Sucho se vrací. Daň za něj zaplatí celé Česko

„Labe je nesplavné. Je to katastrofa. Loni jsme udělali jen čtyři přepravy a letos plavby skončily už v dubnu. To se nikdy nestalo,“ povzdechl si Lukáš Hradský, majitel rejdařské firmy EVD-Sped.

Čeští lodníci se přesouvají k zakázkám do Německa, kde jsou řeky stále splavné. Hradského firma přepravuje zboží po Rýnu. Ale i tam už je málo vody a rejdaři jsou nuceni odlehčit své náklady. V tom má EVD výhodu. Oproti Němcům totiž používá lodě s nízkým ponorem, pro které neplatí přísná pravidla.

Slovo „katastrofa“ letos zevšednělo. Sucho není příběhem jedné firmy. Ani jednoho roku. Je to neúprosný trend, který roky postihuje celá odvětví ekonomiky.

Francie v minulých letech omezovala výrobu v jaderných elektrárnách, aby voda z chlazení neoteplovala řeky. Italští pěstitelé rýže, rajčat nebo sóji v roce 2022 čelili nejhoršímu hydrologickému suchu za dvě století. Místy vysychala také největší italská řeka Pád. Tamní zemědělská asociace Coldiretti vyčíslila škody zemědělců na zhruba šest miliard eur.

Omezení průtoku vody na Rýnu v letech 2018 až 2022 tvrdě zasáhlo německou lodní dopravu a podle agentury Reuters mohlo německé ekonomice ubrat až půl procentního bodu. Po vodě se Německem plaví zboží z chemiček, uhlí, ropa či obilí. Omezování přeprav na řekách tak zvedá ceny logistiky.

Například německý chemický gigant BASF u svého největšího průmyslového areálu v Ludwigshafenu vyčíslil škody za rok 2018 způsobené suchem na 250 milionů eur.

Pro příklad toho, že se sucho stává další položkou v účetnictví firem, není třeba chodit daleko. Výroba českých vodních elektráren loni kvůli suchu klesla o čtyřicet procent, tedy dvojnásobek nárůstu výroby z fotovoltaiky. „Ve srovnání s dlouhodobým průměrem se výroba ve vodních elektrárnách pohybuje na zhruba 50 až 70 procentech,“ shrnul dosavadní průběh letošního roku mluvčí ČEZ Martin Schreier. Firma investuje do technologií, aby elektřinu dokázala vyrobit z menšího množství vody.

Evropa je nejrychleji se oteplujícím kontinentem. Podle Zprávy o stavu evropského klimatu za rok 2025 se v každé dekádě za posledních třicet let oteplila o 0,56 °C, tedy dvakrát rychleji, než byl světový průměr.

Jak ukazuje následující graf dlouhodobého vývoje teplot, od 80. let 20. století se rychleji otepluje i Česká republika. Tempo oteplování v poslední dekádě do roku 2020 výrazně zrychlilo.

Ačkoli řeky v České republice zatím nevysychají a továrny nejsou závislé na lodní dopravě tak jako v Německu, vědci Česko popisují jako „střechu Evropy“, kam téměř žádné řeky nepřitékají. Jsme odkázáni na srážky, které ale v různých časových periodách chybí.

„Je to významná nevýhoda, protože většinu vody, se kterou hospodaříme, si musíme zadržet: v krajině, půdě, hydrogeologických strukturách či vodních nádržích,“ říká Adam Vizina, vedoucí oddělení hydrologie Výzkumného ústavu vodohospodářského.

Proto je podle něj Česko velmi závislé na tom, kolik bylo v zimě sněhu a kolik vody se doplnilo do půdy a podzemních vod. A také na tom, jak se s vodou hospodaří v krajině i ve vodohospodářské infrastruktuře.

„Voda bude odtékat vždy, ale můžeme snižovat vlastní zranitelnost: zpomalovat odtok, podporovat vsakování, chránit kvalitu a množství podzemní vody, lépe hospodařit na vodních nádržích, propojovat vodárenské soustavy a u vybraných povodí prověřovat i technická řešení typu převodů vody či výstavby nových nádrží,“ uvažuje Vizina.

Zčásti si Česká republika může za rychlý odtok vody do zahraničí sama. „Narovnané a zahloubené toky, odvodnění zemědělské půdy, zhutněná půda, ztráta remízků, mokřadů, tůní a niv, rozsáhlé zpevněné plochy i nepřirozená/nevhodná skladba lesů snižují schopnost krajiny vodu zachytit a postupně ji uvolňovat,“ vyjmenoval hydrolog hříchy minulosti.

Dnes probíhá něco, co by se dalo zjednodušeně nazvat „opravou“ krajiny. Za adaptační a technická opatření pro boj s následky klimatických extrémů se z tuzemského rozpočtu i fondů EU platí desítky miliard korun ročně.

Stát za tři roky vynaložil na opatření proti suchu přes 75 miliard korun, vyplývá ze zpráv ke strategickému dokumentu Koncepce ochrany před následky sucha 2023 až 2027. Nejvíc peněz neteče do mediálně nejviditelnějších velkých přehradních nádrží, ale do vodárenské infrastruktury, zemědělských podpor, půdy, pozemkových úprav, lesů a hospodaření s dešťovou vodou. (GRAFIKA: kolik se utratilo po letech)

Poziční zpráva za rok 2025 zmiňuje také slabiny. Přípravy na opatření k akumulaci vody v přehradních nádržích se podle ní rozbíhají pomalu – je například o chystané nádrže u Vlachovic, Kryr, Senomat a Šanova. Ty mají posílit zásoby vody v suchých regionech a také zmírnit následky povodní.

Exemplárním případem jsou Nové Heřminovy na řece Opavě – přehrada, o níž se vážně mluví od povodní v roce 1997, ale ani při povodních v roce 2024 ještě nestála. Bývalý ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL) označil průtahy v přípravě této klíčové stavby za ukázku selhání státu.

Autoři poziční zprávy, tedy meziresortní komise složená z odborníků ministerstva zemědělství a ministerstva životního prostředí, zároveň připouštějí, že města a obce mají velký zájem o výstavbu rybníků a malých vodních nádrží, ale na rychlejší tempo nejsou peníze.

Kritický k využívání veřejných prostředků byl ve svých auditech v minulosti Nejvyšší kontrolní úřad. Například podle zprávy z března 2026 stát u části kontrolovaných programů z let 2020 až 2024 nesplnil cíle v oblasti zadržování vody v krajině.

Roční úhrn srážek se dlouhodobě nesnižuje, ovšem intenzita sahá do extrémů – častěji se střídají suché epizody s extrémními přívalovými dešti. S rostoucí teplotou se navíc voda z půdy rychleji vypařuje.

Jednou z priorit je podle resortu životního prostředí tyto srážky zadržet na území Česka, ať už pro pozdější lokální využití a obohacení zdrojů podzemní vody, nebo v krajině, kde plní vodní nádrže, podzemní kolektory pro pitnou vodu a slouží pro hospodářské účely.

„Je jasné, že význam adaptačních opatření narůstá, vodní režim je výrazně ovlivněn (narůstá výpar z půdy i rostlin a zvyšuje se nerovnoměrnost srážek) a narůstá hrozba sucha a zejména nedostatku vodních zdrojů,“ uvedl ministr životního prostředí Igor Červený.

Připouští, že nedostatek vody v suchých obdobích může omezovat provoz technologických zařízení, například průmyslových a energetických provozů, a veřejné infrastruktury. Na situaci mají reagovat plány pro zvládání sucha.

Hydrolog Vizina namítá, že stát hodně plánuje, ale je málo akční. „Stát by měl přidat v realizaci opatření, ne pouze v jejich plánování,“ hodnotí. Zrychlit by se podle něj mělo například v ochraně podzemní vody, propojování vodárenských soustav (řada lidí využívá pitnou vodu ze studní), ve výstavbě nádrží nebo rychlejší realizaci krajinných a protierozních opatření.

Jedno opatření nestačí, klíčem je jejich kombinace. „Obnova krajiny a půdy je základ, protože zlepšuje infiltraci, snižuje erozi, zpomaluje odtok a pomáhá doplňovat podzemní vody. Bez funkční půdy a krajiny bude voda ze srážek odtékat rychleji a s menším užitkem,“ míní Vizina.

Zemědělství je první na řadě z těch, kdo platí účet za dopady klimatických změn. Dvě třetiny zemědělské půdy v Česku ohrožuje sucho. Po utužené ornici stéká voda, která se nedokáže vsáknout. Rostliny už na jaře nemají vodu.

Podle mezinárodní studie, na níž se podílel Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny CzechGlobe, bylo sucho v letech 2014 až 2019 nejhorší od dob Římské říše. „Také podle dat z Klementina nemá sucho v posledních 200 letech obdoby,“ říká.

Letošní jaro přirovnal k suchu v roce 2000, které trvalo od dubna do poloviny června. Na východě se tehdy odepsala polovina výnosů jarních plodin a ozimy klesly o 30 procent. Kromě nižší produkce tržních plodin podle něj letos může scházet píce pro hospodářská zvířata.

„Za růstem sucha jednoznačně stojí klimatická změna, která jde za člověkem,“ říká. Podle něj je zjevné, že extrémní sucha ve stejné míře trápí Rakousko, třebaže v hornaté krajině na jihu se plošně neodvodňovala pole, země má podstatně menší farmy a není obdělávána tak monotónně. „Dopady jsou podobné jako v ČR, jenže krajiny jako Rakousko se rychleji vzpamatovávají,“ srovnává.

Na Českou republiku dopadá dědictví minulosti. K nepropustnosti půdy přispěly desítky let intenzivního hospodaření a výstavby melioračních potrubních systémů, které dnes už mnohdy zcela zbytečně odvádějí potřebnou vodu pryč z polí.

Odvodňovací systémy jsou na více než jednom milionu hektarů půdy, tedy téměř polovině rozlohy zemědělské půdy. Ne všude zbytečně, někde by se bez nich nedalo vyjet do polí. Většinou se dají přestavět, aby vodu neodváděly, nebo ji naopak dokonce přiváděly, je to však velmi drahé.

„Až 600 tisíc hektarů by se dalo přestavět. Stálo by to pět až sedm miliard korun. Do značné míry by to pomohlo zmírnit problém s klimatickou změnou. Ale kdo to zaplatí? Obávám se, že by to museli být farmáři, v jejichž majetku jsou pole, jenomže pro ně je to moc nákladné,“ uvažuje Radim Vácha, ředitel Výzkumného ústavu monitoringu a ochrany půdy. Přestavba na jednom hektaru půdy vyjde cca na 200 tisíc korun.

Zhruba před dekádou ústav upozorňoval, že by v boji se suchem pomohla digitalizace map pozemků, protože se často vůbec neví, kde přesně jsou zakopány trubky, které se nacházejí asi metr pod zemí. Stát však nenašel potřebných 150 milionů korun v rozpočtu.

Podle Lenky Slavíkové, environmentální ekonomky z Fakulty sociálně ekonomické Univerzity J.E. Purkyně, má zadržování vody veřejný přínos, ale realizace z velké části probíhají na soukromé půdě, a je proto nereálné, aby náklady nesla jen jedna skupina. „Klíčovou roli by měl hrát stát a veřejné rozpočty, ale doplněné o určitou míru spoluúčasti tam, kde vznikají konkrétní lokální přínosy,“ říká.

Právě motivace k rušení historických meliorací označila za příklad nerealisticky nastavených ekonomických pobídek. Krajinné prvky, jako jsou mokřady či takzvané vsakovací průlehy, podle ní často znamenají omezení produkčního využití pozemků a dlouhodobě vyžadují vyšší náklady na hospodaření nebo údržbu. „Ekonomická motivace je proto často slabá: společnost očekává poskytování ekosystémových služeb, ale systém zatím neumí dostatečně odměňovat ty, kteří je fakticky zajišťují,“ uvedla.

Privátní sektor je kvůli klimatické krizi nucen častěji investovat do vlastních zdrojů vody, recyklace technologické vody, protipovodňové ochrany areálů, pojištění a dalších opatření. Tyto „skryté“ náklady platí všichni v cenách zboží i služeb.

„Klimatická rizika se promítají do cen pojištění v zemědělství, protože četnost, intenzita a výše škod v posledních letech roste. Týká se to zejména škod způsobených jarními mrazy, suchem a krupobitím,“ říká ředitel Agra pojišťovny Vladimír John. Některé ovoce (nejčastěji peckoviny jako třešně, višně či meruňky) už jsou z hlediska pojišťoven tak rizikové, že je dnes vůbec nechtějí pojistit.

U jiného ovoce si farmáři připlácejí. Mohou sice čerpat státní podporu, jenže ta se vyplácí až na přelomu roku. Protože pojistné hradí pěstitelé před sklizní, kdy má řada z nich problém s hotovostí, propojištěnost je podle Johna nižší.

Obtížně se pojišťují také škody v lesích, způsobené biologickými škůdci, jako je kůrovec. Brouk způsobil na smrkových porostech obří škody. Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů odhadlo, že za období let 2018 až 2020 mohly ekonomické škody dosáhnout až sta miliard korun.

Proměna lesů ze smrkových monokultur na odolnější smíšené porosty vyjde v příštích letech na desítky miliard korun. Náklady ponesou stát, obce i soukromníci. Od roku 2028 by navíc vlastníci lesů měli začít dostávat platby za „ekosystémové služby lesa“, které budou jakousi obdobou hektarových plateb pro zemědělce. Mluvilo se o částce sedm miliard korun ročně.