Článek
Teheránské sídlo nejvyššího íránského vůdce Alího Chameneího tuto sobotu dopoledne prostě zmizelo. Spojenecký úder jej zničil do základů. Duchovní, který bezmála čtyři desítky let bohorovně dirigoval životy Íránců, se skrývá kdesi v utajení. Možná pod zemí, jistě mimo hlavní město. Část Íránců každopádně pociťuje škodolibou radost, když sledují ničivé nálety zahraničních letounů na paláce a kasárna vládnoucích elit.
USA a Izrael tentokrát zaútočily na oficiální sídla a patrně i soukromé domy prominentů islámské republiky. Jakkoli třeba symbolicky, přesto zaútočily. Ještě loni v létě přitom při podobné operaci cílily především na jaderná zařízení.
Teď dostala zásah kancelář prezidenta Masúda Pezeškjána, který jako reformista vzbuzoval mezi Íránci opatrné, přesto zjevné naděje. Ránu obdržely vybrané úřady, ministerstva stejně jako kasárna Islámských revolučních gard (IRGC), které se zpovídají pouze teokratickému vedení.
Tajnůstkářští gardisté prý posledního únorového dne umírali po tisících a americký prezident Donald Trump je k tomu všemu ponížení vyzval, aby okamžitě složili zbraně. Neboť pak s nimi budoucí vítězové prý mohou jednat shovívavě.
Nabízí se klíčová otázka: Je americko-izraelský výpad proti šéfům islámského režimu legitimní? Legální? Morálně či jinak ospravedlnitelný?
To bylo
Islámská republika zdegenerovala. Když v roce 1979 začínala, měla nejen hrozivě teokratický, ale i přívětivě sociální rozměr. Pomohla do sedla marginalizovaným venkovanům, kterými městská smetánka opovrhovala. Přesvědčila chudé z farem a předměstí, že hájí jejich zájmy. Měla světlejší, ba jasné chvilky, kdy se v ní dařilo umění, filmu, myšlenkám. Kdy sice okleštěná, přesto pluralita vynesla do čela státu reformisty, kteří se snažili náboženskému systému nasadit co nejlidštější tvář.
V současnosti Írán řídí ti nejbigotnější, zkorumpovaní i mocí opilí předáci, kteří na ulicích bez uzardění vraždí vlastní vnuky. Jen proto, že mladí Íránci míní žít v 21. století a odmítají jejich fosilní fráze. Za pouhé dva dny, 8. a 9. ledna letošního roku, povraždili režimní střelci na 20 tisíc demonstrujících. Tolik umírněné odhady. Ty nejvyšší šplhají nad 36 tisíc.
Je tedy útok na špičky režimu legální? Podle mezinárodních norem sotva. Legitimní? Těžká odpověď. Má-li pomoci ukončit tyranii těch, kteří se nerozpakují kosit demonstrace ostrými náboji, pak snad ano.
Morálka? Ta je na straně mrtvých a mučených, kteří si přáli žít ve svobodě. A statečně se vzepřeli totalitě, ve kterou se islámská republika proměnila. Není jasné, zda je možné systém ještě reformovat zevnitř. Jeho současní, viditelní šéfové, však rozhodně nejsou způsobilí vést zemi v novém tisíciletí. Už proto, že nedokážou ustoupit z fanatických pozic, které jednoduše nenacházejí oporu v realitě.
Volby na obzoru
Docela jiná káva je motivace k ofenzivě. Izraelský premiér Benjamin „Bibi“ Netanjahu má před parlamentním hlasováním, které dle plánu proběhne letos na podzim. Bibi židovský stát dlouhodobě rozděluje, v řadě ohledů cíleně. Nevyřešil své korupční kauzy, paktuje se s extremisty. Zemi sune k autokracii, napadá nezávislé instituce ve státě. A předvolební průzkumy naznačují vyrovnaný výsledek.
Írán je odlišný příběh. Většina Izraelců zásah proti Teheránu podporuje, a to včetně voličů současné opozice. Těžko říci, co si šéf izraelského kabinetu o mocichtivých ajatollázích a případné íránské demokracii doopravdy myslí. Ať už ale Teherán zasáhne na jakémkoliv místě, vždy sklidí potlesk.
Také amerického prezidenta Donalda Trumpa, respektive jeho republikánské spojence z hnutí MAGA, letos čekají důležité volby. Jde o Kongres a guvernéry jednotlivých států. I když mezi Američany není angažmá v Íránu tak populární jako v Izraeli, Trump se před svými stoupenci ukázal jako rozhodný vůdce. Ochránil USA před raketami a jadernými zbraněmi nebezpečných muslimů s turbany. Navíc se postavil za spojence z Izraele.
Zatím není jasné, čeho Trump s Netanjahuem v Íránu vlastně chtějí dosáhnout. Zda přimět Írán k poslušnosti a do jeho útrob nezasahovat. Nebo se pokusí zopakovat venezuelský model, rozuměj ponechají u moci pragmatické úředníky a „jen“ se pokusí ochromit útočnou sílu země. Případně, zda vytrvají a islámské ultrakonzervativce skutečně sesadí.
Lze jen doufat, že o scénářích přemýšleli předem, neboť ponechat rozkolísanou, bezmála stomilionovou zemi regionálním dravcům a etnickým ambicím hrozí přerůst v občanskou válku a potažmo nadnárodní konflikt. Odchod nepružných starců z teheránských paláců ovšem neuškodí nikomu, nejméně pak Íránu a jeho obyvatelům.
