Třinec je zpátky ve hře o titul. Jak funguje továrna na hokej

Každému ta vzpomínka naskočí. Musí. Třinec je místo pro hokejové zázraky. Jako první v historii play off dokázal otočit sérii z 0:3. Před dvěma roky takhle utýral Spartu a došel k šestému titulu v historii klubu.

Teď se zdálo, že prohraje i třetí finále v řadě. Jenže brankář Ondřej Kacetl švihnul lapačkou proti Romanu Červenkovi a Marko Daňo za chvíli rozhodl prodloužení. Finále získalo nový náboj. Všechno mířilo k třetí pardubické výhře, místo toho Třinec snížil na 1:2 a ve čtvrtek zkusí sérii srovnat.

Klub hraje posedmé za posledních osm let finále extraligy. V Beskydech se nachází specifická adresa, kde se dlouhodobě provozuje nejlepší hokej v Česku.

Zlato by dalo na celý příběh další razítko.

Stříbro by na pohádce nic nezměnilo.

Když přijedete na zápas a hned po něm zmizíte, možná si jen povzdechnete: „Třinec, no.“ Od haly vidíte komíny obřích železáren. Berete je jako atrakci. Fotíte si obří továrnu, která svými zvuky připomíná legendární Mordor ze ságy Pán Prstenů.

Jenže se vyplatí chvíli zůstat, poslouchat hráče i fanoušky. Na jedné straně vnímáte pět titulů v řadě, legendární defenzivní bestii, kterou vypiplal trenér Václav Varaďa.

Fungovala pak i bez něj. Najednou sledujete Třinec ve finále znovu i v další éře, kdy změnil svůj hokej a je odvážnější v útoku. V extralize je třicátou sezonu a průměrně každou třetí hraje o zlato.

Pochopíte, proč hokejisté tu a tam chodí na exkurze do provozu obří fabriky. Ne za trest, spíš aby chápali, jak celý region funguje.

Třinec je po Litvínovu druhé nejmenší extraligové město. „Když vám řeknu, že lidi tady hokej milují, je to slabé slovo,“ tvrdí bývalý útočník Erik Hrňa, jenž za Oceláře hrál do roku 2023.

Jeho vztah ke klubu teď? „Fanoušek. Jednoznačně,“ vypálí.

V Třinci žije 33 tisíc lidí a kouzlo profesionálního špičkového týmu spočívá v tom, že fanoušci mají k hráčům blíž.

„Třinec je takové české Toronto,“ přidává svůj pohled brankář Šimon Hrubec, který v klubu chytal sedm let a teď je jednou z největších hvězd švýcarské ligy.

„Jen je to stokrát menší a daleko úspěšnější,“ usměje s odkazem na to, že klub z Kanady získal Stanley Cup naposledy v roce 1967. „Ale jdete po ulici a taky tady všichni o vás všechno ví – jak jste hráli, jestli vám dařilo, s kým hrajete příště.“

Máte stejného kadeřníka, stojíte spolu ve frontě v obchodě, potkáváte hráče na obědě. Nemusíte je aktivně hledat, stejně jste s nimi pravidelně v kontaktu.

Podstatná část obyvatel města pracuje v železárnách, které financují i vlastní hokejový klub. „Každý člověk má v práci nějaké problémy. Zaslouží si, aby se trochu zabavil. Hokej je podle mě ideální věc z hlediska zábavy a my chceme pro naše lidi dělat maximum. Pracují v železárnách, měli by se i bavit,“ nabídl svůj pohled Ján Moder, prezident klubu a jeden ze spoluvlastníků železáren.

Jeho přístup k hokeji je taky trochu jiný, než čekáte. V play off chodí fandit do kotle. A nedělá to kvůli PR a fotkám.

Kolikrát nikomu v klubu ani neřekne, že bere dres a šálu. Prostě jen jde. V klubu působí od roku 1997 a za necelých třicet let si všechno sedlo do určité symbiózy.

Moder do puntíku plní roli majitele, který nemluví do hokeje, taktiky a sestavy. Od toho má lidi pod sebou.

Když si na Třinec zvyknete, postupně si všímáte maličkostí. Třeba toho, že na moderní hale jsou celý rok fólie ukazující počet pohárů, které klub v play off vyhrál.

Teď jsou pryč. Na jaro se vždycky sundávají.

Pověrčiví tady jsou hodně. Bývalá tisková mluvčí musela třeba na zápasy chodit v příšerné čepici, takže vypadala jak tankistka. Vyhrávalo se, proto si nedovolila pro play off odmlouvat.

Její nástupci byli podobné ozdoby už ušetřeni. Určitě se ale vymyslely další speciality, které se zatím nedostaly ven.

„Jasně, že předsudky k Třinci jsou,“ naváže bývalý útočník Erik Hrňa. „Kdo Třinec nezná, vybaví se mu železárny a asi nic víc. Uslyšíte, že se tady nedá nic dělat,“ usměje se hráč, který v klubu nastupoval deset let a získal s ním pět titulů.

Když o něm mluví, automaticky říká „my“, byť za Oceláře tři roky nehraje.

Třinec postavil jádro z hráčů, kteří tady jsou čtyři a víc sezon, bydlí po vesničkách v okolí.

Pokud není vaší preferencí osm různých restaurací na suši, v Třinci si rychle zvyknete. Od roku 2014 navíc tým hraje v nové aréně, což je podstatný bonus.

Organizace patří do vyšší platové třídy v extralize, možnostmi se dá porovnávat s Kometou. To jen Sparta a Pardubice jsou o schod nad nimi.

Hráči dostávají dobré peníze, hrají v moderní hale, klub funguje bez velkých kotrmelců a bydlení máte většinou v přírodě s výhledem na hory. Proto tady zůstávají Marek Mazanec, Martin Růžička, Libor Hudáček, Martin Marinčin a další. Staví si během angažmá domy, nemají potřebu se stěhovat jinam.

„Když se teď spolu bavíme, stojím v ložnici. Dívám se na Javorový,“ popisuje Hrňa s telefonem u ucha výhled na jeden z vrcholů Beskyd. „Pokud mi řeknete, že tady jsou jen železárny, já vám řeknu, ať se otočíte čelem vzad. Pak zažijete úplně jiný pohled,“ usměje se.

„Na druhé straně máte hory, nádhernou přírodu. Jste v ní z města za deset minut. Je tady daleko víc zeleně než v jiných městech,“ přibližuje druhou část života v Třinci, o které se tolik nemluví.

Hory i komíny mají ale na chod hokejového klubu velký vliv.

Pokud televize nemění čas zápasu, tak v Třinci se hraje i ve všední den od 17 hodin. Většina fanoušků totiž vstává ráno kolem páté, aby byli včas v železárnách.

Pro velkou část lidí pak patří chození po horách k životnímu stylu. Tudíž s letním časem platí, že rovněž v neděli se hraje v Třinci hokej v 17 hodin. Důvodem je, aby si lidi mohli vyrazit na túru a vrátit se. Jakmile je ale dřív tma, víkendový hokej v Třinci se přesouvá na třetí odpoledne.

Někdy se chytnou i hráči. „S Bobbym (Bohumilem) Jankem jsme chodili na čundr,“ vypálí i Šimon Hrubec. „Vzali jsme si spacáky, plachtu a vyrazili do lesa. Přespali jsme pod širákem v Beskydech. Mělo to svoje kouzlo,“ pokračuje nadšeně.

V jednu chvíli musel přesvědčovat i vlastní děti. Byly v šoku, co tatínek vyváděl. „Fakt je to pravda,“ smál se jejich nevěřícímu pohledu.

Po kariéře se v městě usadili třeba Jozef Daňo (hvězda druhé půlky 90. let) nebo Martin Adamský s Jiřím Polanským (velké osobnosti éry 2010-2020). Erik Hrňa pochází ze Vsetína, v Třinci si našel manželku a ve městě taky zůstal. „Já musím být nejvíc spokojený, dal mi ženu. Nedostanete ze mě o městě ani jedno špatné slovo,“ přidává i gólman Hrubec.

Výjimečnost Třince je dobře vidět i na mediálním zájmu. Nepíše se o něm zdaleka tolik jako o Spartě, Pardubicích a Kometě. Přitom je v poslední dekádě jasně nejúspěšnějším týmem Česka.

Jenže je daleko od Prahy a působí na relativně malém trhu, kde mají i silnou pozici regionální média.

Je velký rozdíl, pokud rozebíráte pozici trenéra Sparty a Třince. Text o klubu z hlavního města přitáhne klidně několikanásobně vyšší návštěvnost.

Třinec se na taková čísla čtenosti nedostane nikdy. „Ano, tohle sedí,“ přikývne i Hrňa, jestli si i hokejista uvědomuje menší mediální tlak.

„Jen je tam určitě tlak od fanoušků, od lidí v Třinci. Ten vnímáte, jak se mezi nimi pohybujete,“ doplňuje Šimon Hrubec. „Tlak na Spartu je od celé republiky. Nikdo ji moc nemusí, můj pocit je, že jí spíš fanoušci ostatních klubů nepřejí.“

Přízeň neutrální veřejnosti se většinou přikloní na stranu ne tak mocného klubu. Třinec si tuhle pozici „užil“ v roce 2015, kdy hrál finále s Litvínovem.

Severočeský tým byl Popelkou, která čekala na první titul v historii. Třinec znamenal pro Česko bohatý kolos, který si může dovolit cokoliv.

„Cítil jsem, jak právě celá republika přála Litvínovu. Hlavně ať to není Třinec,“ vybaví si Hrubec.

Přidá i konkrétní zážitek: „Na zápas jsme tam tehdy poprvé letěli. Lidi se mohli zbláznit, co si to dovolujeme. Když letěl Litvínov, tak najednou bylo super, že letí. Bylo to zvláštní. Ale tak to zkrátka chodí.“

Kdo platí, tak rozhoduje. Ale když se ptáte hráčů z poslední dekády, říkají, že nejužší vedení do šatny nechodilo řešit formu hráčů. „Za celou moji kariéru v klubu se nestalo, že by při sérii porážek přišel pan Moder do kabiny a tlačil na nás, že musíme být lepší,“ říká Hrňa, který v klubu hrál v letech 2013-2023.

„Když to řeknu upřímně, nechcete mít nad sebou v kanceláři nikoho, kdo vám chodí dělat do kabiny peklo. Sami víte, kdy hrajete špatně. Když na tým takhle šlápne trenér, je to v pořádku, tak to musí být. Navíc tady mají roli i lídři,“ popisuje třineckou hierarchii Hrňa.

Výhodou režimu, že si hráči umí říct věci mezi sebou, je pro něj evidentní: „Zamknete se třeba na hodinu v šatně, všechno proberete. Když mluvíte jeden s druhým na rovinu, přijmete i ty méně dobré věci. Je to jiné, než kdyby vám tohle přišel říkat někdo z kanceláře.“

Před rokem byl Třinec po pěti titulech v řadě chvíli dokonce poslední.

Čekalo se, kdy padne trenér Zdeněk Moták, nebo jestli se situace nedotkne manažera Jana Peterka. „Vždycky jsem zastával spíš směr, abychom měli ve vedení klubu ty samé lidi co nejdéle. Stane se, že něco pokazíte, pak máte mít ale přece i šanci to opravit,“ řekl pro Seznam Zprávy před rokem Moder.

Ani v prosinci 2025 klub Motáka neodvolal, když se nedařilo. Patrně by došlo k dohodě o nepokračování spolupráce po sezoně. Po Vánocích tehdejší kouč rezignoval sám. Cítil, že se problémů nabalilo moc a potřebuje dobít baterky.

Specifika třinecké kultury taky dokresluje, co se děje, když se v Třinci stane malér. Před lety se hráči poprali v hospodě. Kdyby se taková věc stala v Pardubicích, do druhého dne se o ní píše, protože ji někdo rychle dostane ven.

Tady ne. Klub všechno vyřešil uvnitř, mimo Třinec se nikdy nedostala konkrétní informace, kdo se pral a v jakém byl stavu. Vědělo se jen, že „několik“ hráčů a „někde“.

Jiné to bylo v případě Patrika Bartošáka, který měl v roce 2019 problémy s alkoholem a drogami. Tehdy s ním Třinec ukončil smlouvu a gólman říkal, že odejde na léčení.

Nikoho s podobně rizikovým chováním od té doby klub už nepodepsal.