Článek
Ne že by si odpůrce dnešní Babišovy vlády tvořené ANO, SPD a Motoristy neměl z čeho vybírat. Nabídka je opravdu pestrá, pokud jde o značky, zkratky, barvy a jména. S obsahem je to už slabší, rozpoznat rozdíly je možná tak zálibou pro fajnšmekry.
Vždyť roztříštěná opozice dnes čítá pět sněmovních stran - ODS, STAN, Piráti, lidovci a TOP 09. A do toho se to vaří i mimo Parlament, kde se rodí hned několik formací - Kubovo Naše Česko, Špidlova nová sociální demokracie. A zcela jistě ještě něco vznikne, neboť část českých voličů prostě chce každé volby dát hlas nějakému novému spasiteli, aby se nechala znovu zklamat.
Mnozí z nich se učí od hegemona tuzemské politické scény, kterým je Andrej Babiš nepřetržitě od roku 2014 a kterého tolik chtějí porazit. Jakžtakž, byť s velkým zpožděním, se od ANO naučili marketing a permanentní komunikaci s voliči. To už ale má být samozřejmost, čím dál náročnější voliči žádají víc.
Poslechněte si poslední epizodu Vlevo dole
Největší slabinou opozice zůstává obsah, tedy program. Jsou ve vleku vlády, na jejíž nápady - a že jich je - dennodenně reagují. V Poslanecké sněmovně to na začátku schůze vypadá tak, jako kdyby pětice opozičních lídrů mezi sebou soutěžila, kdo lépe a úderněji řekne, že Babišova vláda „smrdí“. U pultíku se střídají za sebou, pěkně jeden po druhém.
V třesoucím se světě, v němž se nacházíme, působí nepatřičně politici nabízející o pár bodů jiné sazby nějaké konkrétní daně, vznik nového protikorupčního úřadu nebo třeba notoricky známé řeči o zeštíhlení byrokracie.
Místo opakování programových klišé bychom očekávali, že opozice přejde do ofenzivy vůči vládě a bude nabízet originální recepty na palčivé problémy dneška. Což je agenda, kde leckdy i nový kabinet tápe nebo se tváří, že neexistuje.
Na prvním místě je to bezpečnost, pokud jsme si ochotni připustit, že riziko války je kvůli agresivnímu Rusku opravdu vysoké. Opozice ale rozhodně nezaujme tím, že bude dokola křičet, jak Babišův kabinet hazarduje, když škrtl 20 miliard na obranu.
Ostatně sama nejlíp ví, neboť vládla v předchozím volebním období, že skokové meziroční nárůsty peněz pro armádu nejde snadno a efektivně utratit. Zbraně a techniku teď nakupuje celý svět, na všechno se čeká v dlouhých frontách.
Chce to tedy nějaký chytrý a konkrétní nápad, který by vláda nemohla odmítnout. Víme, že docela dobrý je domácí zbrojařský průmysl v tom, po čem je teď největší poptávka – v dronech a radarech. Laická představa: Tak co třeba někde na Ostravsku peníze investovat do nějakého společného podniku státu s privátními firmami?
V regionu ideálně sídlí armádní pluk průzkumu a elektronického boje, kraj usiluje o centrum nových technologií, mají tam letiště Mošnov, blízko je masivně zbrojící Polsko… A ještě z toho bude zaměstnanost a růst ekonomiky nahrazující uvadající obory. A hlavně to bude lepší než investice do vojenské nemocnice v Praze, kde už jednu mají.
A tak bychom mohli pokračovat. Společnost se dynamicky mění s prudkým rozmachem digitálních technologií a umělé inteligence, nejsme schopni dohlédnout všech dopadů a konců. Zatím to vnímáme hlavně přes vliv sociálních sítí na děti a mladé, kde sledujeme epidemii psychických poruch. Proboha, co jiného by měli politici v debatách s experty řešit?
Vidíme také prudký propad porodnosti, který je dnes celosvětovým trendem. Nikde se úplně nedaří motivovat mladé, aby děti měli. Změnu životního stylu a stárnutí populace asi stát neovlivní. Ale nemůže zavírat oči před dramatickými dopady na penzijní systém, zdravotnictví a sociální služby. A vlastně i na fungování celé ekonomiky, jež přijde o pracovní sílu.
Nelze vůbec říct, že opozice je impotentní. Záblesky originality na různých expertních seminářích uvnitř jednotlivých stran existují. Jen je zatím nevidí širší veřejnost. To se změní, jakmile Martin Kupka, Vít Rakušan, Zdeněk Hřib či Matěj Ondřej Havel ukončí zmíněné závody v tom, kdo to každé úterý při zahájení poslanecké schůze víc nandá vládě.
