Článek
Předání moci totiž řekne nejen to, kdo bude novým nejvyšším vůdcem země, ale také napoví mnohé o tom, jakým způsobem jsou uvnitř režimu „rozdány karty“ mezi různými mocenskými centry či jakým směrem by se mohl ubírat. Pokud ovšem celou situaci ustojí.
Během neděle se objevily zprávy, že byla zahájena ústavní procedura tranzice moci definovaná pro případ smrti nejvyššího vůdce. Jeho povinnosti, alespoň formálně, přebírá kolektivní orgán složený z prezidenta Masúda Pezeškjána, předsedy soudnictví Gholáma Ežeího a Aliho Arafího, zástupce klíčové režimní instituce zvané Rada dohlížitelů.
K nim je ještě nutné fakticky přípočítat předsedu Nejvyšší rady národní bezpečnosti Alího Lárídžáního, jehož orgán hraje klíčovou koordinační roli při výjimečném stavu. A v tom se Írán právě nachází.
Od uvedeného kolektivního orgánu složeného ze dvou konzervativců a jednoho pragmatického reformisty nelze očekávat žádné překvapivé kroky. Nejvyššího vůdce budou zastupovat do momentu, než takzvané Shromáždění znalců zvolí nového.
Toto shromáždění se oficiálně skládá z 88 členů – islámských duchovních s vysokou úrovní vzdělání v islámském právu (mudžtahidů). Prakticky však počet členů bývá menší, protože často dochází k uprázdnění některých míst ve shromáždění, neboť zvolení klerici mají často vysoký věk nebo se ze zdravotních důvodů nemohou účastnit hlasování.
Vysoký věk je ostatně doménou tohoto orgánu - čísla mluví jasně: Předsedou Shromáždění znalců je nyní 94letý Mohammad-Alí Movahedí Kermání a věkový průměr členů je přibližně 65 let.
Poslední volby do tohoto shromáždění se uskutečnily v roce 2024, přičemž naprostá většina zvolených členů spadá do konzervativních kruhů režimu. Jen menší počet by bylo možné označit za nezávislé a pouze několik jednotlivců za reformisty.
Minuta po minutě
V tomto okamžiku je nutné zdůraznit, že všichni kandidáti prošli „sítem“ nastaveným Radou dohlížitelů, která bdí nad „způsobilostí“ kandidátů. Od tohoto orgánu tak není možné očekávat jakýkoli překvapivý volební tah či volbu nějakého nečekaného kandidáta.
Z hlediska volby nejvyššího vůdce je z historie k dispozici jen jedna analogie a zdroj dat o chování režimu v okamžiku tranzice moci, a to právě v podobě volby Alího Chameneího po smrti vůdce revoluce Rúholláha Chomejního v roce 1989. Avšak i tehdy se volící klerici stali spíše orgánem autorizujícím vůli Chomejního než volebním shromážděním nezávisle posuzujícím předložené kandidáty.
Ostatně právě kvůli výběru Chameneího coby nástupce Chomejního se musela tehdy měnit i íránská ústava, neboť Chameneí původně nesplňoval přísné požadavky na výkon funkce nejvyššího vůdce nastavené v ústavě po revoluci roku 1979. Klerici však Chomejnímu přání vyhověli a Chameneího zvolili, byť nikoli jednohlasně.
V roce 2026 je tedy otázkou, na jakého potenciálního nástupce Chameneí ukázal, zda bude existovat shoda mezi mocnými na této volbě a jestli si to vyžádá změny, na které ale oslabený režim nebude mít sílu.
Kouřová clona pro rychlé tahy
Je nepochybné, že Chameneí a jeho spolupracovníci museli mít již řadu let, ať už z důvodu vysokého Chameneího věku či hrozby jeho zabití, připraven kompletní scénář převzetí moci i výběr nástupce. Zdá se však, že to bylo probíráno pouze v těch nejvyšších kruzích, a to pravděpodobně ještě nikoli se všemi.
Dosud probíhají jen nejednoznačné diskuze o tom, kdo by mohl být Chameneího nástupcem. Tato informace je zatím také stále neveřejná. Což ukazuje na fakt, že centrum moci okolo Chameneího nejenže nechtělo z daného člověka udělat další potenciální cíl útoků zvenčí, ale také ponechává jeho loajalistům určitou kouřovou clonu.
Za ní je prostor pro realizaci klíčových rychlých tahů proti těm mocenským centrům, která by s daným výběrem nemusela nutně souhlasit a mohla by se bouřit. Tyto tahy pak mohou zahrnovat i eventuální čistky či silové kroky, kterými si loajalitu od neposlušných vynutí.
O pohnutkách a strategii režimu nám tedy mnohé prozradí právě následující dny a zejména pak konkrétní jména vybraných kandidátů. Každý z nich bude mít síť neformálních vazeb, která naznačí, jakým směrem se centrum moci může pohnout a zda budou spokojeni všichni klíčoví aktéři, nebo jen někteří. Protože pokud nebudou, pak to může vést k narušení režimní celistvosti a méně předvídatelnému vývoji.
