý život, který ve svých 44 letech sám ukončil na sklonku roku 1968. Výbor z jeho dopisů přátelům od roku 1952 do smrti nyní knižně vydala Revolver Revue.

Středně velká publikace o necelých třech stovkách stran navazuje na pět svazků edice Vladimír Boudník a přátelé, jež dosud publikovala pražská galerie Ztichlá klika. Kromě dopisů kniha přináší i fotografické portréty Vladimíra Boudníka a výběr jeho výtvarných prací.

„Mám pocit, že se rozkládám za živa, a to jak tělesně, tak i duševně. Je to zkrátka peklo. Člověku schází oficiální opuncování a je pořád srábek z grafické školy. Vyvíjím se jako hlemýžď,“ napsal Vladimír Boudník v roce 1952, tedy v době, kterou bude o dekádu později hodnotit jako úrodnou, na svou tvorbu bohatou.

Dopisy z posledních 16 let jeho života jsou upřímné a vášnivé, bojující a neustále sebeobhajující. Adresoval je přátelům, k nimž patřili spisovatel Bohumil Hrabal, umělec Jiří Kolář, teoretik umění Jindřich Chalupecký, sochař Jan Koblasa nebo výtvarník Milan Bubák. Až na jednu výjimku, když se obracel na ženu zesnulého kamaráda, publikace neobsahuje jediný dopis ženě. Ty, které posílal manželce Tekle, když odešla před rozvodem ke svým rodičům na Slovensko, se zřejmě nedochovaly.

Texty popisují krásným jazykem vnitřní svět člověka, který si uvědomuje svou výjimečnost i nepřekonatelné komplexy. Stěžuje si na lhostejnost společnosti a uzavřenost uměleckého světa. S obdivuhodnou netečností si všímá vlastní klíčící legendy o asketickém umělci, který obkresluje skvrny oprýskaných pražských zdí a své kolegy, dělníky v továrně, učí tisknout grafiky.

Boudník žil v letech 1924 až 1968. Legendu, která mu v 60. letech konečně spolu s přibývajícími výstavami přinesla mírný věhlas, stvořil spisovatel Bohumil Hrabal. Přátelili se od roku 1950, tehdy ho Hrabal nejspíš zachránil před umrznutím na půdě jednoho pražského domu. Dva roky pak spolu obývali zrušenou kovářskou dílnu v Libni.

Výtvarník inspiroval Hrabala k několika povídkám. Jednu z nich v roce 1964 zfilmovala Věra Chytilová a Boudník si v ní zahrál sám sebe. „Zítra filmujeme od 14 hodin v Libni. To budou opět nervy. Znáš, jak to vypadá při filmování na veřejnosti. Mám hlavní úlohu. Musel jsem se nechat částečně zarůst a ušpinit kabát a šaty, v nichž chodím,“ referuje Boudník Milanu Bubákovi.

Něžný barbar, nejznámější Hrabalova povídka, v níž umělec účinkuje, vznikla posmrtně. Spisovatel v ní příliš nefabuluje, když nechá hrdinu spáchat sebevraždu kvůli lásce. Boudníka skutečně opustila žena a jedním z důvodů opravdu byla chudoba, kterou už nesnesla. Ve skutečnosti však Boudník žil ještě šest let po drastickém rozvodu, a dokonce se těsně před sebevraždou podruhé oženil.

První manželka Tekla nicméně byla osudovou láskou a její „zrada“ měla devastující následky na Boudníkovu psychiku, jak dosvědčují dopisy. Přitom zpočátku vypadal vztah velmi nadějně.

„Žiji s Teklou od konce března tohoto roku. Milane. Nepamatuji prakticky den, jenž by byl všední. Je prostá, je vzrušující – žijeme dlouhé dny, snad týdny, jako sourozenci, a jsou dny, kdy by mi nestačily desetitisíce, abych ji odměnil jako milenku. Jsou dny, kdy není hezká, ale jsou dny, kdy strhne pozornost všech návštěvníků v divadle,“ nechává se unést v listopadu 1957.

Vzápětí řeč dramaticky strhává: „Jsou okamžiky, kdy požitek dávaný příštími dny nás neumí odradit od myšlenky na smrt, a smrt je kolikrát tak blízkou! Víš, Milane, jak lehce se umírá, když miluješ? Tekla mi zachránila život.“

Poznali se nejspíš v libeňském ateliéru, kde se scházeli umělci a literáti. Tekla byla modelkou na AVU, kde toužila také studovat. I když ji Boudník nejmenuje, pravděpodobně je tou dívkou, kterou popisuje v dopise a jež ho zaujala svou bezprostředností. Píše, jak ji přišli prověřit do ateliéru policisté: „Chodí totiž nejraději na boso v otevřených sandálech. Téhož dne utekly vězeňkyně, proto její domněle provizorní obuv vzbudila podezření.“

Vzali se v květnu 1957 a manželka se stala pro Boudníka velkou podporou i nečekaně tíživou zodpovědností. „Kotík slíbil, že prodá některé mé věci, abych měl na materiál. Zatím prakticky netvořím, neboť nemohu připustit v rodině větší stupeň bídy,“ napsal v roce 1958. Jindy si zase povzdechl: „Mám to zkomplikované tím, že jsem ženatý. Můj asketismus v otázce peněz byl k snesení, když jsem byl sám. Obdivuju svou manželku. Jiná by mne již dávno vykopla.“

Tekla komplikované soužití nevydržela a v roce 1960 se vrátila k rodičům. „V životě jsem, Milane, nepřemýšlel tolik o sebevraždě, jako v této době. Ale je to blbost, jako vše, co dělám,“ reflektoval Boudník.

Právě v době, kdy se mu rozpadalo manželství, se o něj konečně začíná zajímat umělecký svět. Všímají si ho kritici, s mezinárodní vlnou abstraktního umění začíná být přijímán, na cestě k docenění mu pomáhají Jiří Kolář a Jindřich Chalupecký. Avšak Vladimír Boudník, který dříve zasypával redakce, kritiky i některé umělce dopisy a svými pracemi, se stává netečným.

„Nevyužívám naprosto pozvání do společností, promarnil jsem možnost být reprodukován v zahraničních časopisech, vzdal jsem se poměrně dobré pozice v moderních kruzích. Nejsem schopen pořádně myslet a totálně blbnu,“ shrnuje.

Tekla zůstala na Slovensku u rodičů, kteří ji zadržovali a zapírali jí i manželovy dopisy. Po čase její láska ochladla a svolila, aby otec za ni vyřídil rozvod. Ten se táhl mezi lety 1961 až 1962 a pro citlivého Boudníka se stal těžkým traumatem.

Tchán, který byl sám právníkem, připravil proti zeťovi velkou hromadu důkazů. Využil psychiatrickou dokumentaci, jež vznikala dlouho. Boudník se totiž k psychiatrickým diagnózám uchyloval od konce 40. let, částečně se tím zkoušel vyhnout vojenské službě a částečně jej psychiatrie zajímala, sledoval její průnik s uměním, podstupoval soukromé i klinické experimenty. Soudní znalec však dokumentaci, jejíž součástí byly i grafiky, zneužil k vylíčení Boudníka jako těžkého psychopata, hypochondra a pijana.

Grafik zažil dvojnásobnou újmu, přišel o milovanou ženu a zároveň o svou pověst. Psychicky zdeptaný muž pak reagoval agresivně a po rozvodovém soudu ještě absolvoval trestní řízení: za napadení veřejného činitele dostal půlroční podmínku.

Dopisy z roku 1962 se téměř nedají číst, jak jsou trýznivé. Nejen tím, nakolik depresivně vyznívají, ale také s vědomím, že umělec ve své krizi zahazoval příležitosti. V depresivním rozpoložení sice reflektuje, že se na něj začínají obracet lidé z uměleckého světa, není ale schopen na jejich zájem reagovat a v dopisech zejména Milanu Bubákovi vypočítává, koho všeho odmítl.

Vladimír Boudník se kvůli umění vzdal pohodlí, kancelář v propagačním oddělení vyměnil za práci v hlučném prostředí u soustruhu. „Nechal jsem stranou nespočet možností k dobrým výdělkům, žil jsem ve špíně a bral na sebe nekompromisně povinnosti všedního člověka,“ napsal.

Jeho práce naštěstí už kolovaly galeriemi a našlo se dost kurátorů, kteří Boudníka dokázali přimět ke spolupráci. Od poloviny 60. let se tak i pražský objevitel vlastního uměleckého směru, který nazval explosionalismus, svezl na mezinárodní vlně abstraktního umění. I když jeho originalita a průkopnictví nebyly plně doceněny a největší rozkvět abstrakce nezastihl umělce v nejplodnějším období.

Je snadné podlehnout legendě o chudém, pochybami a emocemi týraném umělci. Boudník ji naplňuje po okraj – žil na hranici bídy v nevyhovujících podnájmech či v malém bytě s matkou, měl špatně placenou práci v továrně, jež ho „okrádala“ o čas na tvorbu. Víc než reálný nedostatek prostředků jej sžíraly pocity, že je ignorován, přehlížen, ba dokonce vysmíván.

Trpěl velkými komplexy nedovzdělanosti. Například Jiřímu Kolářovi se – svou vytříbenou češtinou - omlouvá: „Tolik bych Vám toho chtěl napsat, ale připadám si jako duševní mrzák, tísněný sty nedozrálými myšlenkami.“

Osobní komplexy však Vladimíru Boudníkovi vůbec nebránily v kritičnosti. Mnoho ostrých slov napsal spisovateli Zbyňku Fišerovi, jenž se pod pseudonymem Egon Bondy stal vzývaným guru českého undergroundu. Boudník na něm nenechal niť suchou: „Blíží se jaro a pivní debaty mě již tak dalece neinteresují. Já, Bouše a jiní jsme poněkud jiného založení. Případné mezery v našem vědění, jež bys mohl zaplnit, odstraníme jednou, dvěma návštěvami v knihovně,“ chrlí Boudník.

Bondyho označí za notorického epigona, jehož nevyžádaný patronát nepotřebuje. „Cožpak jsi nepochopil, že se s tebou zdržuji? A dobu, kterou strávím posloucháním Tvého mudrování, prosyceného ješitností, musím pracně dohánět v noci.“