Také jsem cestoval do nebe, říká na výstavě šaman astronautovi

Fotografku a malířku Barboru Šlapetovou i jejího muže, sochaře Lukáše Rittsteina, to už skoro třicet let táhne do Papuy Nové Guineje. Setkávání s pralesními lidmi kmene Yali Mek se otiskuje do každé jejich výstavy. V pražské Galerii Václava Špály si teď náčelníci povídají s mužem v kosmu.

Přehlídka, která potrvá už jen do příští neděle 3. května, se jmenuje Antropologie emocí. Zahrnuje malby, tisky, sochy, objekty a jedno uhrančivé video. Dohromady se podle kurátora Petra Vaňouse skládají v naléhavé vyprávění, skrze nějž umělci vstupují „do neznámých končin nehistorické paměti“.

Poznávání prehistoricky žijících Papuánců zřejmě české umělce ovlivnilo mnohem víc než naopak divoké lovce, do jejichž teritoria se moderní civilizace nezadržitelně vkrádá i bez zásahu dvou Evropanů. Možná že v záplavě všech těch prales dobývajících vymožeností, jakými jsou asfaltové cesty, letadla, mobily a obchody plné barevně zabalených věcí, nemohou docenit empatické přátelství dvou výtvarníků z Prahy.

Naopak Rittstein se Šlapetovou zažili kulturní šok a umělecky ho zpracovávají od roku 1997, kdy se z pralesa vrátili poprvé. Při opakovaných návštěvách si získali důvěru několika náčelníků a šamanů, kteří je nechali nahlédnout do tradice a také do své prekérní aktuální situace. Dotírající civilizace je připravuje o autoritu, tradiční kmenová elita ztrácí postavení. Původní obyvatelé najednou získávají s moderními výdobytky pohodlnější a delší život, zatímco pro negativa konzumu a relativizaci hodnot ještě ani nemají slovník.

Umělci šli zřejmě tou nejlepší cestou. Nestali se bílými kazateli, ale empatickými hosty, kteří naslouchají a hledají společnou řeč. Vesničané se na oplátku nechávají natáčet, fotografovat, malovat a jsou ochotní zapojit se i do „workshopů“ s odléváním částí těla do sádry.

Šamani umělcům také odkryli své tradované umění, totiž cestování do nebe pomocí dýmu. Barbora Šlapetová, jež od roku 2009 spolupracuje na výtvarných projektech americké vesmírné agentury NASA, dostala nápad na propojení, které pravděpodobně nemá obdoby: podařilo se jí uskutečnit satelitní telefonát mezi mezinárodní vesmírnou stanicí a pralesní vesnicí.

„Je to privilegium mluvit s někým na nebi,“ říká papuánský náčelník kmene Yali Mek v pralesní chýši. Jeho slova do vysílačky překládá tlumočník. U druhého přijímače je astronaut Kóiči Wakata na Mezinárodní vesmírné stanici. Oba světy snímají kamery a jejich záznamy se potkávají ve dvanáctiminutovém videu nazvaném Narozeni jako astronauti.

Jeho projekce teď běží v suterénu Špálovy galerie. Pokračuje záběry, na kterých se astronaut ve skafandru osobně setká s vesničany. Nejprve s nimi sedí mezi chýšemi a svačí, potom s několika muži kráčí k dýmajícímu ohni. Film ztvárňuje, jak všechny postavy najednou vzlétnou.

Video spojující dokumentární koláž s abstraktními motivy dává kontext dalším vystaveným pracím. Na velkoformátových barevných sítotiscích se opakuje motiv polonahého lovce střílejícího z luku. Tisky s multiplikovaným motivem na první pohled připomínají klasické dílo Andyho Warhola, který plátna potiskl tvářemi herečky Elizabeth Taylor, Elvise Presleyho či Marilyn Monroe.

Místo známého úsměvu hollywoodské hvězdy se však ve Špálovce neustále opakuje přikrčený postoj polonahého lovce. Podobný pop-artový rukopis mají další obrazy, na kterých Barbora Šlapetová opakuje portréty náčelníků a astronautů.

Ke klasické malbě se umělkyně vrátila titulní sérií Antropologie emocí z let 2020 až 2022. Velkoformátové malby zachycují psychedelicky barevný, bujný svět, ve kterém se bojovníci sumo stávají vážkami, domorodí lovci mají těla ryb a nahé divé ženy létají na hřbetech žraloků a lidských lebkách. Obrazy na sebe navazují, dohromady skládají monumentální výjev, jenž diváka obklopuje ze tří stran zadního prostoru galerie.

Středy místností patří velkým sochám Lukáše Rittsteina. Ten k tématu přispívá většinou abstrahovaně, z podprahové roviny. „Jeho sochy zpracovávají sny a touhy dětství,“ říká kurátor Petr Vaňous, podle kterého mají Rittsteinovy práce „roli předzvěstných znaků, momentů tehdy, v dětství, vysněné budoucnosti“.

Sochař zpracovává své sny a touhy z dětství spojené s izolací v totalitním Československu. „Touha po cestování byla tehdy nahrazována například četbou dobrodružných knih, sci-fi, sny o cestách do vesmíru a podobně,“ vypočítává kurátor.

Jako předpověď působí Rittsteinova socha Saturn z roku 1997, kdy o vesmírném projektu, do kterého budou zapojeni Papuánci a astronauti, nikdo nemohl tušit. Kurátor upozorňuje také na drobné autentické sochy, jež byly vyneseny na oběžnou dráhu Země. Astronaut je na videu nechává levitovat ve stavu beztíže.

Výstava Antropologie emocí není tematizací „domorodců“, zdůrazňuje Petr Vaňous. „Pro mě je zásadní svědectví, které oba autoři překlopili do umělecké výpovědi a do dramatizace zkušenosti, která má evidentně existenciální podtext a nastavuje zrcadlo i celé západní civilizaci a konzumnímu způsobu života u nás,“ říká.

To svědectví se neomezuje jen na Česko. Necelý měsíc po otevření pražské výstavy Šlapetová s Rittsteinem uvedli monumentální instalaci s podobným tématem nazvanou Jak se dotknout nebe také v Benátkách. Jde o multimediální vstupní bránu do muzea Fondazione Giorgio Cini, která tam bude k vidění do 12. července.