Úmyslně prohraný zápas vyšetřovala i NHL. A měnila kvůli němu pravidla

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

NHL bude za pár dnů znát kompletní složení týmů postupujících do play off a následně bude veškerá pozornost upřena k bojům o Stanley Cup.

V minulých týdnech ale fanoušci řešili i docela jiné soupeření. Neoficiální soutěž zvanou Tank Bowl. Jejím „vítězem“ je nejhorší klub ligy, který díky tomu získá největší naději na výběr z první pozice draftu.

Letos uspěli beznadějně poslední Vancouver Canucks a do draftové loterie, která proběhne 5. května, půjdou s jistotou volby v TOP 3 a zároveň s nadějí 25,5 procenta, že budou vybírat jako první.

Tanking - tedy úmyslné vypouštění závěru sezony za účelem co nejhoršího umístění - je věc v evropském sportu neznámá.

Tady pád na poslední místo obvykle znamená sestup, jehož důsledkem jsou nižší příjmy od sponzorů i televizních společností, nucený prodej nejlepších hráčů a někdy také prořídlé tribuny.

Svého druhu katastrofa.

V zámoří bývá ligové dno odrazovým můstkem k lepším časům, protože kompenzací za neúspěch je přísun největších talentů.

Jenom nesmí být cesta k vysokým draftovým příčkám příliš okatá. Například basketbalový tým Utah Jazz, aktuálně jeden z nejslabších v NBA, dostal v únoru pokutu půl milionu dolarů za to, že v poslední čtvrtině dvou utkání nechal odpočívat dva nejlepší hráče. Aby se nevyhrálo, pochopitelně.

Modely severoamerických draftů se v detailech liší, ale jejich princip je stejný: zajistit větší vyrovnanost soutěží.

Pokud totiž máte ligu rozprostřenou po téměř celém kontinentu a chcete vydělávat na prodeji celostátních televizních práv, nesmí se z ní stát show dvou, tří velkoklubů - jak je zvykem třeba v evropském fotbale. Fanoušci by na startu sezony měli ideálně mít pocit, že jejich tým má naději postoupit do play off a výhledově i získat titul.

Proto nejtalentovanější hráči míří právě do nejslabších týmů. Podle rovnice: čím horší umístění, tím větší naděje na vysokou pozici při draftu.

Dřív byl systém ještě přímočařejší. Platilo, že kdo je poslední, automaticky na trhu nadějí volí první. A kluby se podle toho chovaly.

Například dlouho před jarem 1984 bylo jasné, že jedničkou draftu NHL bude Mario Lemieux, fenomén juniorských soutěží, kde s lehkostí překonával ofenzivní rekordy. V slaboučkém Pittsburghu si řekli, že právě on by pro ně byl ideální posilou.

A šli tomu naproti. Slibně chytající gólman Roberto Romano byl brzy poslán na farmu, kapitán týmu Randy Carlyle (někdejší držitel Norris Trophy pro nejlepšího obránce NHL) byl v březnu vyměněn do Winnipegu a s blížícím se koncem sezony stále víc prostoru dostávali mladí, nezkušení hráči.

Penguins prohráli 14 z 16 posledních zápasů, na draftu jako odměnu dostali Lemieuxe. To klub zachránilo před bankrotem a stěhováním, průměrná návštěvnost stoupla během šesti let o téměř 10 tisíc diváků - a hlavně v roce 1991 se konečně slavil Stanley Cup.

Nikdo z NHL tenhle příběh příliš nekritizoval, protože každý by se na místě Pittsburghu zachoval podobně.

Byl to i ukázkový model, jak má tanking probíhat. Žádné pokoutné čachry s výsledky konkrétních zápasů. Jenom šikovně zvolená manažerská rozhodnutí, jež nejsou v rozporu s pravidly a klub z dlouhodobého hlediska nepoškozují. Než se snažit mužstvo za každou cenu držet na dohled průměru, raději ho v dotyčné sezoně oslabíte, aby moc nevyhrávalo, a za pár let sklidíte úrodu.

Červenou linii ovšem v roce 1993 překročil nováček Ottawa Senators. Jasnou jedničkou měl tenkrát být Alexandre Daigle, o němž se nesly podobně nadšené reference jako dříve o Mariu Lemieuxovi nebo Ericu Lindrosovi. Kanadský klub ho nakonec ulovil. Díky tomu, že v sezoně získal jen 24 bodů a těsně „porazil“ podobně neduživé San Jose.

Nic zásadního by se asi nedělo, kdyby jeden z majitelů Bruce Firestone na večírku při draftu rozšafně nevyprávěl novinářům, jak Senators schválně ztratili poslední zápas s Bostonem.

„Jenom dva týmy splnily letos svůj cíl - vítěz Stanley Cupu a my,“ měl údajně říct. A také naznačil, že čtyřem hráčům jeho klubu byla slíbená pevná místa na soupisce, pokud utkání skončí porážkou.

Byť všechny výroky padly v neformálním rozhovoru, bez zapnutých diktafonů, reportéři listu Ottawa Citizen je zveřejnili. A byl z toho pořádný skandál.

„Okamžitě nařizuji vyšetření celého případu,“ pronesl šéf NHL Gary Bettman, který teprve o tři měsíce dříve nastoupil do funkce a hned musel řešit takovou nepříjemnost.

Aféra nakonec vyšuměla se závěrem, že jde o tvrzení proti tvrzení a neexistují důkazy o manipulaci s výsledkem zápasu. Přesto klub dostal pokutu 100 tisíc dolarů za nevhodné komentáře spolumajitele. Ten vzápětí prodal svůj podíl a NHL opustil.

Mnohem zásadnějším výsledkem kauzy bylo rozhodnutí zrušit pravidlo o automatickém pořadí draftu a zavést loterii, jakou NBA, odkud Bettman přišel, provozuje od roku 1985.

Později se její parametry několikrát upravovaly, ale základní princip zůstal zachován. Poslední tým má velkou pravděpodobnost volby z prvního místa draftu, ne však jistotu.

NHL tak stále trochu řeší Hlavu 22. Nejhorší kluby dostávají bonus v podobě práva na největší talenty, ale liga chce zároveň dosáhnout toho, aby se nevyplácelo patřit k nejhorším.

„Tanking už v NHL neexistuje, je to pouze oblíbené téma novinářů,“ opakuje Bettman. Jenže třeba případ z roku 2015, kdy očekávanou jedničkou draftu byl Connor McDavid a druhou volbou další velmi talentovaný útočník Jack Eichel, mu za pravdu nedává.

Tehdy si pro poslední místo šlo Buffalo a dělalo to v podobném stylu jako o 31 let dřív Pittsburgh. „Nejlepšího obránce vyměnili za zraněného hráče. Pak prodali brankářskou jedničku. A když se druhý gólman slušně rozchytal, také byl poslán pryč,“ popsal závěr sezony list The Buffalo News.

Jenom happy end se úplně nedostavil. V loterii uspěl Edmonton, a tak se Buffalo muselo spokojit s Eichelem. Byl solidní cenou útěchy, ale nikoli superhvězdou McDavidovy velikosti.

Ani tanking však není zárukou budoucích úspěchů.

Ze zmíněného Alexandra Daigla nevyrostl žádný výjimečný hokejista a jen dvakrát si v NHL zahrál play off. Naopak druhý Chris Pronger získal Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL, v lize nastoupil k 1167 utkáním, vyhrál Stanley Cup a dnes je členem Hockey Hall of Fame. Kdyby tehdy Ottawa v posledním zápase s Bostonem uhrála bod, třeba její budoucnost mohla vypadat líp…

Ostatně za posledních 40 let pouze devět hokejistů, kteří se stali jedničkou draftu, dovedlo svůj klub k titulu: Mike Modano, Vincent Lecavalier, Marc-Andre Fleury, Alexandr Ovečkin, Sidney Crosby, Patrick Kane, Steven Stamkos, Nathan MacKinnon a Aaron Ekblad.

A také se občas stane, že v loterii uspěje tým, který to do play off neměl až tak daleko. Jako před rokem, kdy New York Islanders skončili na 23. místě (z 32 klubů) a získali o 30 bodů víc než poslední San Jose, přesto jim díky výjimečné porci štěstí připadlo právo volit na draftu jako první.

NBA je papírově proti tankingu chráněná líp než NHL. Už proto, že má předkolo play off a dvě třetiny týmů tak postupují do bojů o titul (v hokeji je to polovina). Tím pádem je méně důvodů vzdávat předčasně sezonu.

V praxi to však příliš nefunguje. Letos je už od únorové uzávěrky přestupů v podstatě jasné, kterých 20 klubů postoupí dál a kdo je bez šance. Podle toho to vypadá i na hřišti. Předvídatelné výsledky, vysoké rozdíly ve skóre, nudné zápasy.

„Teď to šlo do extrému. Máme tady Great Tank of 2026,“ napsal v pondělí web The Athletic. A přidal výmluvnou statistiku: „Minulý pátek se teprve podruhé v historii stalo, že se hrálo víc než devět utkání a průměrný rozdíl skóre byl přes 24 bodů. Poprvé se to přihodilo… o pět dnů dříve.“

Proč je NBA vůči tankingu tak náchylná? Stejně jako v NHL u ní platí, že draft je nejlevnějším způsobem, jak získat hvězdu, ale basketbal je navíc sportem, kde jeden hráč dokáže výrazněji ovlivnit výkon týmu. Zjednodušeně řečeno: pokud máte jednu až dvě výjimečné osobnosti, jste jasným adeptem na titul.

Proto je draft ještě o něco důležitější než v hokeji.

Šéf NBA Adam Silver dává po letošních událostech najevo, že ho tanking velmi irituje. Musí podle něj přijít zásadní změna. Protože nepomáhá předkolo play off, nepomáhá ani pravidlo o povinnosti nasazovat hvězdy ligy do hry (pokud nejsou zraněné nebo nemocné).

Navíc vedle sportovní pověsti soutěže trpí i atraktivita základní části. Fanoušky nebaví sledovat nezajímavé zápasy, kde se hraje jen o výši skóre, a už vůbec se nechtějí v hale ani u placené televize dívat na nejlepší hráče, jak znuděně odpočívají na lavičce.

„NBA existuje 80 let. Je čas podívat se, jestli její systém není zastaralý,“ tvrdí Silver. „Způsob, jakým to teď děláme, evidentně nefunguje.“

Nápadů se objevila spousta. Upravit systém loterie, kde nejhorší týmy budou méně zvýhodněny a bude tam i místo pro některé účastníky play off. Pořadí draftu určovat podle únorové tabulky, ne až po základní části. A tak dál.

Každopádně je to velká výzva. Zachovat zdání vyrovnanosti soutěže a dopřát fanouškům naději na úspěch milovaného klubu, ale zároveň vrátit do NBA větší drama i renomé.