Recenze: Neurazí, ale ani nevyděsí. Netflix uvedl animované Stranger Things

Sotva jsme se s nimi rozloučili ve dlouhém a emocemi nabitém finále, jsou zpět. Mladší, jiní a kreslení. Hrdinové sci-fi seriálu Stranger Things se vracejí v desetidílné animované sérii s podtitulem Příběhy z pětaosmdesátého, kterou lze nově vidět na Netflixu.

Už název naznačuje, že se děj odehrává mezi druhou a třetí řadou, kdy se protagonistům domněle podařilo nadobro uzavřít svět zvaný Upside Down, z něhož přicházely příšery. Samozřejmě se ukáže, že monstra nespí, a děti, které se mezitím vrátily k hraní Dračího doupěte, s nimi opět musí začít bojovat bez dvanáctistěnných kostek v reálném světě.

Nový seriál je hezky, byť standardně animovaný a vrací se k populárním postavám v době, kdy jsou stále ještě dětmi. Kouzlo prvních řad Stranger Things se mu však navodit nedaří – a rozhodně za to nemůže fakt, že kreslené hrdiny namluvili noví herci. Spíše je na vině nedostatek odvahy přijít s čímkoli novým. Seriál vypadá tak trochu jako „partička“ Dračího doupěte mezi dvěma hlavními sezonami.

V městečku Hawkins se začínají pohybovat trochu jiní Demogorgoni, tedy ony stvůry s odpornými okrouhlými ústy plnými zubů. Nejsou tak děsiví a hrdinka El navíc disponuje nadpřirozenými schopnostmi, aby je v nejhorším vždy zastavila.

I proto jinak relativně rychle odsýpající příběh rozdělený do půlhodinových epizod nemá patřičný náboj. Proč se o hrdiny bát, když nakonec El pomocí telekineze zastaví zrůdy uprostřed pohybu těsně předtím, než stihnou kohokoli roztrhat na kusy?

Příběhy z pětaosmdesátého ubírají na hororové lince a více se blíží dětským dobrodružstvím z 80. let minulého století, které byly jednou z prvotních inspirací seriálu. Tentokrát jsou Stranger Things opravdu rodinnou podívanou, kterou si lze pustit i s nejmenšími dětmi, jaké by z původního seriálu mohly mít noční můry. To patří k jednomu z mála kladů animované novinky. Zároveň je ale cítit, že byla vytvořena právě pro tyto účely. A příliš opatrně našlapuje ve stopách svého předchůdce.

Jediné drobné oživení obstarává nová postava Nikki, která začne chodit do místní školy a omylem se připlete k detektivně-akčnímu počínání party dětských hrdinů, kteří zatím nemohou spoléhat na pomoc dospělých a jednají převážně na vlastní pěst.

Růžovlasá punkerka se zálibou v technologiích je vítaným přídavkem, ale ani její živelnost a pozitivní energie nestačí k tomu, aby Příběhy z pětaosmdesátého stály na vlastních nohou. A bohužel je vlastně jedinou protagonistkou, která může procházet nějakým vývojem.

Ostatní vypadají odsouzení k tomu být jen více či méně povedenými imitacemi původních postav, už proto, že nový hlasový casting nemá zdaleka takovou vitalitu jako originál. A především proto, že se tvůrci Jennifer Muro a Eric Robles musí držet v mantinelech onoho podivného zimního bezčasí, než začne děj třetí řady a hrdinové se ocitnou ve víru nových událostí, které budou mít širší dopad na městečko Hawkins i na celosvětové dění. Ano, mluvíme o onom bizarním obchodním domě a ruských protivnících, jež do vyprávění vtáhnou další prvky Hollywoodu 80. let.

Příběhy z pětaosmdesátého jsou jen drobným doplňkem. Na rozdíl od pozdějších sérií Stranger Things, rozpínajících se mnohdy do epizod se stopáží celovečerního filmu, díky půlhodinovému formátu poměrně rychle ubíhají. Ale počáteční náboj se časem vyčerpá, protože postavy vlastně nemají mnoho na práci.

Novinka je rozhodně atraktivnější než třeba komiksy z tohoto univerza, avšak pachuť z potřeby vytěžit oblíbený fenomén zůstává. Zatímco poslední dvě řady seriálu občas vyvolávaly kontroverze kvůli některým tvůrčím rozhodnutím, animovaným Stranger Things se asi nic podobného nestane. Na to jsou až příliš nevzrušivé, doplňkové. Tak akorát dobré na pár víkendových odpolední s dětmi, které jistě neurazí. A ani příliš nevyděsí.

Je to retro pohádka v duchu filmových dobrodružství Stevena Spielberga, vstupenka do paradoxně bezstarostného světa, kde útočí podivní obludní červi, kteří se tak jako ti ze sci-fi ságy Duna plazí těsně pod povrchem – tentokrát nikoli pouštní, ale zasněžené – krajiny. Sledování vyvolává především nostalgické pocity. Alespoň ve světle současných geopolitických událostí. A tak si divák může říkat „zlatá fantaskní monstra“ a pobývat v tomto univerzu, tentokrát určeném ryze dětskému publiku.

Jakkoli je to návrat poněkud zbytečný, neurazí. Stále představuje o kus výživnější podívanou z amerického státu Indiana než nový životopis Michael o tamním rodákovi, zpěvákovi Michaelu Jacksonovi, který je aktuálně v kinech.