Recenze: Pro děti i neokoralé dospělé. V divadle stvořili bezbřehou fantazii

Starodávná turbína s korouhvičkou. Domeček jako stan s plátěnými stěnami. Strom, který má místo kořenů vypouklou stříbrnou mísu, a tak se v poryvech klátí. Pahorek porostlý travou. Všechno, co vystupuje z fantaskní krajiny nové inscenace libereckého Naivního divadla, se točí kolem větru – však se také jmenuje Větroplaši.

Výtvarně nesmírně hravá, ale také důmyslná neverbální novinka měla premiéru předminulý týden. Vytvořil ji nezávislý soubor čerstvých absolventů katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU, který si říká Tmel. Část jeho mladých členů už se slavnou libereckou scénou spolupracovala – Jakub Müller je přímo kmenovým hercem zdejšího souboru, výtvarnice Berta Doubková zase před rokem získala Cenu divadelní kritiky za výpravu k inscenaci Červený balónek. Zatímco tu režírovala umělecká šéfka liberecké scény Michaela Homolová, pod Větroplachy jsou podepsáni další členové Tmelu, režisér Viktor Prokop a skladatel Jan Froněk.

Publikum zvou do zvláštního světa obývaného rázovitými bytostmi, které mají lidské a zároveň zvířecí rysy, nikdy ale nejsou zcela konkrétní. Něco, co ze všeho nejvíc připomíná rybu, tu poletuje vzduchem, mnoho rozruchu nadělá rodinka čehosi mezi sovou pálenou a zajícem, přičemž o biologických vzorech dvou ústředních hrdinů lze jen spekulovat.

Každopádně mají autorské loutky Berty Doubkové výrazně divadelní kvality: jakkoliv by jistě šly na odbyt ve všech hračkářstvích, nejsou jenom roztomilé, jak by se mohlo zdát na první pohled. Zkušeným loutkohercům umožňují i podstatně potměšilejší, temnější tóny. A totéž se týká inscenace jako celku – nespokojuje se s vlastní nepopiratelnou „ňuňavostí“ a hračičkářstvím, ale míří hlouběji.

Svět Větroplachů není jen světem bezbřehé fantazie: je to prostor, který má postupně odkrývané zákonitosti, a především tu existuje jakési mlhavě tušené nebezpečí. Režisér Prokop se svým týmem záměrně nevypráví žádnou jednoduše shrnutelnou pohádku. Z potýkání jednotlivých bytostí mezi sebou i s okolním prostředím postupně vyrůstá téma jinakosti, odvržení a touhy po přijetí.

Spodní proudy si v záchvěvech Větroplachů jistě nemusí najít každý – není ani povinné je hledat. Inscenace má co nabídnout jak dětem od čtyř let, kterým je určena, tak neokoralým dospělým. Je potom celkem lhostejné, jestli na sebe člověk nechá víc působit výpověď outsiderského nekňuby, nebo kouzelnou vizuální stránku. Není samoúčelná: každý nápad, každé kouzlo a každý obraz znamenají ještě něco jiného, než se na první pohled zdá, výtvarno pevně vyrůstá z vyprávění a naopak.

Chytrá inscenace se může opřít o skvělý liberecký soubor. Větroplachy obstarají jen dva herci: vedle Diany Čičmanové, jejíž projev v sobě spojuje grotesku i něhu, zde alternují Filip Homola, který celku dodává technicky brilantní komediální razanci, a Jakub Müller, jenž přináší jemnější, křehčí tóny. Za vidění stojí obě provedení.

Naivní divadlo s tímto typem repertoáru úspěšně objíždí festivaly po celém světě coby jeden z nejviditelnějších českých reprezentantů na mezinárodní scéně. Sázka na mladý tvůrčí tým se vrchovatě vyplatila – a koho Větroplaši osloví, může kolektiv Tmel zastihnout na pražských i mimopražských adresách také s jinými tituly, například s vynikající tajuplnou sci-fi Pelech. Pokaždé je to velice nevšední setkání.