Recenze: Češi natočili skvělou krimi komedii. Vypráví o lupičích za covidu

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zdánlivě by tři výrazné filmové projekty režiséra Ondřeje Hudečka nemohly být vzdálenější. Jeho mezinárodně úspěšný krátkometrážní snímek Furiant z roku 2015 byl „veselohrou o třech dějstvích“ a zároveň queer romancí, přibližující mimo jiné umělecký rozpuk dramatika Ladislava Stroupežnického.

Úspěch na americkém festivalu Sundance, kde Furiant získal cenu za režii, následně Hudečkovi pomohl natočit pro stanici Olympic Channel celovečerní dokument Pásky z Nagana o českém olympijském hokejovém zázraku. Nyní začala kina promítat režisérův celovečerní debut nazvaný Poberta, covidovou krimi komedii z moravské Strážnice.

Formátem i žánrem rozdílné projekty překvapivě mají leccos společného. Furiant hravě a lehce podvratně vyprávěl o zvláštních střetech rozumu a citu, stejně jako o tom, že zdánlivě rozdílné umělecké směry typu romantismus a kritický realismus nebyly zase v takovém rozporu. V Páskách z Nagana skvělou práci s archivními materiály doplnily nově natočené rozhovory s českými i kanadskými hvězdami olympijského turnaje. Hudečkovi se podařilo dostat z těchto „mluvících hlav“ nečekané emoce, někteří kanadští hráči před kamerou chvílemi ožívali takřka jako hollywoodští padouši, i po dekádách extrémně rozhořčení nad existencí instituce jménem trestné nájezdy, kde je Češi vyřadili v semifinále.

Novinka Poberta hned od začátku dává najevo, že i tady si Ondřej Hudeček bude pohrávat s žánry. Snímek začíná honičkou, na tuzemské poměry dost akční, zblízka snímanou, zábavnou i napínavou. Ale zároveň se akce odehrává na venkovských cestách, místní lupiči jsou partou nezkušených mladíků a předmětem lupu se stávají balíky sena na rozhrkaném náklaďáčku, jemuž chybí dost nafty.

Tohle nejsou styloví Dannyho parťáci, ale ani tlupa neohrabaných lokálních zlodějíčků jako od režiséra Guye Ritchieho, byť k nim má tahle skupinka „zhulenců“ rozhodně blíže. Ondřej Hudeček se pokusil natočit svébytnou tuzemskou verzi lupičské komedie, která je správně zemitá, s příchutí sena, a přitom sebevědomě experimentuje s pravidly různých žánrů. A stejně jako Hudečkovy předchozí projekty stojí na rozmanitých střetech rozumu s citem.

Matyáš Řezníček hraje kápa čtyřčlenné partičky přezdívaného Lupyn, pochopitelně s tvrdým „y“, jak nám výslovností zdůrazní vypravěč ve výrazném lokálním dialektu. Lukáš Příkazký, Filip Kaňkovský a Petr Borovec ztvárnili jeho kumpány, kteří umí pít pivo, kouřit jointy a hrát na PlayStationu, ale když dojde na akci, jsou spíš přítěží.

Úvodní loupež neklapne, protože jeden z nich natankoval jen za dvě stovky a protagonisty zradí vozidlo. Lupyn jako jediný končí nepodmíněně ve vězení. Protože nepráskal. Těžko říct, jestli z loajality, nebo spíš proto, jak moc nesnáší místního policajta Čeňka v podání Václava Neužila.

Když se Lupyn vrací z výkonu trestu, je v plném proudu první covidová vlna, všude roušky, nikde práce. Obzvlášť pro bývalého trestance. Cesta zpět ke zločinu se zdá nevyhnutelná. Ale to, jak k ní režisér, scenárista i kameraman Hudeček dojde, je originální a přesahuje běžná žánrová klišé směrem k širšímu společenskému portrétu.

Poberta těží z dobře napsaných a zahraných charakterů. Třeba Neužilův Čeněk - nejen policista, ale najednou také partner Lupynovy mámy - je trochu přitroublý, moc nerozumí technologiím, ale zároveň není pouhou karikaturou blbého policajta.

Samotný Lupyn působí jako obyčejný kluk, co nemá odvahu ani prostředky na to vypadnout z městečka. Je navztekaný na spoustu věcí okolo, včetně kamarádů, co ho nechali ve štychu, ale zároveň vlastně milý a férový chlap pracující s tím, co má kolem sebe.

Podobně pragmaticky na svět hledí Denisa Barešová v roli Lupynovy kamarádky Tamary. Ta naopak kdysi dovedla z městečka beze slov na rozloučenou zmizet do Kanady, ale musela se vrátit, protože už nezbyl v rodině nikdo, kdo by se postaral o nemohoucího dědu.

Hudečkovi se daří vykreslovat hrdiny uvěřitelně, vlastně až obyčejně. Se stejnou přirozeností kouří jointa na mezi, vztekají se nad tím, co jim osud nadělil, a neustále lavírují ve vratkých vztazích, ať už těch kamarádských, nebo potenciálně partnerských.

Tvůrci věnovali velkou péči detailům. Dali si práci s výběrem lokací, od ošuntělých bytovek a polorozpadlých stavení až po luxusní sídlo místního mecenáše, jehož s gustem hraje Stanislav Majer. Ten už v první scéně, kde se objeví, vybavený o několik tříd lepším respirátorem na fotbalovém hřišti, působí jako velké zvíře. A je zřejmé, že jeho úsměv skrývá spoustu nehezkých věcí.

Poberta, jako spousta českých komedií, obsahuje více postav. Ke všem uvedeným je třeba přidat celou řadu zdejších podnikatelů, kterým by se najednou za covidových restrikcí docela hodilo, kdyby někdo jejich zavřené továrny a provozovny vykradl. Pojistka je pojistka. Na rozdíl od jiných tuzemských filmů tu však každý má svůj prostor a tvůrci naopak výborně pracují s tím, jak se mění společenská hierarchie podle toho, kam zrovna směřuje zápletka.

Lupyn není žádný hrdina, zároveň je tak trochu romantik, jakkoli se to pod nasupenou maskou a v místních sociálních podmínkách zdá být spíše nemožné.

Režisér Hudeček uvěřitelně mísí vztek s mnohem jemnějšími emocemi, mezi řádky jízlivě komentuje vrtkavost toho, kdo je v lokální hierarchii pánem situace. Natočil vesnickou komedii zase trochu jinak, v mnoha ohledech přízemněji, než bývá v žánru zvykem.

Snad jen ono slovácké nářečí a role vypravěče, která dílo lehce romantizuje a dělá z Lupyna jakéhosi novodobého banditu, občas působí lehce rušivě, jakkoli se všichni aktéři s dialektem vypořádali lépe než třeba snímek Díra u Hanušovic od Miroslava Krobota.

Hudeček nepracuje s neherci, nechce oživovat dědictví komedie československé nové vlny tak jako třeba Adam Martinec v předloňském debutu Mord. Hledá vlastní, o něco stylizovanější cestu, ale stále s příklonem k všednodennosti. Umí však také popustit uzdu a dát na domácím půdorysu vyvstat správným žánrovým padouchům.

Přitom jde nejen o vtipnou českou žánrovku, ale též o dosud nejtrefnější filmový komentář tuzemské „covidové mentality“. V tomto ohledu se vlastně některých současných specifik zdejší nátury dotýká s podobnou přesností jako autoři nové vlny z 60. let minulého století.

Poberta není film o lupičích a jejich promyšlených plánech. Je to v posledku obyčejná lidová komedie, s jejímiž protagonisty se může identifikovat každý. Každopádně přináší svěží vítr do tuzemské kinematografie.