Načrtl Evropě černý scénář. Rusko zaútočí dřív, než očekáváme, domnívá se

Co by se stalo, kdyby se Rusko rozhodlo po skončení války na Ukrajině otestovat sílu Severoatlantické aliance a zaútočit na Evropu?

Právě tuhle otázku si ve své knize Když vyhraje Rusko pokládá německý politolog Carlo Masala. Publikace se po vydání stala v Německu bestsellerem, příliš pozitivní vyhlídky ale nepřináší.

Podle odborníka na bezpečnostní politiku z Univerzity Bundeswehru by NATO v případě ruského výpadu v Pobaltí jen těžko hledalo jednotu. Jedno z největších úskalí přitom vidí v tom, že Evropa by si dlouho vůbec nemusela uvědomit, že válka už skutečně začala.

„Podívejte se, jak dlouho Evropanům trvalo, než si přiznali, že to, co Rusové odstartovali na Donbase, byla ve skutečnosti ruská provokace a nikoliv povstání rusky mluvících občanů na Ukrajině. Trvalo nám týdny, možná měsíce, než jsme si to uvědomili,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Evropě radí, co by měla udělat, aby se vyhnula nepříznivému scénáři.

Je Evropa dnes konfliktu na svém vlastním území blíže, než je ochotná si přiznat?

Řekl bych, že si Evropané dobře uvědomují, že v příštích několika letech by mohlo dojít ke konfliktu. Nejsou ale připraveni mu čelit. To je ten problém.

Ve své knize popisujete scénář, podle kterého by se mohl takový konflikt odehrát. Jak reálný se nyní jeví?

Knihu jsem napsal koncem roku 2024 a řekl bych, že dnes se tento scénář jeví mnohem reálnější než před rokem a půl.

Jsme svědky toho, jak Spojené státy aktivně oslabují NATO. Vidíme dokonce, že se snaží přimět Ukrajinu k nějaké formě kapitulace a tím odměnit Rusko za jeho agresi. A vzhledem k tomu všemu se podle mého názoru zvyšuje pravděpodobnost, že v příštích letech budeme čelit ruskému testu odhodlání NATO.

Ve vaší knize konflikt začíná 27. března 2028 útokem na estonské příhraniční město Narva a ostrov Hiiumaa v Baltském moři. Proč jste si vybral právě toto místo a časový rámec?

Když jsem tu knihu psal, bylo to v reakci na tehdejší diskuzi, v níž několik evropských vojenských zpravodajských služeb dospělo k závěru, že do roku 2029 budou mít Rusové armádu dostatečně silnou na to, aby v případě politické vůle zaútočila na některou ze zemí NATO.

Debata se víceméně točila kolem myšlenky útoku na celou zemi NATO. Kritici samozřejmě namítali: „Proč by Rusové byli tak šílení, aby zaútočili na zemi NATO? Vždyť kdyby NATO zareagovalo, ani Rusové by nevěděli, zda by takovou konfrontaci mohli vyhrát, nebo ne.“

Můj názor v podstatě spočíval v tom, že kdybych byl na místě Ruska, nečekal bych, až všichni budou očekávat, že něco udělám. Rok 2029 tedy nedává smysl. Začal bych jednat dříve.

A za druhé jsem se ztotožnil s tou základní kritikou, že pokud chcete začít válku, začněte ji tehdy, když máte jistotu, že bude trvat jen krátce a že vaše šance na vítězství jsou velmi reálné.

Souhlasím s tím, že v případě plnohodnotného útoku na členskou zemi NATO by ani Rusové netušili, zda by byli schopni takový střet vyhrát. Jejich riziko by ale bylo velmi omezené, kdyby NATO otestovali nějakým menším krokem. Já jsem si vybral Narvu, ale Narva je jen příkladem malé, omezené agrese proti části území NATO.

Výpad ze strany Ruska popisujete spíše jako sérii menších kroků než jako jeden velký útok. Jak by situace eskalovala?

Už teď probíhá hybridní válka. Mám na mysli vpády dronů a stíhacích letounů. To vše jsou akce, které provádějí Rusové s cílem otestovat náš řetězec reakcí a zjistit, zda se podaří vytvořit propast mezi spojenci v rámci NATO.

Dalším krokem by pak mohlo být vyvolání nepokojů ve městech, kde žije rusky mluvící menšina. Tím by Rusko získalo záminku, protože podle jeho ústavy, stejně jako podle všech ostatních ústav na světě, je ochrana vlastních krajanů žijících v zahraničí součástí národních povinností.

Pokud tedy dokážete svému obyvatelstvu říct: „Podívejte, naši spoluobčané jsou zbaveni svých kulturních práv a jsou diskriminováni,“ máte k dispozici ideální argumentaci pro to tam v dalším kroku poslat své síly za účelem jejich ochrany.

Nastal by v tomto případě podle vás jasný okamžik, kdy by si Evropa mohla říci, že tohle je ono, válka začala?

Ne. A právě v tom spočívá jedna z předností hybridní války, jelikož je velmi obtížné rozpoznat, kdy dochází k přerodu v reálnou ozbrojenou agresi.

Podívejte se, jak dlouho Evropanům trvalo, než si přiznali, že to, co Rusové odstartovali na Donbase, byla ve skutečnosti ruská provokace a nikoliv povstání rusky mluvících občanů na Ukrajině. Trvalo nám týdny, možná měsíce, než jsme si to uvědomili.

Existuje zde šedá zóna. Jsou akce, které nepředstavují ozbrojenou agresi, a pak je tu ozbrojený konflikt. Je však velmi obtížné posoudit, zda se jedná o ozbrojenou agresi, či nikoli. Proto má útočník, pokud je chytrý, spoustu výhod.

Jak by to, co teď popisujete zkomplikovalo reakci Evropy?

Pokud máte potíže s tím, abyste si udělali představu o tom, co se děje na místě, dáváte tím výhodu útočníkovi, protože ten může ve svém útoku pokračovat, dokud si skutečně neuvědomíte, co se vlastně děje.

Ve chvíli, kdy máte jasný přehled o situaci a rozhodnete se, jak budete reagovat, na místě je již nastolený jistý řád věcí. A to ovlivní rozhodování, jelikož lidé si řeknou: „Už obsadili město, takže je asi lepší s nimi vyjednávat.“

Dokázalo by podle vás NATO v případě útoku v Pobaltí reagovat rychle a jednotně?

Pokud by došlo k útoku na Narvu, nepochybuji, že pobaltské a některé severské státy na to rychle zareagují. Zásadní otázkou ale zůstává, zda by získaly podporu NATO pro vedení dlouhodobého konfliktu. Tím si upřímně nejsem tak jistý.

Dám vám příklad. Když před pár měsíci tři stíhačky na více než deset minut vletěly do estonského vzdušného prostoru a Estonsko požádalo o konzultace v rámci článku 4 Severoatlantické aliance, v NATO se vytvořily dvě skupiny. Jedna říkala: „To je provokace,“ a druhá: „Možná to byla jen chyba.“

Pokud se vede politická debata o tom, co se vlastně na místě stalo, pak jste už konfrontaci prohráli.

Hledání jednoty by tedy bylo v případě útoku složité…

A právě o tom je ta malá knížka, kterou jsem napsal. Zabýval jsem se otázkou, zda se podaří dosáhnout politické shody ohledně použití síly. A můj předpoklad je, že k tomu nedojde.

Bude to ještě horší. Pokud se například krajní pravice dostane do čela Francie a po volbách v roce 2027 se k moci v Polsku vrátí Právo a spravedlnost, celá situace se jen zhorší.

Bezpochyby Spojené státy. Vzhledem ke všem výrokům Donalda Trumpa o alianci z posledních měsíců je Rusům zcela jasné, že USA nebudou aktivně podporovat obranu menšího členského státu NATO na ruských hranicích.

Klíčovým článkem – neříkám nejslabším, ale klíčovým článkem - je pak Německo. Pokud budou Němci v této otázce váhat, mnoho dalších evropských zemí se zdrží jakékoliv reakce.

Jak odhadujete, že by Německo na potenciální útok reagovalo?

Shodou okolností se zrovna před třemi nebo čtyřmi měsíci v Německu konala válečná simulace. A ten scénář v podstatě spočíval v tom, že ruské jednotky cestovaly vlakem do Kaliningradu – protože vlakem mohou projet Litvou –, a pak z něj vyskočily, ocitly se na litevském území a podnikly tam nějaké akce.

Celé to zkrachovalo na tom, že německá vláda váhala s nasazením svých sil v Litvě proti tamním ruským jednotkám. A očekával bych, že přesně takhle by reagovala současná německá vláda. Ale na to bych teď nesázel.

Jak by reakci ovlivnilo to, kdyby Spojené státy přestaly hrát aktivní roli v Evropě, jak Trump čím dál otevřeněji naznačuje?

V současné době nám chybí klíčové strategické předpoklady k tomu, abychom mohli sami provést rozsáhlou operaci.

Kdyby tu tedy USA pro nás nebyly a neumožnily nám například přístup ke svým satelitům nebo k prostředkům pro údery na velké vzdálenosti, měli bychom potíže v boji proti Rusům. To neznamená, že by koalice států nezačala bránit Narvu, ale v boji by čelila obrovským obtížím.

Lze tedy říci, že Evropa v současnou chvíli není připravená se bránit?

Přesně tak. Chybí nám schopnosti provádět údery z velké vzdálenosti. Chybí nám protivzdušná obrana a rozhodně nám chybí zpravodajské, sledovací a průzkumné (ISR) kapacity, tedy vše, co souvisí se satelity. Kdyby nám USA neposkytly přístup ke svým satelitům nebo s námi nesdílely snímky a data z nich, byly by evropské síly na bojišti prakticky slepé.

Jak rychle by dopady konfliktu, který vykreslujete ve své knize, pocítili běžní Evropané?

Pokud žijete v zemi, která by se plně mobilizovala a zahájila válku proti Rusům, důsledky byste pocítili okamžitě, ať už v podobě balistických raket, které zasáhnou vaši zemi nebo ekonomických dopadů. Pokud je země ve válce, má to politické důsledky pro každého obyčejného občana.

Voláte mi z České republiky. Dokážete si představit, že už zítra by platil zákaz vycházení a po 20. hodině večer a až do 6. hodiny ráno byste nesměla opustit svůj domov? To by byl prostý důsledek, s nímž by se musel vyrovnat každý český občan, pokud by se Česká republika rozhodla vyslat vojenské síly na obranu evropského území.

Jak jsem napsal ve své knize, podle mě jsou tři věci, co by Evropa měla udělat. Za prvé, je třeba výrazně urychlit zbrojení. Za druhé, je třeba usilovat o jednotu a vysílat Rusku jasné signály – jasné v tom smyslu, že budeme neustále na všech úrovních dávat najevo, že pokud se Rusko odváží k útoku, byť jen v omezeném rozsahu, jsme připraveni mu to oplatit. A za třetí, je třeba posilovat odolnost společností.

Válka má dopady na společnost, i na její členy, kteří zůstali doma. Společnosti proto musí být připraveny tyto dopady přijmout, protože pokud tak neučiní, bude obtížné udržet nasazení sil na frontě. Cílem je tedy vytvořit odolné společnosti, v nichž jsou lidé připraveni nést důsledky případného otevřeného střetu s Ruskem.

Počítá tento vývoj se snížením závislosti na Spojených státech?

Ano, samozřejmě. Cílem procesu vyzbrojení Evropy je to, abychom se stali méně závislými na Spojených státech.

Nenechte se ale zmást. Bude nám trvat 10 až 15 let, než se skutečně osamostatníme od Spojených států. Čelit Rusům bez pomoci USA ale musíme být schopni v kratším časovém horizontu. Nebudeme tedy zcela nezávislí, ale měli bychom se pokusit co nejvíce zakrýt existující mezery.