Článek
Aby získal Írán ve válce výhodu nad Spojenými státy, nemusí proti americkému vojákovi vypálit jedinou kulku. Stačí zaútočit na srdce blízkovýchodní vodní infrastruktury - odsolovací zařízení.
Aspoň takto situaci interpretuje čínský pedagog a komentátor Ťiang Süe-ťin, který na svém youtubovém kanálu Predictive History publikuje geopolitické prognózy založené na historických analogiích.
Ťiang tvrdí, že by Írán mohl v dlouhodobém konfliktu nejenže získat strategickou převahu, ale i zvítězit. Jde o jeho další, a zároveň nejkontroverznější prognózu, kterou popsal ve své přednášce z roku 2024.
Tehdy nastínil tři předpovědi - návrat Donalda Trumpa do Bílého domu, válku s Íránem a nakonec americkou porážku v dlouhém konfliktu. Svou třetí úvahu opírá o historické analogie, geografii regionu a asymetrické způsoby vedení války. Řada odborníků však podobné prognózy přijímá s velkou dávkou nedůvěry.
Za klíčový faktor války Ťiang Süe-ťin, tentokrát už ve shodě s jinými experty, považuje strategickou surovinu - nikoli ropu, ale pitnou vodu. Analytici dlouhodobě upozorňují, že vodní infrastruktura patří v oblasti Perského zálivu mezi nejcitlivější části civilní infrastruktury a její narušení by mohlo mít rozsáhlé humanitární dopady.
Válka na Blízkém východě v online reportáži:
Voda nad ropu
Perský záliv byl obdařen bohatými zásobami ropy a zemního plynu v hodnotě bilionů dolarů a patří k jejich největším zásobárnám světa. Zároveň však patří mezi nejsušší oblasti planety.
Za peníze z ropného průmyslu se tak v 70. letech nakoupilo řešení - odsolovací zařízení. V zemích Perského zálivu dnes funguje asi 400 míst, která pro místní zajišťují většinu pitné vody.
Víkendový vývoj války na Blízkém východě naznačuje, že by se cílem útoků mohla postupně stávat i tato nevojenská infrastruktura. Íránský ministr zahraničí Abbás Arákčí obvinil Spojené státy z útoku na odsolovací zařízení na ostrově Kešm a ohrožení životně důležitého zdroje pro přežití 30 vesnic.
Na otázku týkající se íránského obvinění USA z útoku na odsolovací zařízení odpověděl Donald Trump vyhýbavě a prohlásil, že Íránci „patří mezi nejhorší lidi, kteří kdy na Zemi žili“.
„O žádném odsolovacím zařízení nic nevím. Můžu jen říct, že pokud si stěžují na odsolovací zařízení, my si stěžujeme na to, že by neměli usekávat hlavy dětem,“ uvedl.
O den později, v neděli, vzneslo obvinění bahrajnské ministerstvo vnitra - íránský dron měl zaútočit na tamní odsolovací stanici a „způsobit materiální škody“.
Bez ohledu na to, která strana na zařízení zacílila, by to dle analytiků oslovených americkým deníkem The New York Times mohl být začátek eskalace konfliktu vedoucí k bezprecedentní humanitární katastrofě.
Takové situaci v důsledku kolapsu vodní infrastruktury již čelí Pásmo Gazy, kde bylo dle informací OSN zničeno nebo vážně poškozeno přibližně 90 procent odsolovacích a vodárenských zařízení.
Kolaps metropolí
Írán v posledních letech čelí vážné vodní krizi způsobené kombinací sucha, špatného hospodaření s vodou a rostoucí spotřeby. Země Perského zálivu, jako je Bahrajn, Katar nebo Spojené arabské emiráty, jsou naopak extrémně závislé na odsolování mořské vody, která zajišťuje zásobování až desítek milionů lidí.
„Státy Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC) patří k nejvíce závislým na odsolování na světě. V několika z nich pochází téměř 90 % pitné vody právě z odsolování. Protože region má extrémně omezené obnovitelné zdroje sladké vody, stalo se odsolování v podstatě páteří městského zásobování vodou,“ uvedl pro Seznam Zprávy expert na vodní bezpečnost Mohammed Mahmoud z washingtonského think tanku Middle East Institute.
Nejde jen o státy přímo v Zálivu. Velmi vysoký podíl vody z odsolování mají i Saúdská Arábie a Omán.
V regionu s extrémním horkem, minimem srážek a rychle rostoucí populací není odsolování jen technickým doplňkem infrastruktury. Pro většinu zemí Perského zálivu představuje základní podmínku fungování moderních měst.
Právě vysoká závislost na odsolování však vytváří i strategickou zranitelnost. Velká část vodních zdrojů je soustředěna v několika pobřežních elektrárnách, jejichž vyřazení by mohlo rychle zasáhnout miliony lidí.
„Tato zařízení jsou velká a energeticky náročná a velká část dodávek vody je navázána na poměrně koncentrovaný systém pobřežních závodů. Státy si toho jsou vědomy a rozšiřují kapacity zásobníků vody a diverzifikují zdroje, aby zvýšily odolnost vodních systémů,“ vysvětluje Mahmoud.
Data íránského centra pro správu vodních zdrojů z let 2024-2025 ukazují, že některé přehrady zásobující velká města jsou zaplněny jen z několika procent. Hladiny se sice v průběhu roku mění, dlouhodobý trend je ale jasný – íránské vodní nádrže jsou na historicky nízkých úrovních.
Odborník dodává, že bez infrastruktury pro odsolování by se rozlehlé metropole Perského zálivu prakticky zhroutily. V případě narušení dodávek ropy jsou vlády zemí Perského zálivu schopné dočasné otřesy ustát, v případě ohrožení pitné vody však je prostor pro improvizaci minimální.
„Pokud by více zařízení přestalo fungovat současně, dopady by mohly být okamžité, protože mnoho měst je závislých na nepřetržité produkci odsolené vody pro komunální zásobování. Krátkodobé rezervy by mohly pomoci překlenout dočasný výpadek, ale při delším přerušení by pravděpodobně bylo nutné zavést přídělový systém vody a mohlo by to zasáhnout velká městská centra,“ říká Mahmoud.
Na otázku, zda by Írán mohl na kritickou vodní infrastrukturu okolních zemí v Perském zálivu cílit záměrně, odpovídá Mohammed Mahmoud opatrně.
Poškození a trosky zničených pobřežních odsolovacích zařízení v Zálivu by mohly vést ke zhoršení kvality vody, což by mohlo ovlivnit proces úpravy vody v íránských odsolovacích zařízeních na druhé straně. Riziko, které by pocítil konkrétně Írán, by však bylo spíše nepřímé.
„Írán má přístup k povrchovým vodním systémům a řekám, které státy Zálivu (kromě podzemních vod) většinou nemají, takže je v tomto ohledu méně zranitelný,“ dodává.
Na zranitelnost vodních zdrojů upozorňovali v minulých letech i představitelé států Perského zálivu. Katarský premiér například varoval, že případný útok na íránská jaderná zařízení by mohl kontaminovat vody Perského zálivu a ohrozit zásobování vodou v Kataru, Spojených arabských emirátech i Kuvajtu.
Premiér rovněž připomněl katarské odhady, že v případě takového útoku by pitná voda mohla dojít již po třech dnech. I proto nechal Katar vystavět 15 obrovských vodních nádrží za účelem rozšíření nouzových zásob.
Think tank Middle East Institute v roce 2025 upozornil, že silná závislost Perského zálivu na centralizované infrastruktuře pro odsolování vody představuje jasnou strategickou zranitelnost pro sousedy Íránu.
V době míru jde o vážná environmentální rizika, v době války se z nich může stát strategická zranitelnost. Před riziky varovala i zpráva americké CIA už v roce 2010.
Co na to právo
Poměrně jasné limity pro útoky na kritickou infrastrukturu stanovuje mezinárodní humanitární právo, které prakticky zakazuje útoky na objekty jako přehrady, hráze nebo jaderné elektrárny, pokud by jejich zničení mohlo způsobit rozsáhlé ztráty mezi civilním obyvatelstvem.
„Základním principem je rozlišování mezi vojenskými a civilními cíli a také zásada proporcionality – tedy že vojenský přínos útoku nesmí být nepřiměřený civilním škodám,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy vojenský historik a analytik Tomáš Řepa.
Pokud je například vodní infrastruktura využívána přímo k vojenským účelům, může se stát legitimním cílem, ale i v takovém případě musí útočící strana minimalizovat dopady na civilisty.
„V praxi však bývá tato hranice často sporná a útoky na infrastrukturu patří mezi nejkontroverznější aspekty moderních konfliktů, protože jejich důsledky dopadají především na civilní obyvatelstvo a mohou přetrvávat dlouhá desetiletí,“ dodává.
Podle vojenského historika by právě vyřazení odsolovacích zařízení z provozu bylo „destabilizačním“ faktorem bez nutnosti přímého střetu s armádou“.
Analýza projektu Iran Insight uvádí, že by útoky na vodní infrastrukturu zároveň mohly vtáhnout do konfliktu další státy Perského zálivu. Ty by byly nuceny brát ochranu vodních zdrojů jako otázku národní bezpečnosti, což by mohlo zvýšit jejich ochotu aktivně podporovat kroky proti Íránu.
Blízký východ má navíc s útokem na vodu zkušenosti. Irák Saddáma Husajna během války v Perském zálivu v letech 1990-1991 zaútočil na odsolovací zařízení a zamořil moře ropou. Kuvajt byl pak závislý na nouzovém zásobování a opravy trvaly několik let.
