Článek
Pro rozpoutání války by měl existovat důvod a pak také plán, co potom, až se prach usadí. Izrael měl pro nedávnou válku v Gaze pádný důvod v podobě krvelačného teroristického útoku Hamásu ze 7. října 2003. Jenže akce, která vedla k apokalyptickému zničení celého pásma, postrádala jasnou představu o tom, co potom. Pokud jí mělo být definitivní zničení Hamásu, což izraelské vedení od počátku deklarovalo, pak válka skončila nezdarem, protože teroristé, jakkoliv početně zdecimovaní, tam vládnou dál.
Zdá se, že u amerického útoku na Írán chybí A i B. Čím země ohrožovala USA tak moc, aby bylo možné mluvit o tom, že si nějaká nová akutně nebezpečná realita vyžádala tak ráznou akci, při níž bylo prakticky vyhlazeno celé vedení země?
Donald Trump poukazuje na to, že Teherán podporuje teroristická hnutí. Jenže to není nic nového pod sluncem. Zmiňuje také íránský „rostoucí balistický arzenál“. Tedy patrně rakety schopné zasáhnout samotné Spojené státy – to by v očích amerických voličů jistě představovalo znepokojivý vývoj.
Jenže nyní hojně citovaná zpráva americké Obranné výzvědné služby (Defense Intelligence Agency) za loňský a letošní rok hovoří jinak. Írán by podle ní mohl zkonstruovat takové projektily nejdříve v roce 2035. V současnosti země disponuje střelami a drony schopnými dolétnout „jen“ na cíle napříč Blízkým východem včetně amerických základen a ambasád. Ostatně v posledních dnech je tento jejich limit dobře zřetelný. Jak je tedy možné, že se prezident a jeho špioni v odhadu tak rozcházejí?
U jaderného programu je to stejné. Spojené státy spolu s Izraelem bombardovaly íránská jaderná zařízení loni v červnu. Donald Trump tenkrát tvrdil, že jaderné kapacity země byly zlikvidovány. To chce nyní říct, že se spletl? Nebo že je Íránci dokázali zase tak rychle vybudovat? A pokud ano, dalo by se to něčím doložit?
Třeba je ale současná „operace“ případem, kdy sice chybí přesvědčivé A, alespoň však tu bude B. Dalo by se tak usuzovat i z Trumpova druhého poselství na sociálních sítích po zahájení útoku v sobotu.
Řekl: „Vyzývám všechny íránské patrioty, kteří touží po svobodě, aby využili okamžiku. Buďte smělí, odvážní, hrdinští a zmocněte se své země. Amerika je s vámi. Dal jsem vám slib a ten jsem splnil. Teď je vše na vás, ale jsme tu od toho, abychom vám pomohli.“
Zní to hezky. Člověk by jistě Íráncům ze srdce přál, aby mohli žít ve svobodě. Jenže takhle se to povede jen těžko. Nabízí se paralela s Irákem v roce 2003, kdy Američané podnikli dokonce pozemní invazi, aby tam svrhli řekněme podobně zrůdný režim. Saddám Husajn vskutku padl, jenže místní lidé – po počátečním nadšení – stejně nevítali vojáky Spojených států jako osvoboditele. Patrně i proto, že dosazený protektor byl Američan.
A když tento muž rozpustil i iráckou armádu a ostatní ozbrojené složky, začali se propuštění muži, dohromady jich byl zhruba milion, přidávat ke guerille. V Iráku zavládl chaos, smrt a utrpení. Takže, pro srovnání: Takřka stomilionový Írán, tedy země asi čtyřikrát větší co do počtu obyvatel, než byl Irák v roce 2003, má nyní ve zbrani také zhruba milion osob, k čemuž je ale ještě nutné přičíst policii a pouliční milice, což jsou další statisíce.
V drtivé většině tito muži samozřejmě neznají nic jiného než teokracii, neboť ta byla v zemi zavedena po islámské revoluci v roce 1979. Kam by šli, ke komu by se přimkli?
Irák se po americké invazi začal krutě štěpit. A to i přesto, že jedna z nejvyšších šíitských duchovních autorit, ajatolláh Alí Sistání, podpořila konání svobodných voleb.
Podobně, dalo by se při určité paušalizaci říct, dopadly také americké pokusy o režimní změnu ve Vietnamu, Afghánistánu či Libyi. O co se tedy opírá úvaha, že by Írán, navíc bez pozemní podpory či duchovních autorit nakloněných změně, mohl dopadnout lépe?
Pokud jde o vojenskou stránku věci, je americký zásah jistě obdivuhodný a neuvěřitelně precizní. Přesvědčivě narýsované politické odůvodnění či jasná strategie, aby se „epická zuřivost“, jak zní název operace (Operation Epic Fury), nezapsala do dějin spíše jako trpce bezzubá, ale chybí.
Právě proto se po světě hned roztrhl pytel s úvahami, že za útokem stojí spíše Trumpova snaha odvést pozornost od skandálu kolem toho, co v jeho případě obsahují Epsteinovy spisy, případně snaha získat přízeň voličů před podzimními kongresovými volbami.
Prostě jaksi chybí pocit, že válka byla najednou tak moc nutná, a ani neexistuje odpověď, kam teď povede. Vůči režimu kritičtí Íránci, mimo těch v exilu, zůstávají zalezlí. Trumpovy řeči, že splnil slib, jim patrně zní dost cynicky. Nemají jistotu, že to myslí vážně. A postrádají také lídra, kolem něhož by se mohli semknout nejen oni, ale případně kromě vojáků i jiní, řekněme vlažnější stoupenci nynějšího režimu. Prostě celý národ.
