Český objev z NHL se jde prát o mistrovství světa: Dřít je pro mě zábava

Je to dobrý kontrast. V NHL hraje za New York Rangers, halu má na Manhattanu. Teď sedí v kavárně v Novém Městě nad Metují. Po sezoně v Americe se na skok otočil domů, než se v úterý připojí k reprezentaci v Českých Budějovicích.

Kariéra útočníka Jaroslava Chmelaře začala právě tady. Ve městě, které nemá ani deset tisíc obyvatel, zato se chlubí krásným zámkem a atypickým hokejovým stadionem s vysokánskou střechou.

„Mám to tady hrozně rád,“ usměje se hokejista, který se odsud vypracoval do nejlepší ligy světa. Reprezentační kouč Radim Rulík ho zná z MS do 20 - vedl ho v roce 2023, kdy Česko získalo stříbro.

Teď si na turnaji v Českých Budějovicích trenér vyzkouší, kam se mladík posunul. Klidně by z něj mohla být nová a hlavně velká zbraň pro šampionát ve Švýcarsku.

Připadáte si po 28 zápasech za Rangers už jako hokejista NHL?

Práce je tam pořád mraky, necítím se vyloženě jako stabilní NHL hráč. Za poslední rok jsem se k tomu přiblížil, odehrát skoro 30 zápasů je super. Jen cíl mám ještě o krok dál.

Vyloženě do ligy patřit?

Ano, začít v Rangers sezonu, být tam první den, do posledního zůstat a přinášet týmu něco navíc. Spoluhráč Jonny Brodzinsky, kterému je dvaatřicet, teď v jednom rozhovoru říkal, že dostat se do NHL je pořád jednodušší než se v ní udržet. Takže mám radost, že jsem dostal šanci, ale dobře si uvědomuju, že tady nesmím skončit.

Nápad, jak si vybudovat stabilní pozici v NHL, tedy zní?

Makat. (usměje se) Potřebuju přijít do kempu před sezonou zase hladový, využít nějaké menší zkušenosti, abych byl lepší. Víte, co je ale podle mě hlavní?

Povídejte.

Mě hokej brutálně baví. Když můžu dřít, je to pro mě zábava. Chtěl bych být pro tým jednou hodně platný napadáním a silou. Z toho by mohli pak hodně těžit hráči, kteří hrají rádi s pukem. Rád ho vybojuju a předám, takhle jsme měli dobré naladění na farmě v AHL s Gabem Perraultem. Já se snažil vybojovat puk a najít kluky.

Perrault má pozici jednoho z největších talentů Rangers, to je dobrý začátek, jestli mezi sebou cítíte chemii.

Vím, že vždycky musím hrát fyzicky, to je a bude základ. Aby obránci proti mně nechtěli hrát v jejich pásmu.

Stoupají hodně nároky na velké hráče? Dřív stačily centimetry, kila a umět někoho sejmout.

Jasně, hodně se posouvají a je to dobře. Všichni se asi snažíme, abychom byli dobří s hokejkou, ne jenom abychom někoho sráželi. Je důležité, abych byl součástí ofenzivy, mohl dávat góly. Velcí hráči mají co nabídnout. Mně se třeba hodně líbí Tom Wilson, který hraje ve Washingtonu v prvních dvou útocích.

Když přestal dělat tolik faulů, je z něj neskutečná dělová koule. Platný borec, kterého brali i k největším hvězdám Kanady na olympiádu.

Právě. Skvěle ukazuje, jak by měl velký hráč na ledě vypadat. Rozbíjí úplně všechno, co mu přijde do cesty, ale má i hokejovou kvalitu. V Buffalu hraje zase třeba Tage Thompson, další veliký hráč, geniální hokejista.

Hodně mluvíte o práci, na druhou stranu říkáte, že vás hokej baví. Když naskočíte v NHL, objeví se aspoň na chvíli moment, že se zastavíte a užijete si velkou chvíli? Najednou jste na místě, o kterém každý malý kluk sní.

Jo, tohle určitě dovedu. Každé povolání nahoru do NHL jsem si užil. Když mě vzali poprvé, bylo to hodně intenzivní. Přiletěli rodiče, viděli můj první zápas za Rangers. Byl to neskutečný moment. Jen jsem tam bohužel neměl přítelkyni, která nedostala víza do Ameriky. Jinak jsem ty velké chvíle uměl prožít. Třeba první gól proti Torontu, když byla celá Madison Square Garden na nohou? To z paměti nevymažu. Dostat možnost být v kabině s hráči, kteří jsou v NHL několik let, mít možnost se od nich učit, to je velký dar. Intenzivně jsem prožil každou minutu na ledě, v posilovně, prostě kdekoliv.

Rangers mají za sebou sezonu, kterou by nejradši vymazali. Chtěli být nahoře v play off, místo toho od začátku prohrávali a nepostoupili. Najednou do šatny vletí mladá banda z farmy, kde se kluci lehce přes dvacet usmívají, mají energii, jsou nadšení, že vyletěli do NHL. Netlouklo se zklamání s euforií?

My si užívali každý den v Rangers, no. (usměje se) Ale nebylo to nijak negativní. Přišlo mi, že starší kluci si najednou vzpomněli, jaké pro ně bylo, když měli první zápasy v NHL, a jak prožívali první měsíce kariéry. Přišlo mi, že měli radost.

Neštvali jste je?

Doufám, že ne. (usměje se) Snad jsme dali do šatny i trochu impuls. V závěru sezony jsme začali vyhrávat. Kdyby to takhle šlo od začátku, třeba by byli Rangers jinde. My tam přišli jako hráči, kteří začínají. Nemáme zkušenosti, ale máme děsnou chuť. Pro kluky v týmu byl pak hokej taky zábava. Občas se nám tedy smáli, že si obyčejné věci užíváme až moc. Ale chápali, co je u nás jinak. Sami nám říkali, že se jim naše energie líbila.

Napadlo vás, jakou máte vlastně i kliku, že Rangers potřebovali změnu? Najednou jste připravený na NHL, máte dobrý věk. Kdybyste patřil například Coloradu nebo Dallasu, asi byste pár let čekal jen na farmě a sledoval, jak klub s nadějí na Stanley Cup hraje vyloženě na zkušené hráče.

Ano, je to šance, která nepřichází automaticky. Jen se s ní musíte naučit pracovat. Když mě povolali do NHL poprvé, byl jsem s pobytem nahoře celkem spokojený. Pak mě vzali podruhé a už se mi věci v prvním týmu nevedly. Hrál jsem špatně, vůbec se mi nelíbilo, co jsem na ledě předváděl. Jako kdybych to nebyl já.

To jste si sám takhle vyhodnotil?

Když mě poslali do Hartfordu (zpátky na farmu), na chvíli jsem se zastavil a o všem přemýšlel. Rychle mi došlo, že jestli tohle předvedu příště, žádná další šance třeba nepřijde.

V čem tedy spočíval problém?

Hrozně jsem se chtěl prosadit, ale zároveň jsem moc řešil, kolik hraju minut. Říkal jsem si, že když budu hrát víc, víc věcí ukážu. Dostal jsem se tím sám sobě do hlavy, což bylo špatně. Moje pozornost měla mířit jinam. Ať každou minutu na ledě předvedu to nejlepší, co umím, ne kolik minut dostanu.

Zajímavý rozbor.

Když jsem si to hodnotil zpětně, došlo mi, že přemýšlím, jestli dostanu další střídání, nebo ne. Což byla pěkná hloupost. Bylo mi jasné, že jestli příště budu stejný, dostanu nálepku a můžu se jít někam zahrabat. Tak jsem se upnul k tomu, že všem ukážu, že tohle jsem nebyl já.

Co bylo příště jinak?

Potřetí jsem do Rangers přicházel s tím, že jestli budu hrát pět minut, tak budu pět minut skvělý. Příště dostanu třeba sedm. A jestli dokážu tohle, jednou mi dají třeba jedenáct minut, s tím se už pracovat dá. Posunul jsem myšlení jinam, což byl klíč.

Hokej v NHL se posunul rychlostí do úplně jiné dimenze. Na ni se dá nějak připravit, aby hráč neměl pocit, že všichni v lize jsou rychlejší, větší a šikovnější?

Rychlé to je hodně. Mně pomáhá každý zápas, který v NHL dostanu. Pak se podívám na video a najednou vidím situaci z jiného pohledu. Na ledě si říkám, že nemám vůbec čas, ale na obrazovce vidím, že mám klidně sekundu k dobru. Nebo pokud si udělám protizvratnou kličku, otevře se mi celé hřiště. Čím víc zápasů jsem odehrál, tím víc se mi hra kolem zpomalovala.

To je opravdu tak znát po rozboru a s pár zápasy v NHL navíc?

Hodně. Často jsem sám sebe na videu nachytal, že jsem dostal puk a jen ho protečoval dál. Myslel jsem, že mám na sobě velký tlak, ale vůbec to tak nebylo. Zkušenostmi se hra zpomaluje. U hráčů typu McDavida hra rychlá není vůbec, přesně vědí, kolik mají času. Musím říct, že mě zaujalo, jak o tomhle přemýšlejí i kluci, co hrají NHL dvanáct let. Pořád zvedají svoji laťku, hledají detaily, kde se zlepšit.

Baví mě, že mi tady vyprávíte o gólu proti Torontu, o McDavidovi. Sedíme v kavárně v Novém Městě nad Metují, u vás doma, ve městě, o kterém NHL nikdy neslyšela. Dá se tohle všechno brát jako příklad, že sny se dají plnit, když je podpoří velká práce a vykročení z komfortní zóny?

Doufám, že to tak je. (usměje se) Byl bych rád, kdyby si tohle třeba četl nějaký kluk z malého města. Všechno je možné, když hodně chcete. Pokud vás něco baví, vždycky můžete dosáhnout nejvyšších met. Já jsem hrozně vděčný rodičům a všem trenérům. Naši mi dali strašně moc, když jsem odešel do Liberce. Taťka tam se mnou bydlel, mamka zůstala doma. Zahodili hodně svých přání, abych já mohl mít sny a plnil si je.

Vracíte se do Nového Města pořád rád, i když přijíždíte z New Yorku?

A jak! Máme tady všechny kamarády ze základky. Vždycky jsem nadšený za každý volný den, který mohu strávit s rodinou, s přítelkyní a s kamarády doma. Celý rok moje nejbližší nevidím, tak s nimi chci být co nejvíc.

Rangers vás draftovali v 5. kole, což je pozice, která spíš ukazuje, že o vás klub ví. Nic neříká směrem k tomu, že byste měl otevřené dveře do NHL. Vybavíte si, jak v tu chvíli mladý hokejista vidí svoji cestu do nejlepší ligy na světě?

Odmala jsem byl zvyklý. (usměje se) Nikdy jsem to neměl tak, že jsem přišel do týmu a patřil do prvních dvou pětek. Vždycky jsem se musel někam propracovat. Takže jsem to bral spíš jako to první – tedy skvělá zpráva, že se o mně ví. Já i v téhle sezoně začal na farmě ve čtvrté lajně.

Byl jste s tím spokojený?

Vůbec. (usměje se) Ale trenéři mě tam viděli, což je v pořádku. Za měsíc jsem byl v první lajně. Vždycky jsem hladový, to beru jako moji hlavní výhodu. Od první chvíle jsem chtěl Rangers ukázat, že v pátém kole draftovali někoho, kdo tam v tu chvíli asi patří. Ale v budoucnu se umí vypracovat výš.

Když jste naštvaný ve čtvrté lajně, zahudrujete si, nebo se jdete trenéra zeptat, proč vás vidí tak dole?

Za trenéry jsem nešel. Byli jsme tam tři mladí kluci a všichni jsme si to nastavili stejně. Chceme být co nejlepší na každém tréninku i v zápase, abychom ukázali, že tam nepatříme. Nejsem typ, který by šel za trenérem, že nejsem spokojený. Chci si prostor i pozici na ledě zasloužit. Činy jsou lepší než slova. Představte si, že půjdu za trenérem a najednou budu hrát pět zápasů špatně. Akorát si bude klepat na čelo, co vyvádím.

Nefunguje v Americe dotaz s opačným přístupem ve stylu, co máte dělat, abyste se posunul a byl lepší?

Tohle je dobrý způsob otázek. Nebo aspoň myslím, že je. Když mám s trenéry mítink, tak se přesně na tohle ptám. Chci laťku posouvat výš a výš. Žádný trenér se na takovou otázku nebude koukat skrz prsty. Oni se nám hráčům snaží pomoci a je i jejich vizitka, koho zlepší a dostanou třeba do NHL.

Teď je to pět let od draftu, v Americe jste hrál tři a půl roku, než jste dostal šanci v NHL. Jste trpělivý?

Jsem a naučil mě to už taťka. Všechny kroky, které jsme dělali od mládeže, byly z jeho strany velmi dobře načasované.

V patnácti jste odcházel do Finska.

Ano, v Liberci jsem hrál v dorostu a za „B tým“. Taťka cítil, že ve Finsku by mohla být lepší šance se posouvat. My se nebavili o NHL, i když já po ní samozřejmě toužil. Jen taťka spíš vždycky chtěl, abych makal tak, abych byl co nejlepší. No, a co z toho vzejde, se uvidí.

Pardon, ale do toho vám skočím. Pokud patnáctiletý kluk odchází do Finska, maminka se v tu chvíli tváří jak? Nemá chuť manžela přetrhnout?

Zrovna jsme se o tom bavili. Jak jsem přijel z Ameriky, sedli jsme si, probírali všechno možné z minulosti. Mamka říkala, že nechtěla, abych někam šel. Obrečela to. Ale říkala mi, že za mnou přišla a zeptala se mě, jestli tohle opravdu chci já a jestli mi na tom záleží. Já jí řekl, že ano, ve Finsku se mi líbilo, když jsme se tam byli podívat. Vždycky ji zajímalo, jestli se do změny necítím být dotlačený. Bylo pro ni důležité, že jsem chtěl sám.

V tu chvíli pro ni bylo snadnější se smířit s tím, že syn nepůjde úplně tradiční cestou a dlouho ho neuvidí?

Snadnější asi ne, je to mamka. Ale spíš uvěřila, že chci zkusit být co nejlepším hokejistou. Byla to z pohledu rodiny velká oběť, protože poslechla přání patnáctiletého kluka. Našim jsem vděčný za všechno, co pro mě dělali a pořád dělají. Já jen vždycky viděl, že budu muset dřít, abych se někam posunul. Postupně jsem si našel cestu, že když je volno, stejně musím dělat něco navíc. Po draftu se mi pak hodně líbila šance jít na univerzitu do Ameriky. Což byla další velká změna.

Proč vám to dávalo takový smysl?

Viděl jsem, že mě univerzita připraví, jak nejlépe to půjde, na další krok. Pokud bych měl někdy dostat smlouvu od klubu NHL, pak tahle cesta měla logiku. V NCAA se hraje hodně systémově, náš trenér dával na taktické věci velký důraz. Celkově je to dobrý krok mezi juniorkou a soutěží dospělých. Kdybych měl jít bojovat přímo z juniorky o místo mezi dospělými, asi by to moc dobře nedopadlo. Nebyl jsem na to připravený.

Přitom měříte přes 190 cm, váha kolem metráku. Dospělý hokej byste třeba v devatenácti zvládat mohl, ne?

Teoreticky asi ano. Jenže jsem neuměl s výškou a kily pracovat. Přijdete do chlapů, kde čelíte třicetiletým obráncům, kteří mají zkušenosti. Neprodal bych tam sílu, což jsem se na univerzitě naučil. Dostal jsem čas, který byl potřeba, abych se posunul. Krok na farmu NHL byl pro mě tím pádem daleko jednodušší.

V čem je takový rozdíl, když mladý hráč svoje tělo neumí použít?

Soupeř se vás snaží navést do situace, že se na ledě něco stane. Jako mladý hráč tuhle návnadu nepochopíte, vletíte někam se strašnou energií a on najednou dá hokejku přesně na místo, kam potřeboval, abyste puk poslal. Nachytá vás, vy mu ho odevzdáte, ani nevíte jak.

Taky se ale říká, že mají mladí hokejisté hlavně hrát. Na univerzitě zvládnete ale třeba jen 35 zápasů za sezonu. V Evropě byste jich měl dvakrát víc. Tohle není handicap?

Není, protože se vám otevírá možnost čtyř let velmi tvrdého tréninku, kdy můžete dozrát mentálně i fyzicky. A ten malý počet zápasů má taky svoje kouzlo. Pokaždé se o něco hraje, nemůžete jen tak mávnout rukou, že to napravíte příště. Pokud dvakrát prohrajete s týmem, který má třeba horší ranking, přijdete o naději postoupit do finálového turnaje. Od prvního zápasu reálně hrajete play off. Víte, co znamená nastupovat pod tlakem.

V čem tedy spočívá ta tvrdost přípravy, o které mluvíte?

Hodně rád jsem třeba využíval střeleckou místnost. Máte na tréninky hodně času, je relativně jednoduché všechno skloubit se školou. Takže si naplánujete, co chcete dělat. Využíval jsem všechno, prostory na regeneraci, posilovnu, střelnici, chodil jsem navíc na led, který je k dispozici. Chystal jsem se na to, abych pak jednou vydržel sezonu s 82 zápasy.

Když chcete na led, zapíšete se do kolonek?

Ne, normálně tam zůstanete po tréninku dál, nebo přijdete dřív. Posilovna je taky zásadní, protože v AHL a NHL na ni není v sezoně tolik času. Tady najednou máte prostor nabrat svaly, pak je jednodušší na něco přes léto navazovat. V režimu s 80 zápasy nemůžete dělat těžkou posilovnu tak často. Takže já v NCAA brutálně zesílil a dobře jsem se i s většími svaly hýbal.

V roce 2022 vám končila sezona v Jokeritu Helsinky. Tohle všechno jste si uvědomoval sám, že podobně může vypadat cesta do NHL?

Mluvil jsem tenkrát s Rangers i s agentem, že by bylo dobré se dostat trochu pod větší drobnohled do Severní Ameriky. Doporučili mi to, ale finální rozhodnutí zůstalo na mně.

V osmnácti docela těžká volba, ne?

V klidu jsem o tom přemýšlel, všechno si hodil na papír. A tohle mi dávalo největší smysl, jak se zase posunout.