Článek
„Jestli se budete chovat jako zvířata, nebudeme se s vámi bavit.“ Tak by se dala shrnout slova jednoho z členů americké delegace do Libanonu Thomase Barracka. Adresoval je novinářům, kteří se tento týden shromáždili na tiskové konferenci v prezidentském paláci bezprostředně po jednání s prezidentem Josephem Aúnem. Hlavním programem bylo odzbrojení hnutí Hizballáh.
Barrack směrem k novinářům, kteří na něj vykřikovali otázky, jak je na tiskových konferencích běžné, prohlásil, že od nich vyžaduje civilizované chování. Dodal, že přesně to je momentálně hlavní problém regionu.
Další člen delegace, senátor Lindsey Graham, si nevedl o moc lépe. Na otázku, kdy se izraelská armáda stáhne ze stále okupovaných území a ukončí pokračující útoky na libanonské území, odpověděl: „Neptejte se mě na nic, co se týká Izraele, dokud neodzbrojíte Hizballáh. Až to bude hotové, můžeme vést další konverzaci.“ Izraelské ozbrojené útoky přitom stály život už více než čtyř tisíc lidí a způsobily rozsáhlou destrukci.
Krajně urážlivá událost vyvolala mezi libanonskou veřejností vlnu nevole. Poté, co lidé na jihu země proti jeho chování vyšli protestovat do ulic, Thomas Barrack zrušil svoji cestu tam. Následující den se zvláštní vyslanec USA pro Sýrii pokusil o jakousi omluvu, při níž ale pouze uvedl, že výraz o „zvířecím“ chování byl nevhodný, ale podle něj byl vytržený z kontextu. Za arogantní tón celého vystoupení se však neomluvil.
Událost jen podtrhuje momentální charakter americké politiky v regionu. Co je tedy agendou Spojených států v Libanonu? A co nabízejí?
USA v první řadě vyžadují naprostou poslušnost. V Libanonu to byla tradičně Francie jakožto bývalá koloniální mocnost, která se vměšovala do vnitřních záležitostí země. Nyní roli kolonizátora přebírají Spojené státy. Jejich prvním záměrem je odzbrojení všech nestátních skupin včetně Hizballáhu.
Co po válce zbylo z Hizballáhu?
Militantní hnutí, které některé západní země včetně České republiky označují za teroristickou organizaci, vzniklo během libanonské občanské války (1975–1990) v reakci na izraelskou okupaci, zejména po invazi do Bejrútu v roce 1982. Od počátku existence bylo finančně i vojensky podporováno Íránem.
Z původní agendy chránit dlouhodobě přehlížené šíitské komunity žijící na jihu země se hnutí postupně etablovalo jako politická strana dlouhodobě získávající zastoupení v parlamentu. V regionech pod svou správou mimo jiné provozuje podstatnou část sociálních služeb včetně škol a nemocnic.
V pozdějších letech Hizballáh začal zasahovat do bojů v zahraničí. Především jeho zapojení v Sýrii po boku Bašára Assada zásadně snížilo jeho podporu mezi místními lidmi. Jeho reputace se dále propadla po devastující válce z minulého roku, která ze strany Státu Izrael dále pokračuje. Hnutí ztratilo podstatnou část své vojenské techniky a po pádu režimu v Sýrii i trasy k dopravě nové.
Nadále však disponuje několika desítkami tisíc mužů a silnou podporou v jižních a východních regionech země. Právě tam lidé vyšli v minulých týdnech do ulic protestovat proti výzvě k odzbrojení. Hizballáh ji zcela odmítá a současný vůdce Naím Kásim prohlásil, že jsou připraveni se libanonské armádě bránit. Někteří Libanonci se proto obávají, že by situace mohla vyústit v další občanskou válku.
Mnoho lidí, kteří stojí v opozici vůči Hizballáhu a souhlasí s minimalizací jeho vojenské síly, si ale klade otázku: Kdo nás ochrání proti Izraeli? Otázku navíc nyní umocnil fakt, že Rada OSA ve čtvrtek schválila ukončení mírové mise OSN v Libanonu na konci příštího roku.
Co Spojené státy slibují
„Já vím, co všichni chcete. Vy chcete, aby Amerika vyřešila všechny vaše problémy,“ zaznělo též v projevu amerického miliardáře Barracka. Nic takového ale Libanonci nechtějí. Zásadní kritika libanonského obyvatelstva vůči Hizballáhu spočívá v tom, že jedná v íránském, nikoliv libanonském zájmu. Není tedy pravděpodobné, že by lidé mohli souhlasit s kroky vlády očividně podle amerických příkazů. Navíc v situaci, kdy jsou jim za plnou poslušnost předkládány pouze sliby.
Mezi americkými přísliby nechyběla například obranná dohoda. Tato smlouva by Spojené státy zavazovala k obraně Libanonu v případě jeho napadení. V první řadě se jeví jako velmi nepravděpodobné, že by k takové dohodě vůbec mohlo dojít. Ale i v naprosto nereálném scénáři, že by smlouva vznikla, je možné se domnívat, že obrana by se netýkala napadení Izraelem. Přitom právě Izrael je v roli případného útočníka nejpravděpodobnější.
Další deklarací je pak zřízení „Trumpovy ekonomické zóny“ na území, které je momentálně okupováno Izraelem. Nikdo sice neví, co přesně by se v takové zóně mělo produkovat, ale členové americké výpravy již neváhali zdůrazňovat, že by plán přilákal investice ze zemí Perského zálivu.
V neposlední řadě pak Spojené státy nabízejí materiální pomoc na obnovu regionů zničených během posledních dvou let konfliktu i podporu podfinancované armády. Ta je však zcela podmíněna právě odzbrojením všech nestátních organizací. Pikantní na tom ale je, že devastaci způsobil americký hlavní strategický partner Izrael, často dokonce za použití amerických bomb. Amnesty International navrhuje izraelské jednání v Libanonu vyšetřovat jako válečné zločiny.
To, co v tuto chvíli USA nabízejí, proto není možné považovat za nic jiného než prázdná slova. Nelze jim věřit ani proto, že americká vláda je již druhým rokem hlavním sponzorem a v této fázi již spolupachatelem agrese, která se odehrává na palestinských územích.
Donald Trump do úřadu nastoupil s příslibem ukončení válek na Ukrajině i v Pásmu Gazy. Zatím se mu ani na jedné frontě nedaří násilí omezovat, natož ukončit. Děsivé však je, že libanonská vláda se chová, jako kdyby slibům jeho emisarů věřila.
Současný prezident Joseph Aún do úřadu nastoupil s tím, že stát získá kontrolu nad zbraněmi v zemi, zatím však nepřišel s žádným konkrétním plánem, jak posílit téměř nefunkční armádu. Místo toho pouze pracuje na odzbrojování palestinských skupin v uprchlických táborech, stěžuje si a nechává se ponižovat při jednáních.
Nedá se tedy očekávat, že najde způsob, jak Libanon bránit před sousední nukleární velmocí, která již druhým rokem vede v regionu válku. Především potom, co není schopen bránit ani vlastní novináře. V příspěvku na X prezidentský palác označil Barrakův několikaminutový urážlivý projev jako omyl. Vyjádřil se pouze, že si Libanon svých novinářů váží. Libanonští novináři se tedy nyní sami organizují a dožadují se alespoň omluvy.
