Černobyl očima českého fotografa: Jako by tam lidé byli jen na prázdninách

Říká, že ho unikátní území v okolí jaderné elektrárny Černobyl čímsi uchvátilo. Proto se tam fotograf Václav Vašků opakovaně vracel, a dokonce se s několika místními obyvateli spřátelil. Jeho další plány ale zhatil napřed covid-19, posléze vpád ruských vojsk na Ukrajinu. Navzdory trvající válce by se tam chtěl letos znovu vypravit.

Černobylská jaderná havárie se odehrála přesně před čtyřmi desítkami let – 26. dubna 1986. Václav Vašků „objevil“ tamní mrtvou zónu po 19 letech. Poprvé ji navštívil v roce 2005. A byla to vlastně náhoda.

„Už několik let předtím jistá ukrajinská dívka jménem Elena, jejíž identita je zamlžená, napsala na internet svůj příběh o tom, jak ráda projíždí dírami v plotě na motorce do černobylské zóny a svobodně se tam prohání. Vůbec nepsala o obětech jaderné katastrofy, úplně odmazala patos, který se do té doby objevoval v článcích a knihách,“ vzpomíná Vašků.

Ke svému vyprávění přidala i spoustu fotografií, zvěčnila se i přímo u elektrárny, zveřejnila obrázky z města Pripjať, jež bylo po havárii evakuováno – třeba z opuštěného obchodu, kde se předtím prodávaly české motorky.

„Strašně mě to zaujalo, bylo to lepší než knihy o Černobylu. Nebyl jsem ostatně sám. Myslím, že právě ona Černobyl otevřela pro ostatní, spustila řetězovou reakci, jejíž součástí jsem se pak stal. I v západním světě vzbudil její text velkou pozornost,“ říká Vašků. Do černobylské zóny pak začalo jezdit nemálo dobrodruhů, za jeden rok jich bylo třeba i 17 tisíc.

Václava Vašků shodou okolností oslovila v roce 2005 kanadská novinářka Denise Proulx, která chtěla napsat o Černobylu a hledala někoho, kdo umí jazyky. „Byl jsem tehdy pár měsíců na volné noze, hned mě to zaujalo. Hledali jsme pak zajímavý černobylský příběh,“ říká Vašků.

Tak se spolu s kanadskou novinářkou dostal k osudu Vasilije Nestěrenka, který v osmdesátých letech vedl jaderný institut v běloruské Akademii věd. „Byl to svým způsobem génius. Dostal od politbyra v Moskvě tajný úkol vyvinout speciální pojízdnou jadernou elektrárnu. Jenže do toho přišla havárie v Černobylu. Okamžitě věděl, že to je průšvih. Byl i na místě činu,“ popisuje Vašků.

Nakonec se Nestěrenko stal pro režim nepohodlným, protože varoval veřejnost, snažil se dokonce dostat až k tehdejšímu sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi. Nakonec ho z běloruského institutu vyhodili, ale dál pomáhal lidem postiženým černobylskou havárií.

„V roce 2005 jsme se s ním sešli. Měl takové šedobílé oči – právě následkem Černobylu. Po Bělorusku, které bylo jadernou katastrofou postiženo ještě více než Ukrajina, jsme jezdili asi měsíc,“ konstatuje Vašků. V témže roce byl v Černobylu ještě dvakrát.

„Tehdy mě místo naprosto uhranulo, od té doby mě to pořád nutí se tam vracet. Přitahuje mě to tam svým příběhem, atmosférou, prostředím. I jakýmsi svým tajemnem. Běloruská novinářka a spisovatelka Světlana Alexijevič, autorka knihy Modlitba za Černobyl a laureátka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2015, o katastrofě hovoří jako o něčem, na co jsme nebyli připraveni, ale s čím se musíme naučit žít. Má pravdu. Vystihla to přesně,“ říká Vašků.

Do „zakázané zóny“ tehdy nebylo až tak těžké se dostat. Stačilo zavolat jednomu z průvodců, který vyřídil potřebné povolení. Byl to jednoduchý papír s razítkem a podpisem náčelníka zóny. „Jak si to průvodci opatřovali, nevím,“ konstatuje. Stačilo zaplatit cenu, kterou si průvodce řekl.

„Vzpomínám si, že při první cestě jsme za jeden den platili dvě stě dolarů pro dvě osoby. A když jsem tam byl naposledy, taky to jednoho vyšlo na sto dolarů. Byly ovšem roky, kdy jsme platili více, ale také méně. Záleží i na tom, jak se vám průvodce věnoval,“ vypráví Vašků.

Někdy býval součástí výpravy také oběd přímo v jídelně elektrárny. Průvodci se každopádně snažili držet návštěvníky dál od míst, která jsou zamořena. „Například od legendárního rudého lesa, kde dozimetry houkaly opravdu na plné pecky,“ říká.

Mezi nejnavštěvovanější místa patřilo zmiňované město Pripjať, které bylo po havárii celé evakuované. Ještě do konce 90. let tam fungovaly například prádelny pro zaměstnance elektrárny nebo dekontaminační stanice, vědecká pracoviště, kde se zkoumal vliv radioaktivity na rostliny.

„Známý fotograf Antonín Kratochvíl mi vyprávěl, jak byl v Pripjati se svým synem v roce 1996, deset let po havárii. To tam byl ještě napuštěný bazén. Koupali se v něm opilí inženýři, nabízeli mu, ať tam taky skočí. Jen jeden ho varoval, ať se v té vodě nekoupe. Později byla Pripjať víceméně opuštěným městem,“ konstatuje Václav Vašků.

Když byl v zóně poprvé, místní mu říkali, že v celé oblasti žije přibližně 350 lidí. „Pamatuji si, že jsme zajeli do vesnice Ilincy. Vypadalo to, jako kdyby tam lidé přijeli na prázdniny. Byla sice z větší části opuštěná, ale asi v padesáti chalupách někdo přebýval. Viděl jsem třeba, jak sklízejí ovoce,“ popisuje.

Když vesnici navštívil o šest let později, našel tam poslední dva obyvatele, kteří tam žili skoro jako bezdomovci. Nefungovala tam elektřina, měli problém s vodou. Úřady se očividně snažily dostat všechny pryč.

„V roce 2016 jsem byl v jiné vesnici, ta už byla vyloženě v rozvratu a o lidi se nikdo nestaral. Dokonce jsme jednu bábušku se zdravotními potížemi vzali na hranici zóny, kde si ji převzali a odvezli do nemocnice,“ vypráví fotograf.

Při posledních cestách do Černobylu objížděl s průvodcem i okolí zakázané zóny. Vesnice byly v poměrně slušném stavu, i když byly prakticky opuštěné. Obydlené byly třeba jen dvě chalupy. Ale obyvatelé byli vždycky milí, srdeční. „Ptali se nás, jestli si tam nechceme koupit chalupu, že je jim tam samotným smutno,“ vysvětluje.

Vašků se zajímal také o to, proč se lidé do blízkosti Černobylu vraceli, když byla celá oblast zamořená a je to tam nebezpečné. „Na to všichni místní pokaždé odpovídali stejně: Tady je čisto, krásný les, ticho, žije se nám tady dobře. Jak jsem tam jezdil častěji, musel jsem uznat, že mají pravdu. Oni už tehdy skutečně ohroženi moc nebyli. Dávky, které dostávali, byly minimální. Jediná hrozba byla kontaminace potravin,“ říká Vašků, podle něhož ale zůstávaly ohrožené děti.

Sám si nechal dělat test na ozáření. „Přístroje zachytily jen minimální kontaminaci, hluboko pod zdravotní normou,“ tvrdí. Podle Vašků se okolí za více než deset let, co do černobylské zóny jezdil, dramaticky změnilo. Třeba Pripjať podléhala čím dál většímu rozkladu. A bylo podle něj také vidět, jak si příroda bere celé území zpět.

„I v Pripjati už všude stály vzrostlé stromy. To je možná i jeden z důvodů, proč tam turisté tak rádi jezdili. Chtěli vidět, jak to vypadá po katastrofě globálních rozměrů. A Pripjať byla názornou ukázkou. Viděli, co se děje s městem po desítkách let od vybydlení. Některé budovy se už začaly hroutit,“ říká fotograf.

Tvrdí, že nadmíra turistů oblasti uškodila. „Před lety to bylo místo, které bylo naprosto neporušené, autentické, byl to zároveň skanzen komunismu. Po letech jsem přijel na náměstí do Pripjati, kde bylo zaparkováno pět autobusů s turisty. Zůstávala po nich spousta odpadků, někteří si odtamtud chtěli odvézt nějaký suvenýr, předmět, upomínku. Nebo si alespoň udělat pořádně působivý snímek. A tak se tam s mnohými věcmi manipuluje, různě se aranžují,“ vzpomíná Vašků.

Už když byl v Pripjati před více než dvaceti lety poprvé, všimnul si například v jedné škole rozházených plynových masek. „Ty tam ale někdo musel donést ze skladu civilní ochrany až dodatečně, protože po jaderné havárii se rozhodně nepoužily. Když má člověk cit pro toto místo, takové manipulace pozná,“ vysvětluje fotograf, který v roce 2005 získal za cyklus fotografií o životě v okolí Černobylu druhé místo v kategorii Příroda a životní prostředí v soutěži Czech Press Photo.

Po deseti letech, co byl v zóně naposledy, by se do Černobylu letos rád vydal znovu, i když to bude mnohem složitější než před lety. Ruská agrese všechny cesty víceméně zastavila. „Prakticky nikoho tam nepouští,“ říká Václav Vašků. Jednou z mála výjimek jsou například vědečtí pracovníci. I tak fotograf Vašků věří, že se mu podaří do zakázané zóny dostat.

„Domlouvám se s jedním kamarádem ze Slovenska, který tam vozí humanitární pomoc,“ vysvětluje. Rád by viděl, jak se celá oblast po jeho poslední návštěvě v roce 2016 změnila. A chtěl by se také potkat s místními obyvateli, s nimiž se před lety seznámil a spřátelil.