Být písničkářem až do konce. Merta slaví osmdesátku s pěticí nových alb

Hudebník, filmař a spisovatel Vladimír Merta toto úterý v pražském Divadle Komedie odehraje koncert ke svým osmdesátinám. Dožil se jich 20. ledna tohoto roku: nejen jako zásadní autor a zpěvák z první generace českého písničkářství, ale také coby plně aktivní muzikant.

Těsně před slavnostním večerem se završilo vydávání pětidílného cyklu alb nazvaného souhrnně Nejisté jistoty. Nahrávky na kompaktech, digitálně a na limitovaném nákladu vinylů v letech 2024 až 2026 zveřejnil Mertův dlouhodobý vydavatel Galén, tedy label zásadního podpůrce českých písničkářů Lubomíra Houdka.

Pětapadesát nových písňových nahrávek, rozčleněných na desky s pěti tématy, se tak stává výjimečným svědectvím osmdesátiletého „popkulturního klasika“, abychom tak řekli. Merta dál píše hlavně proto, že to je jeho způsob vnímání světa. Dokud zpívá, vede rozhovor s lidmi, sebou i vesmírem. Jako posluchači můžeme sdílet dobrodružství jeho přemítání, písně představující de facto veřejný deník vetkaný do formy, která je vlastní tvůrci z generace Boba Dylana a Leonarda Cohena. Ovšem také tvůrci, který přes přiznané vlivy nikdy nechtěl jít jinou než vlastní cestou.

První částí pentalogie je album České sny: Jakmile předloni vyšlo, bylo zřejmé, že nejde o nějaké paběrky z archivu, ale velmi živé a současné písničkářství. Obsahuje přese všechnu lyriku nejvíc společensko-politických přesahů ze všech nových alb. Invazi na Ukrajinu vidí Merta jako pokračování předchozích imperiálních výpadů Ruska, konkrétně války v Afghánistánu, vojáky pak jako vazaly svého druhu: Refrénové „a dál a dál a dál a dál…“, nesené tesknou východní melodikou, skvěle vystihuje jak nedozírnou krajinu, tak cyklení dějin.

„Nejsem hrdina sametu, nepůjdu volit / nemám na vybranou, dorazil mě covid,“ vtěluje se songwriter v obsáhlém textu Demagog do českého chlapíka, kterého ovládá už jen zklamání, deziluze a nepřátelství. Není to výsměšné odmítnutí: Merta chce vidět zblízka, chápat důvody a nezapudit soucit.

Skutečně svébytným případem, žánrem i životním momentem je druhý tematický okruh: milostné písně čerstvého osmdesátníka. Merta sice před časem vzkázal „nenapíšeme už víc (…), máme domilováno“, ovšem tehdy mu bylo pouhých 67 let. Zbývá evidentně mnoho. Nyní na druhém albu Vzdálená blízká otevřeně, jaksi nelítostně k sobě i posluchači, promlouvá o láskách ústy muže v pozdním věku.

Některé písňové portréty žen, mužovy dohady o jejich pohnutkách, se asi vzpouzejí aktuální tendenci nechat ženy promluvit o sobě samy: Nezdá se, že by dnes trendoval obraz milenky ve slovech „laň ulovená šípem ve skoku“. V tomhle je Merta old school, vědomě, s oporou šedesátileté autorské zkušenosti. Jako zřejmá troufalost se zprvu jeví song Nabokovka, obraz mladičké nymfy, než nespolehlivý vypravěč zkomplikuje věci a tematizuje jak samo snění, tak kus dítěte uvnitř starce.

Tyhle Mertovy písně nijak nepřipomínají klasické milostné žánry, jsou spíš experimentem. Mimochodem, autor si rozhodně nedělá násilí a z obrazu nevynechává tělesnou touhu a sex, „do výšky se tyčí můj minaret“, v obrazech se vyjevuje „ulepená znavená ruka onanisty“. Všechny hluboké i přelétavé momenty jsou o to víc pod napětím, že o sobě dává vědět životní finiš, „za bodem omega zívá nekonečno“. V komentáři Merta přímo píše, že vypravěč uvnitř písně by neměl být ztotožňovaný s autorem. Není všechno deník: Snění je také jedním z důvodů, proč mluvit skrze písně.

Pak je tu třetí nahrávka Já a já, hledání vlastní identity coby ústřední leitmotiv – slova Arthura Rimbauda „já je někdo jiný“ Merta zblízka zkoumal už před půlstoletím v písni Ametysty. Na čtvrté desce Nech, nebo ber proznívá moment zkušenosti: Osmdesátník se rozhlíží po světě, který se v mnohém změnil. „Věk není překážka tvorby. Věk je její palivo,“ poznamenává Merta a dál píše: „Písničkář na prahu osmdesátky… Neklidně střídám kytaru loutnou, mandolínou, banjem a saxofonem v nerovném zápase s uplývajícím časem.“ Na všechny tyhle nástroje protagonista v jednoduchých playbacích opravdu hraje.

Nahrávky vznikly v Mertově domácím studiu a ležérnost z nich čiší v dobrém i horším: Kdyby mu občas někdo doladil nástroj nebo ho přiměl opravit zaškobrtnutí, rozhodně by to nevadilo, ale otázkou je, zda by záznamy v méně soukromém modu vůbec vznikly. Takhle jsou trochu ušpiněné přístupem „do it yourself“, což současnost nesoudí nijak přísně.

Uzavírající, právě vydaná deska Nebe nepočká připomíná, že Merta nechce psát jednou provždy hotové písně: Je to člověk procesu, což vědí jeho posluchači, kteří se průběžně dočkávají různých variant téže skladby. Sám autor mnohokrát mluvil o cestě bez konce a začátku: Není v tom žádná magie ani výstřednost, prostě bere ohled na přítomný okamžik a vpouští ho do napsané písně. Protože permanentně hledá tvar, v archivu mu občas zůstanou skici, návrhy, svědectví z tvůrčí cesty nezavršené, jindy písňové glosy na necelé dvě minuty. Tahle poslední deska má nejvíc charakter otevřeného díla, pohledu do tvůrčího zákulisí, i když se pořád dá poslouchat jako písňová kolekce.

„Jsem malý, anebo velký?“ ptal se, ba volal, písničkář s pohledem do slunce v jednom ze svých slavnějších songů Začouzené sklíčko. Ten paradox, zjišťování, kým je, a vynášení trsů protichůdných odpovědí, je mu vlastní dodnes. Není divu. Vždyť jaké signály tvůrci jako on po dekády dostávají? Coby „pouzí písničkáři“ byli tak často odsouváni kamsi na okraj kultury slova, i když ve skutečnosti vytvářejí poezii, která svou formou skvěle odpovídá době.

Dále: Coby Středoevropan zpívající jazykem malého národa nemohl Merta nikdy rovnocenně patřit na scénu Dylana, Cohena či Joan Baez. I když s nimi toho má tolik společného, geopolitika a byznys řekly své. A našli bychom i další paradoxy: Publikum bylo šťastné, nicméně vydat ve své zemi debutové album a dál pak svobodně publikovat, na to musel Vladimír Merta za komunismu celé dekády kličkovat mezi zákazy. Bojoval za svobodu a demokracii: Když přišly, většina dosavadního publika ztratila zájem.

„Náhodou sáhneš po čítance… Někdo v ní píše / že vším, čím byl, je rád a bude dál,“ zpívá fantasticky Merta za vědoucího vytí své harmoniky v jedné ze starších, ale už bilančních písní. Nejen s Vladimírem Mertou, ale s celou kulturou zachází vedení téhle společnosti dlouhodobě jako nespolehlivý a nečitelný náladový samovládce. Když na to přijde, ukládá autory do čítanek a nechává se jimi reprezentovat: Ale jakmile vycítí jejich svobodnou povahu a opoziční roli, vytěsní je na okraj, ničí kariéry a živí lidový hněv či pomluvy. Jak by v takové živné půdě nemohl vyrůst někdo jako Merta: mistr v popisu vnitřních i vnějších světů v souřadnicích paradoxu.