Článek
Od začátku plošné ruské invaze uběhly už čtyři dlouhé roky a z krize se stala každodenní realita milionů lidí.
„Pro mnoho dětí je válka už součástí jejich ‚normálního‘ života. Řeší běžné problémy dětí a dospívajících – vztahy s vrstevníky, šikanu, konflikty, hledání vlastní identity. A k tomu všemu se ještě přidává válka,“ říká Kateryna Kryklyva z psychosociálních programů Člověka v tísni na Ukrajině.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak fungují mobilní týmy, které poskytují pomoc ve školách i městech blízko frontové linii. Upozorňuje také na pozitiva, která přináší psychosociální linka pomoci, na které se mohou Ukrajinci anonymně svěřit se svými problémy.
„Počet mužů, kteří volají, dosahuje až 40 %. To je opravdu velké procento v porovnání s offline prostředím,“ vysvětluje v rozhovoru, který proběhl během její návštěvy Prahy.
Po čtyřech letech od začátku invaze se z krize stala každodenní realita Ukrajinců. Jak to dopadá na jejich mentální zdraví?
Trvá to skutečně už velmi dlouho. Od začátku ruské invaze uběhly čtyři roky a od začátku války okolo 12 let. Děti, které se narodily za války, nevědí, jak vypadá svět bez ní. Pro mnoho lidí se stala realitou.
Je to velmi komplexní problém. Lidé se snaží žít co nejvíc „normálně“, válka jim ale do života vnáší řadu nenormálních událostí. Rodiny musejí žít odloučeně, lidé prchají a přicházejí o své domovy i práci.
Když se vám každý den dějí nenormální události, je přirozené, že si na to zvyknete. To ale neznamená, že jste v pohodě. Takhle ale teď Ukrajinci musejí žít.
Dopady na mentální zdraví jsou významné. Válka se dotýká každého, ale každého jinak. U různých lidí je duševní zdraví ovlivněno v různé míře, jelikož každý má jiné zkušenosti. Nesouvisí to jen s válkou, ale i s dalšími výzvami, které lidé mají v životech, ať už jde o to, jak se postarat o rodinu, nebo o vztahy mezi rodiči a dětmi.
Člověk v tísni provozuje na Ukrajině síť mobilních psychosociálních týmů, které pracují ve školách, kolektivních centrech a městech v blízkosti frontové linie. Jak fungují?
Jejich práci na místě většinou předcházejí přípravné aktivity. Navštívíme komunity, zjistíme, jaké jsou jejich potřeby, jaké nás zde čekají výzvy, kde můžeme působit a kdo potřebuje nejvíc péče. Na základě toho se psychologové připraví na setkání s místními lidmi.
Pak následuje práce v terénu. Mobilní týmy lidem poskytují pomoc buď skupinově, nebo individuálně. Většinou jej tvoří dva psychologové, kteří poskytují pravidelné sezení na základě programů a metodologie, které jsou podložené fakty a probíhají pod dohledem.
Může jít o různé typy aktivit, ale všechny směřují ke snížení míry stresu a ke zlepšení celkové pohody lidí. V komunitách pracujeme napříč všemi skupinami civilního obyvatelstva – obvykle od dětí školního věku až po seniory.
Kateryna Kryklyva z Člověka v tísni.
Máme nastavený systém podpory kvality intervencí. Psychologům poskytujeme odbornou supervizi, technickou podporu i pravidelné týmové debrífinky. Dbáme na to, aby měli k dispozici všechny potřebné zdroje, znalosti a dovednosti, včetně průběžných školení.
Když mluvíte o psycholozích, má jich Ukrajina za současné situace dostatek? Dokáží uspokojit poptávku?
To se těžko hodnotí. Podpora duševního zdraví a psychosociální podpora může být poskytována psychology, ale také vyškolenými neodbornými pracovníky, například facilitátory nebo sociálními pracovníky.
Do systému podpory je zapojeno mnoho aktérů, ale je obtížné přesně vyčíslit jeho kapacitu.
Poptávka je velmi vysoká. Můžeme jednoznačně říct, že ne všichni lidé, kteří tuto podporu potřebují, se k ní skutečně dostanou. Potřeba je tak obrovská, že ji s dostupnými zdroji – ať už ze strany neziskových organizací, občanské společnosti, státních institucí nebo soukromého sektoru – pravděpodobně nedokážeme plně pokrýt.
Člověk v tísni na Ukrajině provozuje také krizovou linku, která poskytuje psychosociální pomoc na dálku. Mohla byste přiblížit, jak funguje?
Naše pohotovostní linka je v provozu 24 hodin denně sedm dní v týdnu. K přestávce z technických důvodů dochází zhruba jednou do roka, jinak funguje nepřerušeně.
Pracujeme se speciálními programy, které lidem umožňují volat zdarma a anonymně. Nesbíráme o nich informace, jen ty, které nám sami řeknou o své žádosti. Je to důvěrné a anonymní a vytváří to bezpečný prostor k tomu, aby nám lidé mohli zavolat.
Že se nám to daří, usuzujeme i například z toho, že poměr mužů, kteří volají, je mnohem větší než počet těch, kteří využívají offline psychologickou pomoc. A to kvůli přetrvávajícímu stigmatu, problémům s přístupem k péči a mnoha dalším důvodům. Počet mužů, kteří volají, dosahuje až 40 %. To je opravdu velké procento v porovnání s offline prostředím.
Pro mnoho lidí je linka jedinou možností, jak se dostat k psychosociální péči. Z dat z minulého měsíce vyplývá, že téměř třetinu volajících tvoří lidé se sníženou pohyblivostí nebo lidé s postižením, pro které je mnohdy velmi těžké získat jiný typ pomoci.
Je o služby krizové linky vysoký zájem?
Poptávka je skutečně vysoká. V loňském roce byla na Ukrajině zastavena činnost několika velkých linek, proto zaznamenáváme nárůst počtu hovorů. Zároveň jde o stále složitější případy lidí, kteří čelí více problémům nebo velmi komplexním životním situacím.
Psychologové jim poskytují poradenství. Hovor většinou trvá okolo 50 minut, může to být ale méně nebo více. Máme specifická pravidla a postupy pro různé případy. Zároveň máme na lince rozsáhlý systém předávání kontaktů. Takže pokud lidé potřebují jiný typ pomoci - ať už poskytovaný Člověkem v tísni, státními institucemi nebo jinými poskytovateli -, mohou je informovat o dostupnosti těchto služeb.
Záleží nám přitom na profesní i duševní pohodě našich psychologů na telefonu, stejně jako těch v terénu. V současnosti máme na krizové lince tři týmy psychologů.
Jak se problémy, se kterými se na vás nyní lidé obracejí, liší od těch, se kterými přicházeli na začátku ruské invaze?
To je dobrá otázka. Jelikož je linka anonymní a důvěrná, jednotlivé hovory obvykle kódujeme podle typu žádosti. Máme vytvořené kategorie témat a jejich spektrum je skutečně velmi široké.
Někteří lidé volají s osobními problémy, které přímo nesouvisejí s válkou. Jiní se obracejí s obtížemi úzce spojenými s válečnou situací – například se strachem z náletů, s panickými atakami nebo s úzkostí. Často volají i v noci, zvlášť v době výpadků proudu a energetické krize, kterou Ukrajina zažívá. Řada lidí má strach a cítí nejistotu ohledně své budoucnosti.
Častým tématem je také ztráta, často nejistá ztráta. To například u lidí, kteří mají příbuzné na okupovaném území a nevědí, zda jsou naživu, jelikož s nimi nemají žádný kontakt. Podobně lidé prožívají i nejistou ztrátu domova – když nevědí, zda jejich dům stále stojí, nebo už o něj přišli.
Někdy jde o odloučené rodiny, rozvody, rodiče, kteří mají problém se postarat o děti, děti, které samy volají se svými problémy.
Důvody hovorů, které přijímáme, jsou různorodé. Neřekla bych, že pozorujeme nějaké zásadní změny, co se týče povahy žádostí. Spíše vidíme, že se postupně zvyšuje jejich komplexita.
Před několika lety lidé řešili určité problémy – dnes se jejich situace nezlepšila, ale naopak se k nim přidávají další vrstvy obtíží. Jsou velmi vyčerpaní z toho, co se děje, a dlouhodobý stres se kumuluje. Zároveň chybí jakákoli jasná perspektiva. Lidé nevědí, kdy to skončí, ani jak to skončí. A právě tahle nejistota jejich situaci dál ztěžuje.
Je nějaký příběh, který vám utkvěl v paměti a který podle vás symbolizuje to, s čím se Ukrajinci potýkají?
Shromažďujeme lidské příběhy jak prostřednictvím krizové linky, tak v rámci práce našich mobilních týmů. Pokaždé, když jsme v terénu, slyšíme nové příběhy.
Nedávno například naše psycholožka sdílela anonymní příběh dospívající dívky. Její město je okupované, o rodiče přišla kvůli válce a nyní žije s babičkou a mladší sestrou. V průběhu skupinové práce s psychology měla potíže s komunikací, obtížně vyjadřovala, co prožívá, těžko se adaptovala na nové prostředí a potýkala se s propady ve vzdělávání.
Po určité době skupinové podpory si psychologové všimli změny – začala navazovat lepší vztahy s vrstevníky, našla si nové přátele, zlepšila své sociální fungování ve škole a celkově se zvýšila její psychická pohoda. Získala také nové copingové strategie (způsoby, jimiž člověk vědomě i nevědomě reaguje na stres či náročné životní situace, pozn. red.), které jí – jak doufáme – pomohou i do budoucna.
Podobných případů je mnoho, je těžké vybrat jen jeden. Lidé, kteří volají na linku, často říkají: „Jste první člověk, kterému to můžu říct.“ A už samotné vyslovení jejich příběhu přináší určitou úlevu. Sdílení je pro mnohé velmi obtížné.
Mnoho lidí navíc prožívá pocit viny. Mají za to, že nejsou v té nejhorší situaci, že jiní trpí víc, a proto „nemají právo“ si stěžovat nebo o svých problémech mluvit.
Co obnáší práce s dětmi a dospívajícími, kteří vyrostli ve válce a nemají zkušenosti s normálním životem?
Řekněme to takhle: tohle je jejich normálnost. Děti jsou velmi adaptabilní.
Kdykoli je to možné, snažíme se pracovat s rodinou jako celkem. Ideálním scénářem je situace, kdy pracujeme zároveň s dětmi, rodiči i učiteli.
Takový přístup nám umožňuje poskytovat skutečně komplexní podporu. Nejde jen o to, že pomoc dostávají děti, ale také rodiče, kteří se mohou zapojit do skupinových nebo individuálních setkání. Ta se mohou věnovat jejich vlastním obtížím, ale i tomu, jak podporovat své děti a jak s nimi komunikovat v náročných situacích.
Stejné je to i s učiteli, kteří jsou rovněž velmi zranitelní. Mají své vlastní životy, sami jsou válkou zasaženi a přitom musí pracovat s dětmi a poskytovat jim oporu.
Jak se děti a dospívající s krizovou situací vyrovnávají?
Pro mnoho dětí je válka už součástí jejich „normálního“ života. Řeší běžné problémy dětí a dospívajících – vztahy s vrstevníky, šikanu, konflikty, hledání vlastní identity. A k tomu všemu se ještě přidává válka.
Jedním z hlavních problémů, které pozorujeme, je nedostatek sociálního života, zejména v oblastech, kde není bezpečno. Školy často fungují online nebo v hybridním režimu – několik týdnů jsou děti ve škole, několik týdnů doma. Školní budovy bývají velké, ale kryty malé, a ne každá škola má kryt s dostatečnou kapacitou. Počet dětí ve škole tak často odpovídá tomu, kolik se jich vejde do krytu během leteckého poplachu.
Nedostatek kontaktu s vrstevníky je proto vážným problémem. Naši kolegové z oblasti vzdělávání se snaží situaci zlepšovat například obnovou a budováním krytů v rámci vzdělávacích programů. Přesto mnoho dětí bojuje s omezeným sociálním životem, protože situace je stále nebezpečná.
Válečné faktory se tak vrství na běžné vývojové krize a náročné životní fáze, kterými si děti a dospívající přirozeně procházejí.
Mobilní týmy pracují také s evakuovanými lidmi. Co tito lidé nejvíce potřebují?
Při práci s lidmi, kteří byli právě evakuováni, můžeme nejprve poskytnout první psychologickou pomoc. Jde o základní formu intervence – vyslechnout, co prožívají, poskytnout jim základní informace a jednoduchá doporučení, jak postupovat dál. Není to ale situace, kdy by bylo možné zahájit dlouhodobější terapeutickou práci.
Lidé po evakuaci potřebují v podstatě všechno. Potřebují vědět, kam jedou a co se bude dít dál. Potřebují informace, pomoc s orientací v situaci a pocit alespoň částečné stability. Zároveň se snaží nějakým způsobem obnovit pocit normality.
Různí aktéři proto poskytují různé formy podpory – například finanční pomoc, zajištění dalšího přesunu, ubytování v kolektivních centrech nebo pomoc s hledáním místa, kde by se mohli usadit.
Evakuace je velmi náročná, protože lidé často přicházejí jen s jednou taškou a – pokud mají štěstí – se základními doklady. Pro mnohé je prvním krokem obnova dokumentů. V jiných případech je klíčová ochrana dětí. Mnoho lidí potřebuje také zdravotní péči. Spektrum potřeb je tedy velmi široké a vždy závisí na konkrétní situaci každého člověka.
Poskytnutí první psychologické pomoci pomáhá v některých případech předcházet rozvinutí vážnějších psychických problémů. Rozdáváme také letáčky a lidé nám tak mohou zavolat později, pokud potřebují.
Obecně se jim přitom snažíme vysvětlit, že tohle je normální reakce na situaci, ve které se nyní nacházejí. V řadě případů jde o velmi základní emocionální pomoc lidem, kteří brečí a klepou se.
Změnil se nějak za poslední roky přístup vůči duševnímu zdraví na Ukrajině? Podařilo se toto téma s ohledem na válečné zkušenosti destigmatizovat?
Nevím, zda se to vůbec někde na světě podařilo zcela destigmatizovat. Myslím ale, že co se stigmatu týče, jsme na tom teď v porovnání se začátkem války lépe, jelikož o tom mluví čím dál více vlivných lidí a je to tak více normalizované.
Zároveň to ale řada lidí nadále vnímá tak, že je s nimi něco špatně, nebo si nechtějí stěžovat a myslí si, že jiní potřebují péči více. Je to komplexní a komplikovaná situace.
Pokud jde o konkrétní sociální skupiny, například v letech 2022 nebo 2023 jsme rodiny veteránů a samotné veterány nevnímali jako samostatnou skupinu – neměli jsme o nich ani žádné statistiky. Dnes ale vidíme, že právě rodiny veteránů i veteráni propuštění z armády mají velmi specifické potřeby. Návrat do civilního života přináší řadu výzev a je to náročné období. V tomto ohledu tedy skutečně dochází k určitým změnám.
Mnoho aktérů se snaží pracovat na různých úrovních – nejen zvyšovat povědomí, ale také poskytovat konkrétní služby. Rozsah práce je obrovský.
Neřekla bych, že je téma plně destigmatizované. U některých lidí je ale potřeba pomoci natolik akutní, že už ji zkrátka nelze unést o samotě – a člověk má potřebu se někomu svěřit.
Proces destigmatizace a zvyšování povědomí o tom, co se děje, jak si pomoci navzájem, jak podpořit sebe, své blízké i komunity, však probíhá a je velmi aktivní.
