Článek
„Syn hrál od šesti let hokej. Byl v něm docela dobrý a celá rodina tomu obětovala spoustu času, energie i peněz. Ve třinácti s tím seknul. Že prý z něj stejně nikdy profesionální hokejista nebude, a tudíž nevidí žádný smysl v tom, aby dál vstával v pět ráno na tréninky. Zkoušeli jsme ho se ženou přemlouvat, ale marně. Skončil uprostřed sezóny a od té doby se tluče od ničeho k ničemu. Navrhli jsme už několik jiných sportů, ale pokaždé řekne, že nemá zájem, a tím to končí,“ popisuje svou zkušenost otec Martin Liška.
Ve stejné nebo podobné situaci jako Liškovi se ocitá mnoho rodičů. Na jedné straně stojí ti, kterým se nedaří děti u sportu udržet, a na druhé potom ambiciózní rodiče, kteří jsou přesvědčeni, že mají doma budoucího mistra světa. Nalezení zdravého vztahu ke sportu je ale základním předpokladem toho, že u něj dítě dlouhodobě vydrží a získá tak kvalitní pohybové návyky i do budoucna. Jak se tedy zachovat v situaci, kdy dítě oznámí, že už ho to nebaví?
Nutit, nebo nenutit?
Okamžik, kdy dítě začne mluvit o tom, že už dál nechce chodit do sportovního kroužku nebo týmu, staví rodiče před nutné dilema: Je lepší uplatnit direktivní přístup, nebo dítě do ničeho nenutit a nechat ne/sportování na jeho vlastním uvážení?
„To, jestli se má dítě hýbat, nebo ne, by mělo vždy být zodpovědností a rozhodnutím rodičů, kteří by ho měli vést k pohybu. Nicméně bychom měli nechat na dítěti, aby si samo vybralo, jakému sportu se bude věnovat,“ říká k tomu sportovní psycholog a prezident asociace sportovních psychologů Michal Vičar. Dodává, že samozřejmě záleží na věku dítěte: „U dospívajících je role mnohem víc partnerská. Váha rozhodnutí by se postupem času měla víc přesouvat na děti. Rodiče mohou teenagery motivovat a podporovat, ale nutit někoho v patnácti letech do sportu je spíš kontraproduktivní.“
Sportovní psycholog Václav Petráš v situaci, kdy chce dítě skončit se sportem, zase zdůrazňuje roli prevence: „V první řadě bych doporučoval zjistit, v čem je problém. Někdy ta chuť skončit se sportem vychází z pocitu, že nemá dost dobrou výkonnost, že to nedává smysl nebo že za čas a snahu, které pohybu věnuje, nedostává dostatečnou odměnu. Často to také souvisí s potřebou srovnávat se s ostatními, kdy má dítě pocit, že ostatním jde sport lépe nebo že třeba dostávají větší šance od trenérů.“
Václav Petráš k tomu ještě dodává, že jakmile rodiče lépe pochopí, co způsobilo ztrátu motivace, existuje šance něco s tím udělat. A v ideálním případě by rodiče i trenéři měli tyto informace získávat průběžně. To znamená, že už ve stádiu, kdy vidí, že se malý sportovec začíná trápit, je potřeba s ním o tom mluvit. Pomáhat mu stanovovat lepší cíle, zaměřovat se na jeho růst a zdůrazňovat pokroky, které dělá.
Nejen radost, ale i návyk a závazek
Odborníci, které jsme oslovili, se navíc shodují, že rozvíjení lásky ke sportu nemusí být vždy otázkou radosti, ale často jde i o otázku zvyku a návyku. „Je normální, že když člověka chytne sport, na začátku je do něj zamilovaný, užívá si ho a všechno je skvělé. Ale tahle fáze musí jednou nutně skončit,“ říká Václav Petráš.
„Sport začne být víc stereotypní a zlepšení už nejsou skoková. Pokud mají děti u aktivity vydržet, je nutné, aby porozuměly tomu, že původní zamilovanost se musí změnit na dlouhodobou lásku. Děti potřebují pochopit, že přijdou i těžké dny a nezáživné tréninky, ale celkově budou pořád převažovat pozitiva a výhody.“
Podle něj je potřeba, aby si rodiče s dětmi od začátku jasně vykomunikovali, že členství v klubu nebo kroužku je zároveň i závazek. Realita sportu je totiž často taková, že dětí v oddílech není mnoho, tudíž pokud někdo odejde v průběhu sezóny, často to pro malý klub znamená, že nemohou odehrát ani zbytek zápasů.
„Je nutné domluvit se s dítětem, že nelze skončit ze dne na den. Když potom dojde v půlce sezóny ke krizi – samozřejmě za předpokladu, že se neděje nic extrémního, jako je šikana a podobně –,doporučoval bych pracovat se závazkem a vůlí a třeba se domluvit, že je kvůli spoluhráčům potřeba dohrát sezónu. Ostatně vůle je důležitou součástí mentálního rozvoje,“ zdůrazňuje Václav Petráš.
Po skončení závazku by měli rodiče s dítětem probrat plusy a mínusy a případně se podívat na jiné možnosti. „Zároveň je však žádoucí postavit ho před skutečnost, že je možné změnit sport, ale není možné přestat s pohybem úplně. Je potřeba, aby jasně zaznělo, že když například skončí s hokejem, neznamená to, že bude doma hrát na počítači,“ uzavírá psycholog.
Vnější versus vnitřní motivace
Na druhou stranu motivace může být velmi dvojsečná i u dětí, které jsou do sportu zapálené. Jde totiž především o to, aby vnější motivace nepřevážila: „Silná vnější motivace má tendenci oslabovat tu vnitřní. Jestliže například rodiče na dítě příliš tlačí, začne dělat sport nikoli proto, že by samo chtělo, ale protože to od něj očekávají rodiče. Tím se zároveň snižuje jeho šance objevit, že sport může chtít dělat čistě pro sebe,“ vysvětluje Michal Vičar.
K tomu, aby dítě našlo vnitřní motivaci, je potřeba dopřát mu prostor, což opět velmi často souvisí s tím, jestli rodiče na dítě tlačí, nebo ne. Nemusí se vždy jednat jen o odměny a tresty. Časté jsou i situace, kdy rodiče naopak odpírají dítěti pozornost, pokud se nevěnuje sportování a tréninku podle jejich představ.
„Motivace dodávaná zvenčí nemůže z logiky věci nikdy fungovat. Vnitřní motivaci totiž nikdy nepřikážeme. Je přirozené občas zatlačit v situacích, kdy se dítěti nechce na trénink. Vytváření struktury a hranic je přirozenou součástí rodičovství. Ale to, proč to dělá a jestli to chce dělat, kam to chce dotáhnout, už si musí vyřešit sám mladý sportovec a nikoli rodiče. Někdy mají rodiče chuť vést dítě určitým směrem a tlačit ho, ale je nutné si připomínat, že jejich úloha je spíš průvodcovská a inspirativní, zatímco motor dodávají samy děti,“ říká Václav Petráš.
Nejčastější chyby rodičů a trenérů
Tyto chyby jsou podle sportovních psychologů v dětském sportu nejčastější.
- Příliš raná specializace a nevedení k všestrannosti.
- Oceňování za výsledek a nikoli za proces. Když rodiče zdůrazňují, že je skvělé, že dítě vyhrálo, místo toho, aby ocenili, že z toho mělo radost a že se snažilo.
- Nálepkování ne/talentovaných dětí s sebou nese řadu negativních dopadů na motivaci. Stejně rozvíjet bychom měli všechny děti.
- Neustálé koučování dítěte. Přílišné množství instrukcí i přílišné množství zpětné vazby je naprosto nekonstruktivní.
- Zvyšování tlaku. „Nedaří se ti, musíš víc makat“ je typickým omylem, který vede k tomu, že se mladí sportovci dostávají do zbytečných mentálních pastí. Sportovec může selhávat v závodech a zápasech právě kvůli tomu, že je příliš nervózní a dává tomu přílišnou důležitost.
Děti by měly převzít zodpovědnost za svůj výkon
Podle sportovních psychologů je proto zásadní, aby děti za svůj sportovní výkon převzaly samy zodpovědnost. „K tomu se pojí i jednoduchá otázka: Děláš to kvůli sobě, nebo kvůli mně? Jakmile je dítě dostatečně zralé, aby tomu dokázalo rozumět, může být užitečné, když tato otázka zazní,“ radí Michal Vičar a zároveň doplňuje, že přebírání zodpovědnosti za sportovní aktivitu není jednorázová věc. Jde o schopnost, kterou v dítěti můžeme rozvíjet a pěstovat postupně.
A jak probudit vnitřní motivaci dětí? „Nejmocnější zbraní rodičů je vlastní příklad. Mohou dětem ukazovat, jaká zábava je pohyb, co všechno lze dělat, co se u toho dá zažít. V druhém plánu je určitě dobré zkusit v dítěti probudit jeho zvědavost. Ukázat cool aspekty různých sportů, třeba pustit si na YouTube záběry těch nejlepších florbalistů, jak čarují s hokejkou, nebo fantastické záběry fotbalistů, kteří dělají super triky s míčem. Zkrátka jít na to přes zajímavé, zábavné a provokativní aspekty sportu. Zkoušet a hledat,“ vysvětluje Václav Petráš.
Zároveň také zdůrazňuje zásadní roli trenérů, kteří by se měli snažit, aby děti v dobrém slova smyslu provokovali k vyzkoušení něčeho nového, dávali jim možnost autonomie a snažili se vyhnout stereotypu. Protože v okamžiku, kdy jsou tréninky nezáživné, rodiče už v podstatě nic nezmohou.
Práce s vlastními ambicemi
Opačným extrémem k dětem, které sportovat nechtějí, jsou potom děti a dospívající, kteří jsou vychováváni s tím, že se stanou olympioniky. Velmi často jsou tyto případy spojeny s přemotivovanými rodiči: „Rodičovské ambice jsou přirozené a patří k základním mechanismům růstu. Kdo by nechtěl mít úspěšné dítě? Důležité je ale směřování a intenzita těchto ambicí. Mohou být například zaměřené buď na proces a rozvoj, nebo jen na samotný výsledek,“ upozorňuje Michal Vičar.
„Přemotivovaný rodič fixovaný pouze na výsledek často vytváří tlak, který dítěti spíš škodí než prospívá. Avšak své vlastní přehnané ambice si často neuvědomujeme, snáze na ně poukazujeme u ostatních než u sebe. Nezdravě ctižádostiví jsou pro nás ti druzí,“ dodává.
Je nebezpečné, když se dospívající naučí celou svou identitu opírat pouze o svůj sportovní výkon a soustředí se jen na to, aby dával góly nebo předbíhal ostatní. Takový přístup může vést k vyhoření už mezi staršími žáky nebo dorostenci. „V mládežnickém věku není pointou šlapat nebo běhat co nejvíc. Cílem by měl být aktivní životní styl, ke kterému ale patří i regenerace, dobíjení mentální baterky a zábava v podobě jiných druhů pohybu,“ radí sportovní psycholog Václav Petráš.
A Michal Vičar přidává tip pro ty, kteří se nechtějí zařadit do skupiny příliš ctižádostivých rodičů: „To, co mohou rodiče udělat, je neustálá reflexe a zvědomování si svých ambicí a jejich projevů. Doporučil bych rodičům, aby začali u sebe a se svými ambicemi poctivě pracovali, snažili se je pojmenovávat. Ale je to neustálý proces.“
