Proč má hodina šedesát minut?

V říjnu 1793 nově vzniklá Francouzská republika změnila čas. Revolucionáři rozhodli, že den bude rozdělen na deset hodin, nikoli na dvacet čtyři. Každá hodina měla mít 100 minut, které se zase skládaly ze 100 sekund.

Tento nový desítkový systém byl součástí širšího revolučního kalendáře, který měl za cíl racionalizovat strukturu roku, a to včetně nového desetidenního týdne, jak informuje BBC. Radnice tak začaly instalovat desítkové hodiny a oficiální aktivity se zaznamenávaly podle nového kalendáře.

„Brzy to začalo dělat nekonečné problémy,“ říká Finn Burridge, popularizátor vědy v Royal Museums Greenwich v Londýně, kde sídlí Královská observatoř a kde byl zaveden greenwichský čas.

Přepracování a přizpůsobení stávajících hodin se totiž ukázalo jako mimořádně složité. Tento systém, který Francii izoloval od sousedních zemí, se nakonec udržel jen něco málo přes rok.

Původce šedesátkové soustavy můžeme najít u Sumerů. Jde o starověký národ, který žil v Mezopotámii (zhruba na území dnešního Iráku) přibližně v letech 5300–1940 př. n. l. a patřil k prvním civilizacím, které kdy založily města. Kromě mnoha dalších vynálezů, včetně zavlažování a pluhu, se jim připisuje vytvoření prvního známého písemného systému. Ten zahrnoval i číselný systém založený na čísle šedesát.

Když natáhnete před sebe ruku a ohnete prst, uvidíte že má tři klouby. Spočítejte všechny klouby na prstech jedné ruky - kromě palce - a dostanete se k číslu 12. Druhou rukou si vždy započítejte jednu „dvanáctku“. Když použijete všech pět prstů na druhé ruce, dostanete se až na číslo šedesát.

Toto je jedna ze spekulativních teorií, proč Sumerové založili svůj matematický systém na čísle šedesát, a nikoli na čísle deset. Toto rozhodnutí má dopad na to, jak měříme čas dodnes.

Sumerové používali číslo šedesát podobným způsobem, jako dnes používáme číslo deset. Když dojdeme k devítce, posuneme se o jedno místo doleva, napíšeme jedničku a napravo přidáme nulu, vysvětluje Erica Meszarosová, která nedávno dokončila doktorát z historie exaktních věd a antiky na Brownově univerzitě v USA. „Je to stejné jako u šedesátkové soustavy: dostanou se až k číslu 59 a místo toho, aby použili číslo vyšší než 59, prostě použijí jedničku, ale o jedno místo dál,“ vysvětluje.

I přes teorii o počítání na prstech není jasné, proč se Sumerové rozhodli pro šedesátkovou soustavu. „Neexistuje mnoho důkazů o tom, odkud se číslo šedesát vlastně vzalo,“ říká Martin Willis Monroe, odborník na kultury klínového písma z Univerzity v New Brunswicku v Kanadě. Někteří badatelé se domnívají, že šedesátková soustava mohla existovat již před Sumery.

Nejsou ani žádné jasné důkazy o tom, že by Sumerové používali pojem času, ačkoli měření času v této oblasti pravděpodobně existovalo již před prvním doloženým použitím slunečních a vodních hodin Babylóňany. Jedná se o starověkou mezopotámskou civilizaci, která následovala po Sumerech kolem roku 1000 př. n. l., informuje Monroe.

„První civilizací, o které je známo, že rozdělovala den na hodiny, byli staří Egypťané,“ říká Rita Gautschyová, archeoastronomka z Basilejské univerzity ve Švýcarsku. To se podle ní objevuje v náboženských textech z období kolem roku 2500 př. n. l.

Není zcela jasné, proč si Egypťané zvolili právě dvanáctidílné rozdělení, které nakonec vedlo ke 24 hodinám v celém dni. Egypťané měli zvěrokruhový cyklus složený z dvanácti souhvězdí, ten však byl pravděpodobně zaveden až po prvních zmínkách o dvanácti hodinách. Další možností je počítání do dvanácti pomocí kloubů a prstů jedné ruky. Někteří odborníci se domnívají, že to mohlo souviset s tím, jak se jejich volba 10denního týdne protínala s viditelností určitých hvězd.

Nejstarší známé přístroje na měření času, sluneční hodiny a vodní hodiny, se v Egyptě objevily kolem roku 1500 př. n. l. „Některé se používaly při každodenní práci, ale většina z nich pravděpodobně souvisela spíše s náboženskou sférou a rituály, než s měřením času,“ říká Gautschyová. „Osobně si myslím, že mnoho z nich byly dary bohům. O vědeckém měření času z té doby nemáme mnoho informací,“ dodává.

Mezitím i Babylóňané rozvíjeli své pojetí hodin. Nakonec to byli právě oni, kdo jako první rozdělil hodinu na mnohem menší jednotky – i když ne za účelem měření času. V letech 2000 př. n. l. až 540 př. n. l. převzali od Sumerů jak klínové písmo, tak šedesátkovou číselnou soustavu.

Babylóňané vyvinuli praktický časový systém pro každodenní použití, který rozděloval den i noc na dvanáct částí, stejně jako Egypťané. Délka těchto „sezónních hodin“ se měnila v závislosti na délce dne a noci. „Rozdělili jsme den na dvanáct částí, protože noční oblohu rozdělujeme na dvanáct měsíců a dvanáct znamení zvěrokruhu,“ říká Erica Meszarosová.

Babylóňané také vyvinuli další časový systém pro výpočty a měření astronomických jevů, který však nebyl určen pro každodenní použití. Ten rozděloval den na dvanáct „beru“, což můžeme považovat za ekvivalent dvou dnešních hodin. Babylónie nebyla jedinou starověkou kulturou, která je používala. Objevovaly se například i ve starověké Číně a Japonsku.

Vzhledem k potřebě dosáhnout větší přesnosti ve svých výpočtech začali Babylóňané tyto dvojité hodiny „beru“ rozdělovat na 30 starověkých minut známých jako „ush“, z nichž každá odpovídala čtyřem dnešním minutám. Ty byly dále rozděleny na 60 menších jednotek zvaných „ninda“, z nichž každá odpovídala přibližně čtyřem dnešním sekundám. „Tyto dílčí jednotky pravděpodobně používali, protože v šedesátkové soustavě rozdělujeme věci do skupin po šedesáti,“ podotýká Meszarosová.

„Babylóňané to však nechápali jako rozdělení času,“ poznamenává Monroe. „Považovali to za rozdělení čísel, která měří vzdálenost na obloze nebo rychlost planet,“ dodává.

„Je však zřejmé, že staří Řekové převzali babylónský astronomický časový systém,“ říká Meszarosová. „Zachovali stejné členění, protože jim to umožňovalo jednoduše přidávat nové pozorování k těm stávajícím. Jedná se o systém, který Babylóňanům fungoval natolik dobře, že ho jejich nástupci převzali v plném rozsahu, aby získali i astronomická data a tradice,“ vysvětluje.

Zatímco Řekové měli u dvora přesýpací hodiny, aby pro všechny zajistili stejný čas projevu, převzatý babylónský časový systém používali pouze teoreticky astrologové. Pro každodenní život byl podle Gautschyové z velké části irelevantní.

Pojmy hodiny, minuty a sekundy, které vzešly z helénistického období se však uchovaly po staletí až do dnešní doby. Teprve před několika stovkami let se ale minuty a sekundy začaly používat v každodenním životě.

Sekunda se dnes používá v nesčetných vědeckých definicích a jakmile jsme jako společnost začali počítat časové jednotky menší než sekunda, vědci přešli na metrický systém a rozdělili jej na milisekundy a mikrosekundy (tisícinu, respektive miliontinu sekundy).

Pokud se podíváme do historie měření času, zjistíme, že se ve skutečnosti jedná o lidský konstrukt. Hodiny, minuty a sekundy se k nám dostaly díky řadě rozhodnutí, náhod a shodě okolností. Zůstaly ale s námi po staletí jako pozůstatek starověku.

I během francouzského pokusu o desítkovou časovou soustavu v 18. století se nový systém v praxi téměř nepoužíval. Desítkový čas vydržel pouhých sedmnáct měsíců, ačkoli kalendář zůstal v určitém použití asi deset let.