Oslabenému Hizballáhu hrozí úplné zničení, poprvé ho zavrhla vlastní země

Po pondělní půlnoci vyletělo z libanonského území několik raket a dronů, k nimž se následně přihlásilo hnutí Hizballáh. Označilo je za odvetu za zabití nejvyššího íránského vůdce Alího Chámeneího.

Ten byl nejen politickou figurou, ale také významnou duchovní autoritou pro šíitské komunity, jež v Libanonu obývají převážně jižní oblasti země, údolí Bikáa a jižní čtvrti Bejrútu – tedy regiony, které izraelská armáda (IDF) začala intenzivně bombardovat ještě téže noci.

Situace se rychle vyhrocuje. Už třetí den dopadají bomby i na oblasti mimo zmíněná převážně šíitská území. Desítky lidí, z nichž většinu tvoří civilisté, byly zabity, stovky utrpěly vážná zranění a desetitisíce Libanonců jsou znovu na útěku. Mnoho budov bylo zcela srovnáno se zemí. Situace v mnohém připomíná eskalaci války před necelými dvěma lety, tentokrát je však řada věcí jinak.

IDF, která své příkazy k evakuaci vydává zpravidla pro jednotlivé objekty či vesnice, tentokrát nařídila vystěhování celého jižního Libanonu pod řekou Litání – tedy přibližně pětiny celé země.

Neméně bezprecedentním krokem je ovšem rozhodnutí libanonské vlády, která prohlásila vojenskou činnost Hizballáhu za nezákonnou. Bojovníci hnutí jsou tak poprvé v historii zatýkáni libanonskými státními bezpečnostními složkami.

Postoj místních vůči hnutí Hizballáh se v podstatě během několika hodin dramaticky proměnil. Bezprostředně po obnovení bojů převládalo rozčarování mísící se s hněvem. Kritické hlasy se ozývaly i z řad příznivců hnutí. Mnozí označovali rozhodnutí zaútočit v době, kdy je Izrael v největší vojenské síle a podpořený přítomností amerických vojsk v regionu, za sebevražedný krok. A následky kolektivního trestu za činy Hizballáhu opět musí nést lidé, kteří ze svých domovů prchají jen s tím nejnutnějším, už podruhé během pouhých dvou let.

Rozhořčení zároveň vyvolávala i skutečnost, že Hizballáh se rozhodl reagovat na události v Íránu, zatímco přehlížel téměř každodenní porušování příměří ze strany Izraele. Libanon, který kvůli těmto porušením podal stížnost k OSN, jich eviduje patnáct tisíc. Izraelské útoky navíc v týdnu předcházejícím zahájení americko-izraelské operace proti Íránu prudce eskalovaly.

Prchající lidé jsou zcela vyčerpáni. Opouštějí oblasti, které od oficiálního příměří nebyly plně obnoveny – a to jak kvůli omezeným prostředkům libanonské vlády, tak kvůli neochotě zahraničních organizací investovat do obnovy regionů, které – jak se někteří nechali slyšet – Izrael stejně znovu zničí. Tato chladná prognóza se nyní naplňuje a lidé své domovy opouštějí znovu – tentokrát navíc bez jistoty, zda se do nich ještě někdy vrátí.

Libanonci nemají možnost uchýlit se do krytů a kvůli přísným vízovým politikám ani vycestovat do zahraničí – s výjimkou těch, kteří jsou ekonomicky zajištěni. Takže opět hledají útočiště na podlahách škol, jež se proměnily v nouzová centra, nebo přespávají s celými rodinami na ulicích.

Podle libanonského ministerstva sociálních věcí je nyní na útěku přes 80 tisíc lidí – počet, který bude pravděpodobně dál růst s ohledem na plošný evakuační příkaz, jenž mnozí považují za akt etnické čistky předcházející trvalé okupaci části Libanonu.

Když navíc lidé sledují rozsah agrese, které je země vystavena, někteří začínají připouštět, že by k ní v nejbližších dnech došlo, i kdyby se Hizballáh rozhodl nestřílet raketami na podporu Íránu. Politická reprezentace země zároveň pokračuje v krocích směřujících k eliminaci bojových aktivit hnutí.

Je zásadní připomenout, že Hizballáh není pouze vojenskou organizací, ale také politickou stranou, která od založení v 90. letech získává zastoupení v parlamentu. Momentální snaha o potlačení se tedy týká pouze jeho vojenské činnosti. Toto opatření představuje dosud nejtvrdší postoj vůči Hizballáhu a získalo dokonce podporu předsedy parlamentu Nabíha Berrího – dlouholetého spojence hnutí a vůdce hnutí Amal, jež s Hizballáhem tvořilo koalici.

Vedoucí parlamentního bloku Hizballáhu Mohammad Raad rozptýlil v pondělí večer spekulace o své údajné smrti, když vydal prohlášení, v němž postoj vlády odmítl. „Libanonci očekávali zákaz agrese – dostali zákaz odporu vůči ní,“ prohlásil Raad.

Další představitelé Hizballáhu se nechali slyšet, že vláda ustupuje sionistické agresi, aniž by prezentovala plán, jak jí čelit.

Libanonská vláda již své rozhodnutí začala prosazovat a na silnicích vedoucích z Bejrútu do jižních oblastí země armáda zřídila kontrolní stanoviště, kde prohledává vozidla a pátrá po zbraních. Dosud bezpečnostní síly zadržely na tři desítky příslušníků Hizballáhu – což se stalo poprvé v libanonské historii.

Libanon tak pokračuje ve snaze dosáhnout státního monopolu na držení zbraní – v předchozích měsících již převzal kontrolu nad jižní částí země pod řekou Litání a zničil infrastrukturu Hizballáhu včetně rozsáhlé tunelové sítě. Právě do těchto oblastí se však bojovníci Hizballáhu vrátili a nyní se střetávají s izraelskou armádou, která zahájila pozemní invazi. Libanonská armáda se naopak po vstupu IDF na území ze svých pozic neprodleně stáhla.

Libanonské armádní jednotky trpí dlouhodobým podfinancováním. To se v praxi často projevuje tak, že vojáci musí vedle služby v armádě vykonávat druhou práci – často například jako taxikáři. Mnoho z nich tedy ještě před rozhořením nové etapy války zvažovalo odchod z uniformy.

Armáda Libanonu je částečně financovaná ze Spojených států. Ty však – stejně jako v Egyptě nebo Jordánsku – rády podporují armádu v udržování pořádku mezi vlastními občany, ale nemají v úmyslu dopustit vybudování armády, která by mohla skutečně odradit izraelskou agresi. Zajistit Izraeli „kvalitativní vojenskou převahu“ v regionu je z americké strany otevřeně deklarovaný závazek.

Izraelská armáda, která vojenskou převahou rozhodně má, nyní pokračuje v bombardování celého Libanonu – kupříkladu včetně hotelu nedaleko prezidentského paláce. Operuje převážně ze vzduchu, kde má absolutní kontrolu.

Momentálně nejsou k dispozici přesné informace o bojových a materiálních kapacitách Hizballáhu, který stejně jako jeho hlavní sponzor Írán bojuje o holé přežití. Pokud Írán padne, šance hnutí na obnovu se blíží nule. Libanonská vláda postavila vojenskou činnost hnutí mimo zákon právě v době, kdy je extrémně oslabené, a má tedy pravděpodobně poprvé v historii šanci získat nad ním kontrolu.

I kdyby se tak stalo, organizace zůstane součástí struktury státu již jen pro svoji politickou činnost – co zbylo z její podpory, se ukáže v květnových volbách. Hnutí ale také představuje rozsáhlou sociální strukturu, která provozuje nejen bankovní instituce a televizní stanice – jež jsou nyní rovněž bombardovány –, ale také hustou síť škol a zdravotních zařízení. A jde i o ideologii, kterou nelze jednoduše vybombardovat.

Současně také nelze zapomínat, že hnutí v 80. letech minulého století vzniklo v reakci na izraelskou okupaci – nikoliv naopak. Historie ukazuje, že i při kompletním zničení obdobných skupin na jejich místě vznikají nové, které poté přebírají stejný cíl.

Omezení moci Hizballáhu – s jehož samosprávou nebyli obyvatelé ovládaných oblastí zdaleka spokojeni – by jistě mohlo vést ke zlepšení jejich životních podmínek. Otevírá to však dvě zásadní otázky. Zaprvé: šíitští obyvatelé jižních oblastí byli centrální libanonskou vládou vždy opomíjeni – což ostatně vedlo k samotnému rozšíření sociální struktury hnutí a vybudování jeho podpory. A především: Co bude slabá libanonská armáda dělat se svým jižním sousedem?

Představa, že izraelské útoky a expanzivní tendence skončí v případě úplného odzbrojení Hizballáhu, je přibližně stejně naivní jako víra, že americké vojenské intervence – po zkušenostech z Iráku, Afghánistánu, Libye, Chile, Vietnamu a mnoha dalších – mohou vést k budoucí stabilitě.