K Měsíci se po půl století vrací lidská posádka. Svět to spíš přehlíží

Kde bude subjekt dnešního newsletteru ve chvíli, kdy si ho otevřete, upřímně nevím. Pokud se k textu dostanete ještě během našeho „apríla“, bude americká raketa SLS s lodí Orion určitě stále na startovací rampě 39B v Kennedy Space Center na Floridě. Pokud si čtení odložíte na později, měla by už být nejspíše na cestě k Měsíci – nebo se dokonce vracet zpět.

Start mise Artemis II byl v době psaní článku naplánován na 1. dubna v 18:24 místního času, pro nás Středoevropany tedy na 2. dubna krátce po půlnoci. Předpověď slibovala 80% šanci příznivého počasí. Ale u programu Artemis je okolo předpovědí potřeba opatrnost. Původně se mělo letět v únoru, pak v březnu, ale série technických problémů, od úniků vodíku po potíže s průtokem helia, pokaždé start odsunula.

Pokud teď vše dobře dopadne, k Měsíci se podívají tři Američané a jeden Kanaďan. Poprvé od prosince 1972, kdy astronaut Eugene Cernan zanechal zatím poslední lidské stopy v měsíčním prachu.

Mise Artemis II je v jádru testovacím letem. Loď Orion, poháněná nejsilnější raketou, jakou kdy NASA postavila, má obletět Měsíc a vrátit se. Žádné přistání, žádný vstup na oběžnou dráhu - jen průlet volnou návratovou trajektorií, při kterém se loď dostane asi 7600 kilometrů za Měsíc, celkem asi 405 tisíc kilometrů od Země. Pokud se to podaří, bude překonán dosavadní rekord vzdálenosti člověka od domova, který od roku 1970 drží posádka Apolla 13.

Posádku tvoří velitel Reid Wiseman, pilot Victor Glover, specialistka Christina Koch a kanadský astronaut Jeremy Hansen. Není to náhodný výběr: Glover by se stal prvním člověkem tmavé pleti, který opustil nízkou oběžnou dráhu Země, Koch první ženou a Hansen prvním neamerickým občanem u Měsíce.

Průběh letu připomíná filmový scénář rozložený do deseti dnů. Po startu raketa vynese Orion na oběžnou dráhu kolem Země, kde posádka otestuje systémy životní podpory, komunikaci a navigaci. Asi pětadvacet hodin po startu přijde klíčový okamžik: Šestiminutový zážeh motoru servisního modulu, který loď zrychlí a pošle na čtyřdenní cestu k Měsíci. Kolem něj bude Orion prolétávat zhruba šest hodin a pak dalších několik dní mířit zpět k Zemi.

Nejnebezpečnějším okamžikem celé mise bude návrat. Loď vstoupí do atmosféry rychlostí kolem 40 tisíc kilometrů v hodině (asi jedenáct kilometrů za sekundu) a na tepelném štítu se teploty vyšplhají ke třem tisícům stupňů Celsia. A právě tepelný štít je slovo, které se v souvislosti s Artemis II skloňuje nejčastěji.

Při bezpilotní misi Artemis I v roce 2022 se totiž ochranný materiál štítu choval neočekávaně. Na více než stovce míst se z něj odlamovaly kusy. Příčinu NASA odhalila až po dvou letech vyšetřování. Při takzvaném „návratu s odskokem“, kdy se loď nejprve odrazí od horních vrstev atmosféry jako žabka od hladiny rybníka a teprve napodruhé vstoupí definitivně, se v materiálu štítu hromadily plyny, které neměly kudy uniknout. Štít tak v důsledku zvýšeného tlaku popraskal.

NASA se rozhodla štít na Orionu neměnit – na loď byl namontován před letem Artemis I a výměna by znamenala roky zpoždění. Místo toho změnila trajektorii návratu. V plánu je teď strmější přímý vstup bez odskoku, při kterém bude štít namáhán kratší dobu.

Podle NASA je to bezpečné. Kritici, včetně některých nezávislých analytiků, namítají, že štít Artemis II je ve skutečnosti méně propustný než ten z prvního letu - a že NASA používá k jeho obhajobě tytéž modely, které selhaly při předpovědi původního problému. Výmluvný je i fakt, že od příští mise bude NASA štíty vyrábět jinak. Jinými slovy: Štít je podle agentury bezpečný, ale ne natolik, aby ho chtěla použít znovu.

Co se ale na palubě Orionu bude dít z vědeckého hlediska? Mise má několik rovin. Tou nejzákladnější je, že astronauti v misi Artemis II budou prvními lidmi od roku 1972, kteří opustí ochranné magnetické pole Země a vystaví se radiaci hlubokého vesmíru. Po kabině budou rozmístěny radiační senzory, astronauti budou nosit monitory spánku a pohybu a poskytnou vzorky slin a krve před misí i po ní.

Mezi radiačními senzory budou i čipy od pražské firmy ADVACAM, které tvoří jádro systému HERA určeného k monitoringu kosmického záření. Nejde o měření celkové dávky – české detektory založené na technologii Timepix, původně vyvinuté pro urychlovač v CERN, dokážou rozeznat každou jednotlivou částici, její energii, směr i typ. To je podstatné, protože různé druhy kosmických částic mají různé biologické účinky. ADVACAM je certifikovaným dodavatelem NASA od roku 2013 a jeho čipy dnes najdeme i na Mezinárodní kosmické stanici (ISS).

Asi nejzajímavějším pokusem na palubě je ale experiment s poněkud krkolomným názvem „orgán na čipu“. Před letem každý ze čtyř astronautů daroval krevní destičky. Vědci z nich izolovali a zmrazili nezralé buňky kostní dřeně, které přirozeně kolují v lidském krevním oběhu. Těsně před startem se buňky rozmrazily a umístily na dva malé čipy pro každého člena posádky. Jeden čip poletí do vesmíru. Druhý zůstane na Zemi.

Po návratu vědci oba čipy porovnají. Budou hledat poškození DNA a další známky toho, jak hluboký vesmír na buňky zapůsobil. Výsledky pak propojí se zdravotními daty konkrétního astronauta. „Dělá se to poprvé a navíc mimo nízkou oběžnou dráhu,“ řekl pro časopis Nature David Chou, vedoucí výzkumník z bostonské biotechnologické firmy Emulate.

Pokud pokus uspěje, NASA by v budoucnu mohla testovat vliv hlubokého vesmíru na konkrétního člověka, aniž by ho tam musela posílat. Stačilo by vyslat čip s jeho buňkami a po návratu vyhodnotit, jak zareagoval jeho biologický materiál. Je to trochu paradox: Jedna z nejzajímavějších vědeckých otázek, kterou Artemis II klade, zní, zda je vůbec nutné posílat do vesmíru lidi.

Odpověď NASA zní: ano, rozhodně. A jako hlavní argument uvádí šest hodin, během kterých bude Orion prolétávat kolem Měsíce. Astronauti se budou tisknout ke dvěma malým oknům kabiny a fotografovat povrch. „Čtyři lidé, dvě okna mířící přímo na povrch a přesně nacvičený tanec - kdo drží kamery, kdo nahrává, jak podporujeme toho, kdo právě sbírá data,“ popsala přípravu Christina Koch.

Při startu 1. dubna bude 21 % odvrácené strany Měsíce osvětleno sluncem. Mise Apollo letěly blíže rovníku a odvrácená strana byla pokaždé v temnotě - astronauti Artemis II by tak měli vidět části měsíčního povrchu, které dosud žádné lidské oči nespatřily.

Měsíc už samozřejmě zmapovaly satelity do posledního detailu. Jenže NASA argumentuje, že lidské vidění dokáže zachytit jemné rozdíly v barvě a jasu, které by analýza satelitních snímků odhalovala roky. Oblíbený je příklad geologa Harrisona Schmittea, který z paluby Apolla 17 zpozoroval na Měsíci oranžový materiál. Jak se později ukázalo, mělo by jít o skleněné kuličky z dávných sopečných erupcí. To je zajímavý geologický objev, který by robot nejspíše přehlédl.

„Úžasné na posádkách je, že mají mozky a oči a schopnost myšlení a reakce,“ shrnula to pro Nature Nicola Foxová, šéfka vědeckého direktorátu NASA. Mnozí vědci na to ale odpovídají: Ano, ale stojí to za to? Mise Artemis II totiž nevzbuzuje velké nadšení. Ani u veřejnosti, ani u vědecké komunity.

Když výzkumný ústav Pew Research Center v roce 2023 požádal více než deset tisíc dospělých Američanů, aby seřadili devět aktivit NASA podle důležitosti, „vyslání astronautů na Měsíc“ skončilo na předposledním místě. Jednačtyřicet procent respondentů řeklo, že to není důležité nebo nestojí za to. Hůře dopadl jen Mars.

Co bylo podle veřejnosti nejdůležitější? Na prvním místě sledování asteroidů, které by mohly narazit do Země. Na druhém: monitoring klimatu. Mimochodem, identický průzkum o pět let dříve dal prakticky stejné výsledky. Nezájem je stabilní.

Historický kontext je ale ještě zajímavější. I v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy byli astronauti z misí Apollo národními hrdiny, většina Američanů v průzkumech opakovaně říkala, že program nestojí za ty peníze. Jedinou výjimkou byl červenec 1969, měsíc přistání Armstronga a Aldrina, kdy těsná většina třiapadesáti procent souhlasila, že se Apollo vyplatilo. Pak podpora opět klesla. „Téměř vždy jde o rozpočet,“ řekl historik kosmonautiky Roger Launius pro NY Times. „Lidé nemají odpor k letům na Měsíc. Jen jim přijdou drahé.“

A Artemis je drahý program. Jeden start rakety SLS s lodí Orion stojí odhadem 4,1 miliardy dolarů. Na ochranu Země před asteroidy - tedy prioritu číslo jedna americké veřejnosti - jde z rozpočtu NASA asi 300 milionů. Na pilotované lety včetně Artemis míří téměř polovina celého rozpočtu agentury.

Mezi vědci je reakce podobně vlažná. „Zkušební průlet dává smysl, ale nejsem zvlášť nadšený,“ řekl pro Nature planetární geochemik Marc Norman z Australské národní univerzity. Jeho zájem patří lunárním vzorkům – a v tom podle něj Čína se svými robotickými misemi postupuje „disciplinovaněji“. Známý informatik Scott Aaronson z Texaské univerzity to shrnul pro časopis Nature snad nejúsporněji: „Skoro veškerá věda se dělá za zlomek nákladů na bezpilotních misích.“

Nezájem prohlubuje i politický kontext. Trumpova administrativa klade na pilotované lety mimořádný důraz. V prosinci vydal prezident exekutivní příkaz na návrat Američanů na povrch Měsíce do roku 2028, jenže současně škrtá rozpočty na robotické mise a vědecké programy. „Normálně fandím jakékoliv vědě ve vesmíru, ale teď je těžké mít dobrý pocit z toho, jakým směrem se NASA vydala,“ řekla pro Nature paleoklimatoložka Yarrow Axfordová.

Dá se to ale vidět i jinak. Kosmonautiku nikdy nedrželo nadšení veřejnosti. „Program podporuje malá skupina nadšenců, zpochybňuje malá skupina odpůrců a udržuje ho větší počet lidí, kteří akceptují status quo,“ napsal již zmíněný historik Roger Launius v roce 2017. A dodal, že nedostatek veřejné podpory „je základní realitou NASA od jejího vzniku. Nemění se a pravděpodobně ani změnit nejde.“

Z tohoto pohledu dává určitý smysl, že NASA vytrvale pokračuje navzdory průzkumům. Dělala to vždy. A občas se něco vydařilo natolik, že se část veřejnosti nechala (dočasně) přesvědčit.

A pak je tu prostý fakt, že jde jen o oblet Měsíce, ne přistání. V takovém případě by patrně nadšení bylo výrazně větší. Jenže na přistání nejspíš ještě dlouho nedojde.

Artemis II měla být předstupněm přistání na Měsíci, které NASA původně plánovala na rok 2024. Pak na 2025. Pak na 2026. Letos v únoru agentura oznámila, že mise Artemis III, dosud označovaná jako první přistání, se přeměňuje na demonstrační let na nízké oběžné dráze Země spojený s testy setkání Orionu s komerčními landery od firem SpaceX a Blue Origin, plánovaný na rok 2027. Skutečné přistání se odsunulo na Artemis IV, tedy nejdříve na rok 2028. Veterán NASA Wayne Hale odhaduje, že realisticky půjde spíše o rok 2030.

Program se potýká s řadou překážek. Starship od SpaceX, který má sloužit pro dopravu k Měsíci, potřebuje během cesty doplnit palivo na oběžné dráze - a tato technologie přitom dosud nebyla vyzkoušena. Nosič by měla dodat i další soukromá firma Blue Origin, ale i její stroj nazvaný Blue Moon má zpoždění.

Soukromníci zatím cesty k Měsíci nezachraňují, ale to se časem změní, pokud budou mít dostatečnou motivaci. Uvidíme, zda ji Artemis dokáže poskytnout na dostatečně dlouhou dobu i přes obecný nezájem daňových poplatníků.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.