Recenze: Finále Stranger Things je velkolepé. A také se topí v sebedojetí

Jak zakončit popkulturní fenomén, který přerostl sám sebe? Nejpopulárnější seriál Netflixu Stranger Things se závěrečným, více jak dvouhodinovým dílem zveřejněným v noci ze silvestra na nový rok rozhodl svým způsobem vrátit na začátek. Do doby, kdy parta děcek ráda hrála stolní hru na hrdiny Dungeons and Dragons, u nás známou spíše díky české nápodobě Dračí doupě. Jen tentokrát už nesedí ve sklepě u stolu, ale vydávají se na skutečnou výpravu do neznáma s cílem doopravdy zachránit svět.

Druhá polovina páté řady seriálu přinesla odhalení, že podivný převrácený svět pod městečkem Hawkins, kde se děj odehrává, ve skutečnosti není paralelní realita, ale most mezi dvěma světy. A že netvor zvaný Vecna, s nímž nepravděpodobná parta hrdinů bojuje, chce obě univerza propojit a tím ze Země učinit děsivé místo.

Co hůř, Vecna k tomu používá mysli dvanácti uvězněných dětí, které udržuje ve smyšlené, pohádkově vypadající realitě. Je tedy třeba nejen zachránit svět před prozatím spíše abstraktně vypadající hrozbou, ale také unesenou drobotinu vysvobodit.

Pokud v průběhu osmidílné – na tři části rozdělené – páté řady přicházely pochybnosti, zda seriál neztratil část svého kouzla, poslední novoroční epizoda přinesla patřičně epické finále. Byť i tady se tvůrci neumí se svými hrdiny rozloučit bez přehnané porce patosu.

Právě snaha dál rozkreslovat vztahy mezi takřka již dospělými protagonisty představovala největší slabinu poslední sezóny. Místo lehce hašteřivé partičky „nerdů“, co mají rádi Dračí doupě a další popkulturu 80. let minulého století, jsou najednou hrdinové opakovaně zaseknutí v nevyříkaných osobních půtkách, které se tu a tam vracejí jako kolovrátek. A spíše od nich publikum odcizují, než aby emoční pouta posilovaly.

Kdo koho miluje? Proč se nejlepší kamarádi rozkmotřili? Když se jedno z těchto témat objeví potřetí, počtvrté, a nikam nevede, působí především otravně. A když přicházejí velká odhalení, například Will sebere odvahu a oznámí, že se mu nelíbí děvčata tak jako většině ostatních kluků, působí podpůrná reakce zbytku kolektivu skoro jako z nějaké parodie na Pána prstenů. Všichni na kameru jeden po druhém vyjadřují slova podpory, takřka jako když jednotliví členové Společenstva prstenu slibovali Frodovi, že bude mít k dispozici jejich luk, sekeru a kdovíjaké další zbraně. Jenže tady to není „cool“, funguje to jen jako citové vydírání publika.

Podobných rádoby velkolepých emočních okamžiků, které netrefily tón, obzvláště prostřední trojdílná sada dílů obsahuje zbytečně moc. Opravdové emoce tak lze cítit pouze ve scénách, jimž kralují děti, obzvláště dívka Holly, jedna z těch unesených netvorem Vecnou.

Jenže finále nakonec přeci jen dovede zúročit to, když začíná závěrečná výprava do světa pod městečkem Hawkins, kdy hrdinové musí zosnovat poslední plán a plnit předem dané úkoly, ale také neustále improvizovat, protože věci se pochopitelně nedějí tak, jak doufali.

První hodina je strhující díky směsi napětí a akce, která se děje nejen v několika plánech, ale také v různých úrovních skutečnosti, v nichž operují přinejmenším čtyři skupiny postav.

Kromě toho, že se noří do apokalypticky vypadajících světů, se některé musí vydat také na výpravu do Vecnovy hlavy – a tak zatímco v jedné úrovni skutečnosti jsou protagonisté mocní a využívají nadpřirozené dovednosti, v jiné čekají jejich zranitelná, bezbranná těla upoutaná na kolečkové křeslo či uložená v takzvané deprivační nádrži.

Kromě příšer navíc mají hrdinové za zády vojáky, neboť mocenské instituce se stále nevzdaly představy, že s hrdinkou El obdařenou zvláštními schopnostmi budou dál nakládat ne jako s dospívající dívkou, ale jako s pokusným experimentem.

Tento výchozí model, kdy o osud světa bojuje obyčejná, školou povinná mládež za podpory několika zasvěcených dospělých, stále funguje. Celý seriál je vlastně metaforou dospívání a v posledním dílu se vrací část dřívějšího nadšení z faktu, že sledujeme skupinku outsiderů, s níž se lze snadno identifikovat, ale která přitom předvádí ty nejneuvěřitelnější kousky v konturách dobových hitů.

Jenže pak přichází nekonečný dovětek, v němž je potřeba doříci úplně vše. Takřka celá druhá polovina poslední části představuje jen jedno dlouhé loučení. A i ty sympatické momenty se tak buď rozmělní, nebo jsou až příliš doslovné.

Je například fajn, že seriál posílá úderné rebelující gesto k divákům, kteří jsou v podobném věku jako hrdinové. Když z úst nejchytřejšího z původní party hrdinů Dustina zní provokativní maturitní řeč o potřebě vzepřít se zkostnatělému systému, vyznívá to jako sympatická připomínka, že právě teď je ten věk hledat si vlastní cesty.

Jenže v dalších situacích už hrdinové působí jako staří nostalgici, co myslí jen na to, kdy se budou potkávat a vzpomínat u piva na to, co prožili.

Byť hlavní poselství poslední hodiny tohoto takřka deset let existujícího popkulturního úkazu vyzývá k odvaze naložit se životem po svém, najít způsob, jak čelit těžkostem, jež nás postihly, působí až moc konzervativně.

Žezlo v podobě sklepa, kde může nová generace dětí začít propadat kouzlu Dračího doupěte, bylo předáno, zaznělo pár slavných dobových písní jako Princovo Purple Rain či Heroes od Davida Bowieho, ale chuť přidat se k novým dobrodružstvím už vyvanula.