Konec StarDance nebo Peče celá země? Ani to nebude stačit, varuje expertka

Koalice v úterý odhalila dlouho očekávaný plán na zrušení poplatků veřejnoprávních médií. Financování převede podle nového návrhu zákona přímo pod státní rozpočet a obě média tím přijdou o velkou část svých příjmů.

Expertka Marína Urbániková z Masarykovy univerzity v rozhovoru pro Seznam Zprávy rozebírá skuliny, které nový plán přináší. Ty se týkají zesílení politického vlivu na obě instituce či nepředvídatelnosti jejich financování.

Návrh ale zároveň podle expertky přináší nutnost velkých škrtů, kromě populárních pořadů, jako je třeba StarDance, se podle ní bude muset sáhnout i do původní české tvorby nebo i dalších oblastí jako je sport. „Voliče asi nepotěší, že bude například česká hokejová reprezentace ve finále a oni si kvůli tomu budou muset platit speciální poplatek na komerční platformě,“ nastiňuje.

Urbániková mimo jiné spolu s dalšími odborníky nedávno zpracovala studii , která ukazuje, že změna stávajícího modelu financování médií veřejné služby v Česku není nezbytná – naopak by mohla ohrozit stabilitu jejich financování.

Vidíte v novém systému financování Českého rozhlasu a televize, který ministr kultury nyní představil, slepá místa?

Návrh ruší dosavadní bariéru mezi státním rozpočtem a jeho prioritami a financováním médií veřejné služby. Potom hrozí to, co vidíme i v jiných zemích, že to bude položka, na které politici vždycky rádi ušetří, protože, jak se říká, z cizího krev neteče.

Narážíte na to, že financování médií má být součástí rozpočtu, který podléhá každoročnímu schvalování Sněmovnou. Takže politici mohou v budoucnu novelou zákona financování například ještě více utáhnout?

Pokud tento návrh zákona projde, další omezení financování lze dosáhnout relativně lehce a rychle prostřednictvím jeho další změny, kterou lze dosáhnout například i přes poslanecký návrh a na kterou stačí prostá většina ve Sněmovně.

Navrhovaný zákon sice pravděpodobně není v přímém rozporu s Evropským aktem o svobodě médií (EMFA), ale rozhodně přináší nová rizika pro politickou nezávislost, přiměřenost rozpočtu médií veřejné služby i jeho předvídatelnost a stabilitu. Obsahuje sice část o valorizaci, ale tá má naběhnout zpětně, s odstupem dvou let, a navíc je zastropována na úrovni pěti procent bez ohledu na skutečnou výši inflace. Návrh zákona navíc nepočítá se stanovením víceletého finančního rámce.

Druhá věc je, že se dostáváme do nestandardní situace, kdy máme přímo v zákoně uvedenou fixní částku. Lze namítat, že i v současnosti zákon stanovuje přesnou výši poplatků a že je pro jeho změnu stačí prostá většina v parlamentu, bez toho, aby zde byla speciální ochrana.

Speciální ochranu tedy neposkytuje sice ani současný zákon, ale rozdíl je v symbolické rovině, protože platba přímo od občanů byla transparentní, platební morálka byla vysoká a každý věděl, kolik platí. Jakákoliv změna je za těchto podmínek velmi viditelná a politicky nákladná, což samo o sobě zabezpečuje ochranu a stabilitu. To jsme viděli koneckonců i empiricky na tom, že se poplatky 20 let neměnily. Kdežto nově nikdo z nás nebude vědět, kolik na média fakticky přispívá.

I proto bude prakticky o hodně lákavější a jednodušší na této položce rozpočtu ušetřit.

Když už chtěla vláda navázat platbu médií na rozpočet, existuje racionálnější způsob, jak na to?

Když se zaměříme právě na předvídatelnost financování, zdá se mi třeba vhodnější nedávat do zákona fixní sumu, ale financování navázat například na procento z HDP, aby to lépe kopírovalo ekonomický vývoj země. A ideálně rozšířit článek 40 Ústavy, aby změnu parametrů zákona musela odsouhlasit nejen Sněmovna, ale i Senát.

Co se týká souladu návrhu s Evropským aktem o svobodě médií (EMFA), který udává například nutnost přiměřených finančních prostředků médiím veřejné služby, podle koalice má soulad zajistit právě pravidelná valorizace. Obě média však mají přijít zhruba o 1,4 miliardy korun z příjmů z poplatků, dokáží vůbec fungovat s tímto?

Právě zde se potenciálně může vláda dostat do sporu s EMFA. Protože financování nevrací do roku 2024 před zvýšení poplatků, jak tvrdí koalice, ale vrací ho minimálně do roku 2005 a 2008, tehdy se naposledy zvyšoval poplatek pro ČT, respektive pro rozhlas.

Nutno dodat, že v těch letech měla obě média výrazně jednodušší situaci, protože nemusela zabezpečovat jiný než lineární obsah, který je dnes třeba dělat pro většinu lidí mladších 40 let. Tudíž oběma médiím za ty roky narostly náklady i povinnosti, finančně se přesto vracíme více než 20 let nazpět. Za tu dobu výnos z poplatků kvůli inflaci ztratil 60 procent své reálné hodnoty.

Do toho loňská novela z dílny minulé vlády přinesla omezování reklamy a sponzoringu pro obě média, právě výměnou na zvýšení poplatku, takže každé médium přišlo o dalších asi 100 milionů. Zároveň by v roce 2027 měla končit výjimka pro odpočet DPH, což bude instituce stát další stovky milionů korun ročně.

Dokážete odhadnout, kde budou muset obě instituce spořit, zkrátka na které programy nebo pořady mohou škrty dopadnout jako první?

Pro management to bude skutečně těžké, protože zpravodajství a publicistika tvoří zhruba 20 procent vysílání České televize a ruku v ruce zhruba 20 procent nákladů. To znamená, že jen na tom se neušetří a bude se muset výrazně šetřit na tom, co je na České televizi nejpopulárnější a co i veřejnost nejvíc chce. To znamená kulturní, společenský, zábavný a sportovní obsah.

Česká televize dosud vynikala vlastní původní tvorbou, která je mnohem dražší než nákup programů, seriálů a filmů ze zahraničí, a zároveň i z průzkumů víme, že to je to, co lidé kromě objektivního zpravodajství od médií veřejné služby nejvíc očekávají - české seriály, filmy, dokumenty a pohádky. To komerční média nabízejí v podstatně menším objemu.

Takže skončí třeba populární StarDance nebo Peče celá země na ČT?

Ale ani to samo o sobě nebude stačit, určitě se bude muset sáhnout i do dalších oblastí vlastní výroby a do sportu. A to jsou právě ty programy, které mají významnou integrační funkci, protože spojují celou společnost.

A určitě ani voliče koalice příliš nepotěší, když například příště bude česká hokejová reprezentace ve finále a oni si kvůli tomu budou muset platit speciální poplatek na nějaké komerční platformě, taková událost pak nebude dostupná celé společnosti.

Zároveň si nejsem jistá, jak bude v praxi probíhat kategorizace toho vysílání, protože jakmile si vezmeme StarDance, tak se dá argumentovat, že je to kulturně-společenský pořad, ale i částečně zábavný pořad, takže je to ve dvou kategoriích.

Dle nového návrhu mohou média navíc získávat finance i z darů či dědictví. Jinými slovy, jeden rok může přispět velký sponzor tučnou částkou, druhý rok ale už ne, což také na předvídatelnosti nepřidá, ne?

Nový prvek v podobě darů otevírá velká rizika, protože v nejisté době výrazných finančních škrtů může přijít přesně velký sponzor, velká firma nebo oligarcha a může chtít pravidelně darovat jednomu nebo druhému médiu výraznou sumu peněz, což pak může mít vliv na jejich nezávislost.

Takže tím boříme celý dosavadní systém, který byl postavený na tom, že média veřejné služby nikdo nevlastní a nikdo není jejich dominantní donor, ale skládá se na ně malou částkou celá společnost ve stejné míře.

Co způsobí do toho všeho ještě mezikrok neboli poslanecký návrh, který chce koalice prosadit, ještě než začne platit velký zákon, a který počítá s odpuštěním poplatků některým skupinám lidí nejspíš už od půlky letošního roku?

Mně se to jeví jako čistě politický krok, který není racionální, protože teď „osvobodíme“ část obyvatelstva, která za půl roku tak jako tak přes své daně bude muset na ta samá média přispívat. A ještě je třeba připomenout, že Česká republika nemá progresivní zdanění a naopak vyniká nadměrným zdaněním nízkopříjmových domácností, takže se obávám, že tady si z hlediska sociální spravedlnosti zkrátka nepomůžeme.

A zároveň je to významný zásah do rozpočtů a do fungování obou médií, která musí plánovat v dlouhodobém horizontu – vývoj se plánuje na tři roky dopředu, sportovní práva se kupují na pět, deset let dopředu – a je těžké rychle ušetřit významnou část rozpočtu, jinými slovy, například i kdyby rychle propustili část lidí, běží jim výpovědní lhůty atd.

Ještě pojďme k regionálnímu vysílání. Ředitel brněnského studia na síti X návrhu vytýkal, že studia České televize Brno a Ostrava ztrácí zákonnou oporu. Jejich existenci totiž ten návrh odsouvá do vnitřní normy - Statutu ČT.

Není tam dobře podchyceno regionální vysílání a regionální média, ale to je jen součástí širšího problému ne moc kvalitní definice veřejné služby, kterou nový zákon nabízí. Avšak i podle našich dat je regionální vysílání a pokrytí lokálního dění to, co si lidé s médii veřejné služby velmi často spojují a co od nich očekávají.

Před rušením poplatků varovali jak ředitelé obou institucí, tak experti. Koalice výtky odbíjela s tím, že model poplatků opouští většina evropských zemí a Česko by je mělo následovat. Mají v tomto pravdu a je to argument, proč to v Česku může také fungovat?

Modely jsou v zásadě dva: jeden je postavený na financování ze státního rozpočtu a druhý na přímém financování, a to buď formou poplatku nebo samostatné daně. Oba tyto modely jsou v Evropě podobně rozšířené, rozhodně se proto nedá říct, že by se Česko současným modelem nějak vymykalo.

Zároveň často argumentují vzorem „skandinávského modelu“. Jenže ten ve skutečnosti neexistuje jako jeden systém. Ve Skandinávii existují dva různé modely. Finsko a Švédsko mají model samostatné daně, která není běžným příjmem státního rozpočtu, ale putuje přímo médiím veřejné služby. Dánsko, Island a Norsko mají naopak standardní financování ze státního rozpočtu. Takže tady vlastně není úplně jasné, kterou část Skandinávie mají politici na mysli.

A upouštějí ostatní země v Evropě od poplatků?

Platí, že více evropských zemí v posledních 15 letech opustilo klasický poplatek vázaný na vlastnictví přijímače, což ale automaticky neznamená přechod na státní rozpočet. Finsko a Švédsko například přešly na samostatnou daň, která ale v podstatě zachovává princip, kdy lidé pořád vědí, kolik přesně platí.

Koalice slibuje platnost návrhu od roku 2027, když vezmeme v potaz celý legislativní proces, je to reálné?

Zatím je to velmi ambiciózní plán a nejsem si úplně jistá, jak by se to dalo stihnout, i s ohledem na to, že opozice ohlásila obstrukce a dá se předpokládat, že proti bude i část Senátu, a uvidíme, do jaké míry může ještě dojít k prezidentskému vetu. Velká mediální novela z dílny minulé vlády zabrala několik let, a tehdy šlo o novelu stávajícího právního předpisu, ne o předpis nový.

Některé parametry chtějí koaliční politici doladit ještě skrze připomínky v připomínkovém řízení, věříte, že se zákon ještě změní a odstraní se některá slabá místa?

Současný návrh lze jistě posunout směrem k lepšímu a největší nedostatky odstranit. Ale stále bych připomněla, že nemáme pojmenované důvody, proč má být existující systém financování zrušen. Za tím by měly být nějaké věcné důvody, měly by být popsány a analyzovány věcné slabiny a ten nový návrh by měl ty popsané slabiny jednak eliminovat a zároveň by neměl vytvářet nové problémy.

Měníme fungující systém, aniž bychom analyticky popsali, proč. A znovu zdůrazňuji, tak či tak za média veřejné služby zaplatí všichni občané, i ti, kteří Českou televizi a Český rozhlas nesledují. Ještě víc zaplatí nízkopříjmové domácnosti, respektive zaměstnanci, právě kvůli tomu, jak je nastavené zdanění v Česku.

Takže úsporu tam příliš nevidím, až na to, že nad tím financováním budou mít mnohem větší moc než dosud samotní politici. Lidé naopak podle současného scénáře přijdou o část obsahu, který mají rádi.