Většinu žádostí o rozvod podávají ženy. Nejčastěji kvůli marným pokusům o změnu

Podle dat Českého statistického úřadu dlouhodobě pocházejí zhruba dvě třetiny návrhů na rozvod od žen. Podobný trend potvrzují i zahraniční výzkumy – například studie z roku 2022 publikovaná v American Journal of Sociology (The Signs of a Walkaway Wife) uvádí, že ženy iniciují přibližně dvě třetiny rozvodů. Nejde přitom o nový trend - skutečnost, že ženy jsou většími iniciátorkami rozvodů než muži, je pozorovatelná už od čtyřicátých let.

Jedním z vysvětlení, proč ženy častěji podávají žádost o rozvod, může být takzvaný syndrom odcházející manželky. Termín „walkaway wife syndrome“ použila v roce 2008 americká terapeutka Michele Weiner-Davis, která na základě své praxe popsala situaci, kdy žena odchází z dlouhodobého vztahu až po letech neúspěšných pokusů o změnu.

Podle Weiner-Davis ženy často upozorňují na nespokojenost opakovaně, ale pokud jejich snahy nepřinášejí změnu, postupně rezignují a vztah vnitřně opouštějí ještě před samotným odchodem.

„Když jsem manželovi řekla, že od něj po sedmnácti letech odcházím, byl v šoku. Pořád dokola se vyptával proč, a i když jsem se mu svoje důvody snažila vysvětlit, myslím, že ve skutečnosti to vůbec nepochopil. Nepochopil, že naše manželství už se dávno vyprázdnilo a zbyla z něj jen prázdná skořápka,“ popisuje svou zkušenost sedmačtyřicetiletá Miroslava Pavlíková, která je už téměř dva roky rozvedená.

Když děti odrostly, zmizel podle ní i ten poslední důvod, aby s manželem zůstávali spolu. „Přitom jsem se s ním už roky předtím pokoušela mluvit o tom, že nejsem spokojená a že mám pocit, že vedle sebe žijeme spíš jako dva spolubydlící. Žádné sdílení, žádná společná radost, prostě jen provozní věci. Jemu to připadalo v pořádku a jako pohodové manželství, ale já jsem se jednoho dne vzbudila a věděla jsem, že už to nevydržím ani den,“ dodává.

Její zkušenost odpovídá tomu, co odborníci popisují jako dlouhodobý proces odcizování. Vztah přitom navenek nemusí působit problematicky – konflikty chybějí, domácnost funguje, ale postupně mizí blízkost, sdílení i pocit propojení.

Podle Weiner-Davis je pro tento typ rozpadu vztahu typické, že odchod působí nečekaně pouze pro jednoho z partnerů. Ten druhý má často pocit, že „se nic neděje“, a proto nevnímá důvod ke změně.

„To byl ale přesně ten problém! Nedělo se nic špatného, protože se nedělo vůbec nic. A já jsem si připadala moc mladá na to, abych zbytek života prožívala vedle někoho, pro koho jsem důležitá asi tak jako skříň na chodbě,“ říká Miroslava Pavlíková.

Psychoanalytický a rodinný terapeut Martin Galbavý upozorňuje, že rozdíly ve vnímání vztahu mohou souviset s tím, na co se jednotliví partneři zaměřují. „Mohli bychom říci, že ženy jsou v tradičních vztahových uspořádáních citlivější na péči o kvalitu intimního pouta, k udržování emoční blízkosti a ke sledování jemných signálů odcizení. To znamená, že si rychleji uvědomují, když vztah dlouhodobě nefunguje na úrovni intimity, komunikace či sdílení,“ říká.

Zároveň dodává, že muži častěji hodnotí vztah podle jeho praktického fungování. „Muži naopak mívají větší tendenci vnímat vztah přes jeho funkční a praktickou stránku – zda běží domácnost, zda je zajištěná rodina. Tento rozdíl ve vnímání vede k tomu, že muž může být rozchodem překvapen, protože nevnímal dlouhodobé signály partnerčina odcizení,“ vysvětluje Galbavý.

Podobné závěry popisují i zahraniční výzkumy. Například studie publikovaná v roce 2023 v magazínu BMC Psychology uvádí, že ženy častěji iniciují rozchod kvůli dlouhodobé nespokojenosti v oblasti komunikace a emoční blízkosti.

„Ženy taky častěji verbalizují svou nespokojenost, zatímco muži ji někdy nevědomě popírají nebo bagatelizují. Termín tedy odráží spíše kulturní vzorce, než že by šlo o čistě ženský fenomén. I muži mohou zažívat syndrom odcházejícího manžela, ale častěji se objevuje právě ženský pól,“ dodává Galbavý.

Podle Martina Galbavého i zahraničních autorů nejde o náhlý zlom, ale o proces, který má několik fází. Nejprve přichází snaha o změnu – opakované pokusy o komunikaci, hledání řešení nebo i konflikty.

Pokud tyto snahy selžou, nastupuje rezignace. Ta může navenek působit jako uklidnění situace, ve skutečnosti ale znamená ztrátu zájmu o vztah. Partner si tento moment často vykládá jako zlepšení. Postupně se omezuje komunikace na praktické věci, mizí intimita i společné aktivity. Partneři začínají trávit čas odděleně a budují si vlastní životní prostor.

„Zkušenosti z praxe ukazují, že syndrom má tendenci se objevovat v určitých přechodových obdobích rodinného cyklu. Častým momentem je například odchod dětí z domova, kdy se z páru, dlouho definovaného jako rodičovská jednotka, stává znovu jen dvojice partnerů – a odhalí se míra skutečné blízkosti či odcizení,“ vysvětluje Martin Galbavý.

Zároveň upozorňuje na další kritické období, kterým může být krize středního věku. „Významná jsou i období, kdy se mění pracovní role, například muž je více pohlcen kariérou nebo žena se po letech domácí péče snaží najít novou identitu. Mohli bychom říci, že se jedná o momenty, kdy se konfrontujeme s časem, smrtelností a nenaplněnými touhami – a partnerství se stává místem, kde se tyto otázky manifestují,“ říká.

„Moment oznámení odchodu bývá zpravidla výsledkem dlouhého vnitřního procesu. Žena v té chvíli již prožila mnoho pokusů o změnu, mnohá zklamání a často už vnitřně odžila vztahový smutek. Proto tento moment skutečně představuje bod, ze kterého se málokdy vrací,“ říká Martin Galbavý.

Pro partnera ale tento proces zůstává často neviditelný, a proto přichází šok. „Naděje na zvrácení rozpadu manželství v takové chvíli není nikdy nulová, ale je v této fázi dost malá a vyžaduje obrovské nasazení obou,“ dodává.

S tím souhlasí i Miroslava Pavlíková: „Když jsem řekla, že odcházím, vypadalo to, jako kdyby se po těch letech konečně probudil. Začal slibovat, snažit se, najednou byl plný zájmu a ohledů, ale pro mě bylo už pozdě.“

„Možnosti řešení závisejí na tom, jak brzy jsou tyto signály zachyceny a jak ochotně na ně pár reaguje. Pokud k odcizení dochází dlouhodobě a situace došla do rozhodného bodu, bývá vlastními silami velmi těžké vztah zachránit,“ říká Martin Galbavý.

Podle něj může pomoci párová terapie, která vytvoří prostor pro otevření nevyřčených témat. Zároveň ale upozorňuje, že klíčová je ochota obou partnerů. „Je nutná oboustranná ochota, nikoli jen jednostranný tlak,“ dodává.

Odborníci se shodují, že proces odcizení nebývá náhlý ani jednoznačný. Právě proto je podle nich důležité zachytit varovné signály včas – dřív, než se vztah dostane do fáze, ze které už není návratu.