Článek
Nebyl to v úterý ve Sněmovně nejlepší ani nejzásadnější projev, jaký prezident Petr Pavel ve své funkci přednesl. Jeho zamýšlený efekt dokázal přehlušit i infantilní vtípek předsedy Motoristů Petra Macinky se starým Rudým právem. A vzhledem k tomu, že obrazně řečeno přes půlku světa zrovna létaly rakety, vypadalo to ze všeho nejvíc jako splněná povinnost, deset minut, na shledanou, odchod na párek.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Ale i tak se ve vládních lavicích našli snaživci, kteří hned najeli na oblíbenou figuru posledních týdnů: „Oceňuji, že pan prezident pronesl v Poslanecké sněmovně kultivovaný opoziční projev. Politici opozice proslulí slovní agresivitou se mají co učit,“ napsal například na síti X předseda zahraničního výboru Radek Vondráček, jehož důvtipu zřejmě dost pomohlo, že prezident ve Sněmovně hovořil už ve dvě odpoledne.
Nicméně i Radek Vondráček může mít občas pravdu: Prezident Petr Pavel dnes skutečně lídrem opozice je – stejně jako se to po smrti Josefa Luxe přihodilo v letech opoziční smlouvy 1998–2002 Václavu Havlovi. A Petr Pavel o to ani nemusí příliš usilovat, naopak, protože ví, že by se před třemi lety bez hlasů statisíců voličů ANO, SPD i Motoristů nikdy prezidentem nestal. Pokud by za necelé dva roky o všechnu tuhle podporu přišel, nemuselo by jeho znovuzvolení být vůbec tak hladké, jak to teď vypadá.
Jenže tahle úloha nemá snadné řešení. K Petru Pavlovi se jako ke krabičce poslední záchrany upínají – často marné – naděje voličů opozice, kteří dost zděšeně pozorují měnící se civilizační poměry současné české politiky a kteří tvořili základ Pavlovy voličské koalice v lednu 2023. Prezident vybíraný v dvoukolové přímé volbě z principu nemůže být úplně nadstranická, natož pak apolitická figura, jak si někteří pořád naivně představují.
Má a musí to být člověk jasných politických názorů, podle nichž si v ideálním světě vybíráme své zástupce. Petr Pavel je při první kandidatuře mohl tak trochu schovat. K vítězství stačilo, že vypadal a choval se úplně jinak než Zeman, jehož důvěryhodnost na konci volebního období klesla pod 30 procent. V uniformě důstojníka NATO Čechům navíc připomínal, koho v době prvního roku ruské agrese na Ukrajině na Hradě instinktivně chtějí.
Po třech letech je situace úplně jiná, ať se vám to líbí, nebo ne: Ta část Česka, která momentálně vládne ze Strakovy akademie, je už možná 30 let prostě početnější. A kombinace ANO, SPD a Motoristů je tou nejautentičtější reprezentací, kterou si mohla vybrat – takovou vládu jsme tu my ani oni od listopadu 1989 opravdu ještě neměli.
Upínání se na prezidenta je v téhle situaci logické, ale tak úplně nepomůže. Prezidentovy pravomoci nejsou nulové, naopak – Václav Havel s nimi, zejména díky možnosti obracet se na Ústavní soud, dokázal před 25 lety zabránit nejhoršímu, tedy změně volebního zákona z dílny ČSSD a ODS, která mohla Česko nasměrovat k maďarské cestě ještě předtím, než to napadlo Viktora Orbána.
Jenže pak je tu poněkud hlubší problém: Petr Pavel sám příští vládu nesestaví. Voliči dnešní opozice musejí hledat a po svých politicích žádat skutečného lídra v čele politické strany nebo bloku, který bude schopen Babiše a jeho spojence porazit. Naposledy to dokázal Petr Fiala s Markétou Pekarovou Adamovou a Marianem Jurečkou před pěti lety, ve volbách na podzim 2021. Svou roli v tom hrálo hodně štěstí v podobě milionu propadlých hlasů, ale i odhodlání, dobře zvolená taktika a hodně práce.
A co na opoziční straně sněmovního sálu vidíme teď? Která z pěti opozičních stran, které mají dohromady jen o 12 mandátů víc než samo hnutí ANO, může seriózně tvrdit nebo aspoň přemýšlet, že už za tři a půl roku dokáže rozjetého Babiše porazit? A čím?
Vznik předvolebních koalic před pěti lety byl reakcí na poměry ve Sněmovně v letech 2017–2021. Absolutně dominantní Babiš, jeho drobní pomocníčci, kteří jsou rádi, že jsou rádi a že občas něco ze stolu odpadne i pro ně – a houf v podstatě mrňavých opozičních stran. V minulém volebním období byla situace přehledná. Byla tu vládní koalice, proti ní lídr opozice Andrej Babiš a Tomio Okamura pro nižší cenové skupiny. Schválně: Kdo je teď podle vás lídrem opozice, tedy kandidát na příštího premiéra?
Martin Kupka jako nový šéf ODS vypadá stále jako „v záběhu“ a bohužel pro něj platí i jeho vlastní slova: Pokud ODS nebude do dvou let na 20 procentech v preferencích, nemá moc šanci přemýšlet o příštím vítězství. Piráti jsou dnes možná nejviditelnější opoziční stranou, jen těžko říct, jestli metody, které k tomu volí – typu chůze pozadu či tajné hlasování o imunitě –, jsou přesně to, co člověka přesvědčí, že už je to dospělá strana. Lidovci si patrně do svého čela vyberou svou skutečně největší hvězdu, brněnského hejtmana Jana Grolicha, který ale chce kandidovat na podzim do Senátu, což jej na další tři roky postaví tak trochu na vedlejší hřiště české politiky.
Samozřejmě, platí tady námitka, že na všechny tyhle pohyby a úvahy, včetně nových nečekaných aliancí, je relativně dost času – kdo si ještě počátkem roku 2021 vážně myslel, že by se příští premiér mohl jmenovat Petr Fiala? V politice se může situace měnit dramaticky rychle. Na počátku března 2026 tomu ovšem zatím nic nenasvědčuje, a když politici současné koalice sebevědomě tvrdí, že tu budou vládnout osm let, nezní to tak úplně nepravděpodobně.
A nezabrání tomu ani Petr Pavel, i když bude podruhé zvolen. Maximum, co dokáže vyvolat, bude slovy klasika situace, která „vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace“. A pak se třeba najde i nějaký skutečný lídr opozice.
