Článek
Od vypuknutí války na Blízkém východě se inflační očekávání ve Spojených státech, měřená prostřednictvím dvouleté break-even sazby, zvýšila o 54 bazických bodů - z 2,82 % na 3,35 %. Tato sazba je úroveň, při které se celkové náklady rovnají celkovým výnosům.
Tento posun je významný, protože naznačuje, že finanční trhy začínají ve větší míře počítat s tím, že inflační tlaky mohou v nejbližších letech přetrvávat déle, než se dosud předpokládalo. V takové situaci se centrální banky obecně, a americký Fed zvláště, dostávají do mimořádně složité a citlivé pozice.
Jejich úkol je nyní mimořádně obtížný, protože budou muset nalézt velmi jemnou rovnováhu při nastavování měnové politiky. Na jedné straně stojí skutečnost, že růst cen energií představuje typický negativní nákladový šok na nabídkové straně ekonomiky. Jinými slovy, nejde o inflaci, která by vznikala primárně v důsledku přehřáté domácí poptávky nebo příliš uvolněných finančních podmínek, ale o zdražení klíčových vstupů, jež se postupně promítá do cen v celé ekonomice. Takový typ inflace je pro centrální banky problematický, protože jejich standardní nástroje, zejména základní úrokové sazby, mají na tento druh šoku pouze omezený vliv, minimálně v kratším časovém horizontu. Centrální banka totiž nedokáže snížit cenu ropy, plynu nebo elektřiny pouhým zpřísněním měnové politiky.
Z tohoto pohledu by bylo možné argumentovat, že centrální bankéři by na podobný šok neměli reagovat příliš agresivně. Pokud by totiž přistoupili k razantnímu zvýšení základních úrokových sazeb, mohli by zbytečně oslabit ekonomickou aktivitu, utlumit investice, omezit spotřebu domácností a zvýšit riziko recese, aniž by tím odstranili skutečný zdroj inflačního tlaku. Měnová politika je totiž účinnější tam, kde inflace vzniká na straně poptávky, nikoli tam, kde je vyvolána geopolitickými událostmi a poruchami v dodávkách energií.
Na druhé straně však nelze přehlédnout ani druhé, neméně závažné riziko. Tím je možnost, že se krátkodobá a střednědobá inflační očekávání začnou „odkotvovat“, tedy že ekonomické subjekty přestanou věřit, že centrální banka bude schopna inflaci v dohledné době vrátit zpět k cíli. Pokud by domácnosti, firmy i finanční trhy nabyly dojmu, že vyšší inflace se stává novým normálem, mohlo by to samo o sobě vyvolat další inflační vlnu. Zaměstnanci by požadovali vyšší mzdy, firmy by preventivně zvyšovaly ceny a investoři by do svých rozhodnutí započítávali trvale vyšší inflaci. Takový vývoj by byl pro centrální banky mimořádně nebezpečný, protože by se inflace postupně stávala více setrvačnou a obtížněji potlačitelnou.
Právě proto bude v nadcházejících týdnech a měsících klíčová především komunikace centrálních bank. Osobně bych se v této fázi přikláněl k velmi obezřetnému, důslednému a bdělému přístupu ve veřejných vystoupeních i v oficiálních měnově-politických prohlášeních.
Centrální bankéři by měli jasně signalizovat, že situaci berou velmi vážně, že pečlivě sledují vývoj inflačních očekávání a že jsou připraveni jednat, pokud by se ukázalo, že se inflační proces začíná nebezpečně rozšiřovat do širší ekonomiky. Taková komunikace může sehrát stabilizační roli sama o sobě, protože pomáhá udržovat důvěru trhu v odhodlání centrální banky plnit svůj mandát cenové stability.
Současně bych však v této chvíli zřejmě ještě neobhajoval okamžité a jednoznačné zvyšování základních úrokových sazeb. Přímý zásah do sazeb by měl být až dalším krokem, pokud by se potvrdilo, že se vyšší ceny energií skutečně přelévají do jádrové inflace, mzdové dynamiky a širších inflačních očekávání. V této fázi je proto podle mého názoru vhodnější zachovat strategickou trpělivost, avšak nikoli pasivitu. Jinými slovy, centrální banka by měla zůstat maximálně ostražitá, rétoricky pevná a analyticky připravená, ale zároveň by neměla jednat ukvapeně, dokud nebude zřejmé, zda se jedná o dočasný externí šok, nebo o začátek hlubšího a trvalejšího inflačního problému.
Graf inflačního očekávání v USA
