Majitelka psího hospicu: Vždy je těžké, když některé ze zvířat umírá

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Měla vlastní personální agenturu, drahé auto, skvěle rozjetou kariéru a najednou přišla obrovská změna. Takových příběhů není zrovna málo. Jenže odstěhovat se z rodného kraje do jurty ve středních Čechách, založit si psí hospic a žít s desítkami psů, ke kterým se v noci musí různě vstávat, je opravdu hodně prudký střih. A Jana Taasante takový před deseti lety prožila.

Těžko věřit, že se bavím s ženou, která měla vlastní agenturu, studovala práva, ekonomii, jezdila bavorákem a chodila na jehlových podpatcích. Proč ta změna?

Hledala jsem odpověď v sobě, co mě dělá šťastnou. Jestli to je to, co se ode mě očekává, nebo to, co mi předhazuje společnost. Takové to typické: musíš být úspěšná. Ještě abych vyvážila poměr značek, tak to nebyl bavorák, ale audi, měla jsem TTéčko.

To je hezké auto.

Neříkám, že ne. Dodneška na to vzpomínám, fakt jsem si ho užívala. K tomu autu se podpatky hodily, takže to byla dobrá volba. Ale vrátíte se večer domů. A teď co? No tak si objednám jídlo nebo si něco uvařím nebo se jdu někam pobavit. Ale při večerním usínání chyběl pocit naplnění. Toho, že člověk dělá něco smysluplného.

Personální agentura není smysluplná?

Neříkám, že ne, ale já jsem byla trošku neekonomická, protože jsem v té agentuře měla firmám doporučovat lidi na danou pozici. Oni ke mně přišli na pohovor. Já místo toho, abych je připravila na pozici, na kterou se hlásí, tak jsem třeba zjistila, že právnička v padesáti letech chtěla být vlastně krejčová. A mě bavilo s lidmi mluvit o tom, proč to nedělají. Tahle konkrétní paní potom odcházela s tím, že to dělat začne. Akorát já přišla o úspěšnou právničku na danou pozici.

Po nějaké době jsem si říkala: já to nemůžu vštěpovat lidem a sama to nežít. Proč nedělám něco, co by mě naplňovalo? Sama jsem se pořád cítila taková prázdná. Ne nešťastná, prázdná. Tak jsem si začala po střípkách skládat a hledat to, co mě dělá šťastnou. A šla jsem si pro prvního pejska do útulku.

Pro Boženku.

Byl to můj první starší pejsek. Psy jsem měla celý život, ale poprvé jsem si přivedla seniorku - kardiačku a ona se mnou byla jenom rok, protože srdíčko měla hodně nemocné a umřela. Já jsem se s tou smrtí neuměla smířit a zjistila jsem, že v útulcích je za mřížemi nebo pletivem spousta starých smutných očí, které už po vás ani tou pacičkou nešmátrají, protože to prostě vzdali. Je to stejné u všech bytostí, u lidí také.

Vzdali naději, že je ještě někdo bude mít rád?

Myslím, že třeba po ztrátě často ztratí chuť do života. Občas se mi takový objeví. Měla jsem tu fenku Ritušku, která právě byla po starém pánovi. Nemohl se už o ni starat, ale pořád se přes svého syna, co to zařizoval, zajímal, jak se má. Rituška první čtyři dny seděla u prosklených dveří v jurtě a čekala. Nechtěla jíst, nechtěla chodit na vycházky. Snažila jsem se ji hladit, jak jsem mohla, ale nic nezabíralo. Poprvé jsem si u psa nebyla jistá, jestli to dá. Dala to. Byla se mnou další tři roky. Umřela loni. Bylo to krásné v tom, že jsme byly spolu, odešla v klidu a míru. Právě ona byla takový ten typický útulkový pejsek.

Staráte se v rámci Psí cesty František o staré psy, kteří „už to mají za pár“. Nebyla to změna profese, ale celého životního stylu. Chtělo to silné přesvědčení, že to dáte, nebo možná něco jiného?

Já vlastně nevím. Nebyl to zlom, ale spíše souhra událostí. Člověk se pořád hledá a jde po událostech nebo signálech, které ho někam posunou. Jenže moje procitnutí nepřicházelo. Nakonec jsem si řekla, že na cizí návody kašlu a budu hledat sama.

A začala jsem hledat. Bylo to od úplně obyčejných věcí, jako jak mně samotné chutná kafe. Spoustu let jsem pila kafe: takovéto firemní, presso s malým mlékem, žádný cukr, protože ten to kazí, že jo? Rádoby odborník na kafe. Pak jsem zjistila, že mám vlastně ráda normální lógrový kafe s mlékem a s medem. Víte, jsou to takové blbosti. Ale uvědomíte si, že lidé žijí, aniž by věděli, jestli žijí podle sebe, nebo podle cizího návodu.

Chcete mi říci, že když začnu u maličkostí a budu se propracovávat k pravdě u takové zanedbatelné věci, jako je kafe, tak se postupně dostanu hlouběji, až na podstatu?

Návody nemám a nerada dávám, ale osobně mi funguje začít u sebe a být k sobě laskavá. Když mám náročný podzim a zimu a moje tělo by potřebovalo zazimovat, nejlépe jak medvěd brtník, a probudit se na jaře, jdu proti potřebám těla a občas jsem protivná, unavená. Vím to o sobě, lidi to o mně vědí, naštěstí jsou na to připraveni. No a v takové chvíli si dávám třicetidenní program laskavosti sama k sobě. Je to jenom o tom se začít na svět po kousínkách usmívat. Po třiceti dnech už se usmívám kompletně, stane se z toho podvědomý zvyk. To je můj návod na mě samotnou. Ale jinak nejlepší návod je, aby si lidi začali hledat vlastní návody sami.

Vy jste jako já. Nemáte plán B.

Ne, nemám.

Když jste rodičům řekla, že se odstěhujete na samotu, tam si postavíte jurtu a budete mít psí hospic, tak musela přijít totální kanonáda otázek.

To ano, ale na druhou stranu, mně v té době bylo třicet a rodiče zjistili, že s tím asi už nic neudělají. Maminka řešila svoje zdravotní problémy, a tím pádem už se také po celém životě začala věnovat víc sobě a tolik nezasahovala do toho, v čem si kdo chce najít štěstí. Někdy lidi říkají: Ty ses pro ty pejsky obětovala. Já říkám ne. Oni jsou mým darem. Já díky nim žiju. To není přece oběť. A stejně tak jurta. Pro někoho nepohodlí. Pro mě ta nejpřirozenější možnost žití, jakou si pro sebe umím představit.

V době, kdy jsme jurtu rekonstruovali, jsem půl roku byla nucena žít znovu v cihle. Já jsem se tam dusila! Nevěděla jsem, jaké je venku počasí. V jurtě to všechno slyšíte, já to potřebuju cítit. Miluju rytmus větru. Včera v noci foukalo. Tady jsme mírně na kopečku, slyšíte, jak vítr nabírá rychlost, víte, jak se cítí koně na pastvině pod vámi, cítíte koloběh, rytmus přírody. A to by mi v domě chybělo.

Jsme na vycházce se stařečky a stojíme v lese. Řekněte mi něco třeba o tomhle pejskovi - Johanka se jmenuje? Prostě pouliční druh roztomilého střapáče. Jaký má příběh?

Johanka je nalezené dítě ulice. Původně tím, že je jedna z mladších, měla být k adopci. Někdy beru mladší pejsky s tím, že vnesou potřebnou mladickou energii. Smečka funguje jako organismus a při takovémhle množství pejsků ten organismus začne stárnout, nálada a energie klesá a já to oživím nějakým juniorem, kterého teoreticky potom nabízím dál k adopci.

Johu byla nalezenec na ulici, ale byla trošičku problémová, ze začátku nebyla socializovaná, extrémně bázlivá. A na to já využívám právě zase tu smečku, pes z ní pochopí, jakou roli v té smečce má člověk. To znamená, že to je krmič, chránič, zajišťovatel jistot. No, a Johu se natolik adaptovala, že jsme si ji tu nechali.

Když jste si založila psí hospic, přemýšlela jste, jak to celé zvládnete? Staří psi potřebují veterináře, léky. Není to levná záležitost.

Nepřemýšlela. Otázka v takové chvíli zní: Jaký máte hnací motor? Věříte tomu, za čím jdete? Ten pocit nepotřebuje odpovědi. Vy tomu věříte, věříte, že se to zařídí, i když zatím nemáte odpověď jak? Víra pak strhne a přitáhne další lidi. Akorát to nevymyslíte dopředu, protože já jsem do Čech šla původně od Brna. Jeden z dotazů byl: Vždyť tam nikoho neznáš, co tam budeš dělat? Kdo ti uvaří polívku, když budeš nemocná? A vy nevíte, ale pak potkáte fantastické lidi. A to i tady na samotě.

Neměla jsem odpovědi na to, co to bude za lidi nebo jak se budu živit. Šla jsem do toho s tím, že nějak to dopadne. Když si něčím nejsem jistá, pomůže mi říct si, že to je životní zkušenost. Tak si řeknu: aspoň jsem to zkusila. A pokud tomu věříte, celý vesmír, Bůh, svět - jak kdo chce - se spojí, aby vám pomohli.

Vy jste tak tři roky, možná déle, nebyla na dovolené, že?

Protože ji nepotřebuju. Teď jsem byla na jeden den v zahraničí a byla jsem celá nešťastná, volala jsem všem pomocníkům a kamarádům, jak to tady zvládají. Zařiďte si život tak, aby to byla vaše dovolená, a nepotřebujete z něj odjíždět. A říkám to navzdory tomu, že péče o pejsky je nonstop, i v noci, kdy se jim přitápí, kdy se vstává, spousta z nich potřebuje podržet u vody nebo u jídla nebo pomoct ven. Ale je to smysluplné. Já takhle žiju hrozně ráda, i po těch deseti letech v jurtě mi to přijde víc naplňující než náročné.

Kolik teď máte aktuálně psů?

Dvacet jedna.

Co odcházení pejsků? Když si je sem vezmete, mají třeba prognózu jen pár měsíců a najednou jsou z toho dva, tři roky. Člověk si na pejska zvykne, je to potom těžší?

Vždycky to je těžké, když pes odejde, tak chybí. Bez ohledu na to, jestli s vámi byl čtyři měsíce, nebo čtyři roky. Prostě je uvnitř vás. Je tam zapsaný tím, jaký byl.

Pro mě bylo odcházení mých psů extrémně těžkou kapitolou.

Nejste jediná. Většina majitelů psů má úplně stejné pocity. Myslím si, že to je i tou jejich bezprostřední láskou. Tráví s námi dvacet čtyři sedm, což, co si budeme nalhávat, s lidmi často tolik nejsme. Máme tam někdy vyřešeno, nevyřešeno. Ale ti psi nás opravdu milují takové, jací jsme.

Součástí našich pocitů je často i pocit viny. Lidé se bojí, že pejska třeba uspali ve špatný čas: moc brzo, moc pozdě. On těsně před tou veterinou ještě začal fungovat, slýchávám. Nebo: než k nám přijela veterinářka, on se ještě zvedl. U odcházení jiných bytostí máme pocity, že jsme něco nestihli. Nejste v tom sami. Každá z bytostí má svůj důvod a čas, který nemůžeme, a dokonce nesmíme ovlivnit. Můžeme ji doprovodit, ale součástí celého procesu může být to, že nás má naučit přijmout smrt. Nedržet otěže rozhodování. Nechat věci víc plynout.

Smrti říkáte Milost Paní. Kde se vzal tenhle termín?

Opakovaným pocitem při umírání. Tělu trvá někdy déle uzavřít ty procesy, a přitom duše už je na půli cesty. Vše je, jak má být, všechno se děje ve správný čas, i když naše lidské já si myslí, že to mohlo být jinak. Když jste u toho, tak víte, že to je v pořádku. A je to milost pro vaši mysl, pro vaše tělo, pro duši. Proto je to pro mě Milost Paní a je ženského rodu.

Pokračování rozhovoru s Janou Taasante v jurtě se točilo kolem jurty, psů v posteli i vztahů s muži. Celý rozhovor si můžete poslechnout v podcastu Na Výbornou.