Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jak pečovat o vlastní emoce tváří v tvář zpravodajství z válečné zóny? Důležité je zvolit strategie, které budou fungovat. To samé platí i u dětí, se kterými je třeba o událostech mluvit a netvářit se, že se nic neděje - ony to totiž na vás stejně poznají.
Psycholožka Zuzana Masopustová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity radí: „Cílem sebepéče ve složité době není zachránit svět, ale postavit se čelem vlastní frustraci z bezmoci.“
Každodenní zprávy z Íránu mohou v lidech probouzet celou škálu emocí, od děsu přes vztek až po frustraci. Co si s tím počít?
Ne každý člověk konzumuje média. Je řada lidí, kteří se z různých důvodů zprávám o dění ve světě vyhýbají, v jejich životě nehraje politické a zejména zahraničněpolitické dění žádnou zásadní roli.
Ti, kdo sledují zprávy a jsou jimi zasaženi, k nim pak přistupují různě. Někdy ani člověk sám nereaguje stejně na podobné konflikty. Třeba v případě plné invaze Ruska na Ukrajinu byly emoční reakce lidí v Česku logicky jiné, než byly na situaci ve Venezuele nebo teď v Íránu.
Protože Ukrajina je kulturně i geograficky blíž?
V podstatě ano. Přicházeli k nám uprchlíci, s nimiž jsme byli každodenně v kontaktu, byli jsme s důsledkem války konfrontováni napřímo. Zároveň sami máme historickou zkušenost s ruskou okupací, dovedeme se identifikovat s lidmi, kteří na Ukrajině žijí nebo žili. A kvůli kulturním odlišnostem i geografické vzdálenosti si nemusíme být schopni Íránce tak snadno představit, hůře si uvědomujeme, že jsou to lidé jako my.
Co z toho plyne?
Logicky nás pak tolik emočně nezasahuje válka v jejich zemi. Nemáme to tak samozřejmě všichni. Pocit beznaděje, bezmoci nebo šoku se v případě téhle války může týkat ještě dalších aspektů. Řada Čechů a Češek zná Dubaj nebo Katar, někdo z jejich blízkých tam mohl uváznout. V tomhle smyslu je to zase blíž než třeba Venezuela.
Obecně – pokud mě má zasáhnout zpravodajství o válečném konfliktu, je velmi pravděpodobné, že se mě bude dotýkat více, pokud se k místu, kde se odehrává, a k lidem, kteří tam žijí, umím nějak vztáhnout, je mi to blízké. To může být emočně náročné. V určitém slova smyslu je to možná náročnější než tam přímo být.
Není to trochu přehnané tvrzení?
Nadsazuji to záměrně. Válka má obrovský traumatizační potenciál, to je jasné. Ve skutečnosti stojí za traumatem šílený pocit bezmoci, vědomí, že s tím, co se děje, nic nezmůžete. I ve válce mohou být pro někoho obtížnější chvíle čekání na nálet než pak pobyt v krytu či řešení následků náletu.
Když máte ve válce někoho blízkého, ale sami žijete ve státě stovky kilometrů daleko, je ta bezmoc nezměrná. Můžete si jen hryzat nehty a doufat, že to dobře dopadne. Na druhou stranu – od té úzkosti si umíme pomoci jinak.
Jak?
Z bezmoci se snažíme udělat aspoň trochu moc – často tím, že na začátku jakýchkoli mimořádných událostí začneme pomáhat. Vlna solidarity a charitativní pomoci v úvodu válek bývá největší. I proto vypadá křivka charitativní pomoci obvykle dost podobně: Stane se mimořádná událost, vypukne konflikt, cítíme bezmoc, pošleme peníze nebo se zapojíme do pomoci jinak, což vede k nabytí pocitu alespoň nějaké moci, pak vlna solidarity opadne.
Což bývá někdy terčem kritiky…
Ale z psychologického hlediska je to logické a pochopitelné. Máme vlastně dobře biologicky nastavené, že velké emoční vypětí spojené s utrpením druhých vede k potřebě pomáhat. Není to ale projev altruismu, plyne to z potřeby nebýt pasivní. Na tom samozřejmě není nic špatného. Problém současné války v Íránu je, že na minimalizaci stresu skrze solidaritu a pomoc nedosáhneme. Jednoduše nevíme, komu a jak pomoci, je to pro nás nepřehledné.
Válka na Ukrajině je mnohem srozumitelnější, tam je jasné, která strana je dobrá a která špatná. Na rozdíl od války na Blízkém východě. Není i tohle faktor, který ovlivňuje, jaké emoce zpravodajství u lidí probudí?
Rozhodně ano. Pokud konfliktu v Íránu rozumím, snáz se s ním vyrovnám. Tahle válka je nečitelná. Chameneího režim je z evropského pohledu jednoznačně nepřijatelný, je to onen „bad guy“. Je ale Trumpův postup něčím, co zlepší život obyčejných Íránců? A bylo jeho motivací zlepšit život tamějších obyčejných obyvatel? Pokud by to tak bylo, mohl by být „good guy“, ale není.
Takže se tady nebavíme „jen“ o emočních dopadech utrpení války, ale i o zmatení, dezorientaci, ambivalentních pocitech. Můžete zároveň cítit pochopení nebo naději, víru v to, že se tímhle konfliktem třeba předešlo něčemu horšímu, což je rámování, které pomáhá dát tomu chaosu aspoň trochu smysl. Zároveň ale můžete pociťovat obavy, nedůvěru, strach, co to všechno způsobí.
Jak se v tom vyznat?
Pro někoho je východiskem se odstřihnout: Je to pro vás natolik zmatené, že se rozhodnete přestat sledovat zprávy nebo je budete ignorovat. Je to v pořádku, pokud to funguje.
Jak poznám, že to funguje?
Na fyzických projevech stresu. Nebuší vám tolik srdce, začnete lépe spát, odezní úzkosti. Pokud se nepovede to ignorovat a dál vás to trápí, musíte najít jinou strategii, jak se vyrovnat se stresem z války.
Jak?
Dělat to, na co dosáhnete. V krizi obvykle nemá význam učit se něco nového, na to nemá mozek kapacitu. Jen používáme osvědčené strategie, které nám fungovaly dříve. Podobné je to i naopak: Pokud vám obvykle nefunguje vytěsnění problému, je velmi pravděpodobné, že se to nepovede ani s válkou, byť se odehrává v Íránu. A fungovat může právě to, že nebudete chtít měnit něco, co není ve vašich silách, ale to, na co stačíte.
Zúzkostňuje vás bezmoc? Jistě máte nějaké dovednosti a schopnosti, které vám umožní zažít pocit moci. Nemůžete ovlivnit Trumpovu zahraniční politiku ani izraelskou administrativu, ale můžete do nějaké míry ovlivnit to, jak se k válce vztahuje česká politická reprezentace. Máte pocit, že neovlivníte ani tu? Pak ale určitě můžete ovlivnit nějakou část věcí veřejných u vás v obci směrem k lepšímu spolužití.
Jak to pomůže?
Pokud vás frustruje, co se děje ve světě a to, že je to části české populace jedno, může vám pomoci to, že ukážete, že věci veřejné vám osobně jedno nejsou – na té úrovni, kterou můžete ovlivnit. V zacházení se situací, která nás přesahuje, je dobré pracovat s tím, čemu říkám hierarchizace zodpovědnosti.
Co to znamená?
Máte nějaké pole vlastní zodpovědnosti. Pak je tu pole odborníků a odbornic, věda, mezinárodní vztahy, politologie. A pak máme politiku, která by měla přijímat opatření v souladu s doporučením odborné veřejnosti. Když tyhle složky dobře fungují, žije se vám v mimořádných událostech mnohem lépe, protože se můžete spolehnout na to, že stačí, když budete naslouchat pokynům politiků a institucí, protože máte důvěru v to, že jejich rozhodnutí dávají smysl.
Co dělat ve světě, kde tuhle důvěru v politiky nemám?
No právě. Pokud ministr zahraničí nepovažuje za důležité se o lidi postarat a podávat včas srozumitelné informace, nebo pokud se krizový štáb svolává s dvoudenním zpožděním, můžeme cítit bezmoc. Čím ji přetavíte v moc? Začnete budovat občanskou společnost a přijmete opatření na své vlastní úrovni, abyste třeba v příští krizi za pět let měla instituce a politiku, o něž se můžete opřít a kterým věříte.
Jenomže co když jsme z toho už unavení? Přebírali jsem zodpovědnost během války na Ukrajině, angažovali se v pomoci během války v Palestině, co když už nemáme kapacitu znovu se aktivizovat?
To je pochopitelné. To, co říkám, není hodnoticí stanovisko. Je v pořádku v tuhle chvíli „vypnout“ a nedělat nic. Naslouchat vlastním životním okolnostem. Pokud žijete soukromé drama, jste matka samoživitelka s dítětem před přijímačkami, těžko budete zachraňovat svět a je to tak naprosto v pořádku. Ostatně cílem není zachránit svět, ale nebýt paralyzovaná frustrací ze světa.
Současně ale v souladu se snahou nějak zacházet s frustrací můžete jako matka samoživitelka takzvaně vokalizovat problém matek samoživitelek. Ne nutně hned tím, že budete tlačit na instituce, aby sólo rodičům usnadnily život, ale třeba jen tím, že v kontaktu s jinou matkou živitelkou řeknete: „Já ti rozumím, není to tvoje vina, máš to těžké a já to vidím!“
Co takovým postojem dávám najevo?
Sdílení, sounáležitost a laskavost. Když je projevená na úrovni vlastního pole, může se propsat do sounáležitosti a laskavosti celé společnosti, byť to nemusí být hned. Ráda používám příklad s mojí pratetou, která celý život prodávala v lahůdkářství. Strašně ji to bavilo, byla na každého milá, všichni si ji od toho pultu pamatují. Nikdy nezachraňovala svět, ale dělala přesně jen to, na co dosáhla. Nasytila lidi chlebíčky, ale nasytila je i psychicky tím, jakou energii šířila. To není málo. Dělala svět hezčí. To úplně stačí, nepřevzít bubáka, ale postavit se mu vlastní laskavostí. Neznamená to, že máte být falešně pozitivní, ale autentičtí. Pokud je vaším autentickým pocitem dlouhodobá bezmoc, řekněte si o pomoc.
Jak o pocitu bezmoci z války mluvit s dětmi?
Vždycky, když se dítě ptá, mělo by dostat odpověď. Neříkejte: „Na to jsi malý, to je daleko, nic se neděje.“ Tím vzkazujete, že není bezpečné se o tom bavit, a děláte z tématu tabu. Neznamená to ale, že musíte mít na všechno odpověď.
Je v pořádku říct: „Ten konflikt je složitý, samotnou mě to mate, ještě vůbec nevím, jak s tím naložit.“ I tady je autenticita důležitá. Dítě stejně pozná, že si nejste jistá. Ano, nemůžete na děti chrlit svoje úzkosti. Ale když jste z toho viditelně špatná, můžete to přiznat: „Vím, že vidíš, že nejsem v pohodě, já to tak u velkých událostí mívám, ale když budu se svými emocemi potřebovat pomoct, řeknu si tátovi nebo kamarádce, není tvým úkolem o mě pečovat.“ Tohle je obecně velmi důležitá dovednost, umět dítěti říct, že není na něm, aby řešilo vaše pocity.
Čekala bych, že to nestačí říct, ale je třeba ukázat, že jsem v pohodě.
Ale někdy to ukázat nemůžete. Nemusí jít zrovna o válku, ale o soukromá dramata, kdy nemáte zrovna sílu na to být v pohodě. Cílem není předstírat to nebo čekat, až se to spraví, to bychom také mohli čekat věčně. „Nejsem v pohodě, mám v hlavě chaos, ale postarám se o sebe, to není na tobě.“ Pokud s vámi dítě tohle zažije, samo se tím skvěle může naučit pracovat s vlastními emocemi. Vidět rodiče, který není věčně nad věcí, je výborná škola i z dlouhodobé perspektivy. Pokud to ten rodič umí správně odkomunikovat.
Co se tím dítě učí?
Ukážete mu, jak se dá projít krizí. „Dneska o tom s tebou nedokážu mluvit, trápí mě to, ale zítra jdu na terapii, tam to rozeberu a vrátíme se k tomu o víkendu, až na to bude prostor.“ Pak je ale strašně důležité, aby s tím o víkendu rodič skutečně přišel sám a nečekal, že si dítě vzpomene a téma vrátí do hry samo. To není jeho úkol. Nesmíme to ale nechat nedořešené. Tímhle vším učím dítě, že nemusím mít odpověď na všechno, že rodič není stroj, přitom tohle je ukázka nejvyššího stupně odvahy.
V jakém smyslu?
Můžete být dobrým člověkem a dobrým rodičem, i když máte sakra daleko k dokonalosti.
