Legenda radí, jak vychovat šampiona v cyklistice: Hlavně nic nepřepálit

České úspěchy v Grand Tours, tedy trojici nejvýznamnějších etapových závodů, nestály v posledních dvou dekádách na široké základně, ale na několika mimořádných jménech. Roman Kreuziger, legenda české cyklistiky, pro Seznam Zprávy vysvětluje, proč to dřív šlo.

První dva už skončili, třetí má – zdá se – nejlepší roky za sebou. Nová vlna je ale automaticky nenahradila. A svět se mezitím dramaticky zrychlil. Dřív mohl talentovaný jezdec dozrát ve 26 letech, dnes často vyhrávají jednadvacetileté fenomény. Což se dá předpokládat také při Giru, které začíná za týden.

Čeští jezdci v posledních letech bývají spíš domestiky – pomocníky lídrů nebo lovci etap - než chráněnými lídry, kteří se tři týdny soustředí na jediný cíl. A teď, když startuje italské Giro, první z triptychu Grand Tours, budeme zase nejspíš marně hledat jednociferný výsledek domácího borce.

Naděje však existuje, věří i Roman Kreuziger, historicky nejúspěšnější grandtourový závodník s českým pasem, v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Vypráví o slavných triumfech, o šéfovi Contadorovi, kterému se (ne)musel přizpůsobit, nebo o budoucnosti cyklistiky.

Romane, když se ohlédnete za kariérou, co chybělo k celkovému vítězství v Grand Tour vám?

Já jsem asi nikdy nebyl sám o sobě přesvědčený, že bych na tom pódiu mohl stát. Vidím, kolik sportovců dnes pracuje se sportovním psychologem, aby se tak vysoko dostali. Já se tomu bránil, ale když se na to dívám zpětně, právě to možná byl faktor, který mě mohl dostat o kousek výš.

Třeba v roce 2013 na Tour de France po boku s Albertem Contadorem?

Čekal jsem na něj v Pyrenejích, kdy dostal takzvaný hlaďák, protože během etapy špatně jedl. Jenže kdybych nepočkal, vyvolalo by to v týmu velkou bouři, která by rozbila celý tým na celou Tour. Když podepisujete smlouvu, víte proč. Alberto byl lídr. Když jsem do týmu přicházel, věděl jsem, co se ode mě bude očekávat. Na některých závodech, které jsem měl rád, jsem tu volnost dostal, ale na Tour bylo všechno pro něj. I když jsme na tom třeba byli skoro stejně.

On do Paříže dojel čtvrtý, vy pátý. Tehdy jste měl k vítězství nejblíž?

K pódiu mi trochu chybělo, a pak je ještě další krok, který musíte udělat z pódia k vítězství. Já byl realista. Chyběla mi důvěra ve vlastní potenciál, protože jako superdomestik jsem závodil líp než jako lídr. Na Giru jsem jako lídr týmu skončil šestý (po diskvalifikaci Contadora za doping se posunul na 5. místo) a na Tour v roli superdomestika jsem zajel nejlepší výsledek. Je vidět, co dělá psychika s člověkem, když je tlak vyvíjený na něj, a ne na někoho jiného.

Měl český cyklista stejné podmínky jako jezdci z cyklistických velmocí, nebo jste musel některé věci dohánět?

Určitě. Když se podívám do roku 2006, svého prvního mezi profíky, nebylo to tak, že by byl protežovaný Vincenzo Nibali jen proto, že je Ital a závodili jsme za italský tým.

Myslíte, že by jezdec s vaším talentem, kdyby vyrůstal dnes, měl větší šanci uspět?

To se těžko říká. Když ale vidím, jak se závodí dnes, není to rozhodně procházka růžovou zahradou, je to hodně náročné a rychlé. Nevím, opravdu nevím. Každá doba má svoje specifika a myslím, že jsem dosáhl svého maxima.

Proč výchova grandtourových závodníků v Čechách drhne?

Je to o sebedůvěře, o tom, jaký prostor v týmu dostanou. Vezměme si příklad Pavla Šumpíka a jeho přechod z juniorů, kde byl mezi pětkou nejlepších závodníků světa, do kategorie do 23 let, kde se první rok celou dobu hledal. Letos možná dostal víc volnosti, zase se mu podařilo vyhrát a doufám, že ho to nastartuje k tomu, aby se vrátil ke svému standardu. Možná to není úplně člověk na Grand Tours, ale týdenní etapáky by mohl objíždět slušně, protože je rychlý, umí přejet kopec a časovku taky umí.

Mají čeští trenéři know-how k výchově směrem ke Grand Tours?

Než aby kluky směrovali takto, měli bychom si uvědomit, že všechny worldtourové týmy nežádají hotové závodníky. A pokud si trenéři v Česku ještě myslí, že junioři budou schopni v kombinaci se školou zvládat 20 tisíc kilometrů ročně, budou skoro automaticky vyloučeni ze selekce. Je to o tom, že musejí zvládat studium, trénink a současně mít rezervy, aby se měli kde zlepšovat. Tým si raději vezme kluka, který nemá najeto tolik, není tak vyspělý, ale bude mít ještě prostor ke zlepšení, až přejde mezi třiadvacítkáře.

Proč Česko produkuje spíš klasikáře, spurtery nebo domestiky než kandidáty na celkové pořadí Grand Tour? Proč tu nejsou nástupci Romana Kreuzigera?

Bittner, Vacek, Kelemen, bráchové Kopečtí – to všechno jsou opravdu kluci klasikářského ražení. Doufám, že nikoho neopomenu, ale opravdu asi jen Šumpík se jeví jako kluk na celkové pořadí.

Je to asi o tom, kde ti kluci jezdí, kde trénují, jak jezdí kopce, co od sebe očekávají, čeho chtějí dosáhnout a jak si to v životě i kariéře nastaví. A když s takovým přesvědčením přijdete do velkého týmu, dostanete i další prostor.

Vy jste sice dokázal, že do světové úrovně lze dozrát na Šumavě. Je ale hendikepem, že nemáme Pyreneje a Alpy?

Když se podíváte na Norsko, o kterém byste neřekli, že mají velehory, byť je to lyžařská země, tak tamní tým Uno-X roste a jeho kluci jsou schopni přejet i dlouhé kopce. Je to ale tím, že jsou neustále v Sierra Nevadě ve výšce, v kopcích, adaptují tělo na styl závodění, který je dnes běžný.

To bych s našimi juniory ale rozhodně dělat nechtěl. Jsem proti tomu, aby jezdili na soustředění do výšek, protože kam se následně budou zlepšovat? Ať mají nějaké rezervy. Navíc junioři ve svých závodech žádné velehory ještě nejezdí, spíš kratší kopce do půl hodiny, které se i v Česku dají najít. To bohatě stačí. Pak bude opravdu zásadnější přechod do kategorie U23 – jak do sebe investují, kde trénují a jak se přizpůsobí dalšímu závodění, kdy už kopce začnou být delší.

Umí čeští závodníci vůbec snít o vítězství na Tour, nebo jsou jejich cíle nastavené níž? Spokojíme se s rolí pomocníka a nemáme v sobě ten žlutý dres?

Je to mentalita jistého strachu, že se bojíme si o tu roli říct. Nejdřív je ale taky nutné ukázat výsledky a pak být o sobě přesvědčený, že můžete bojovat o vítězství a mít tu sebedůvěru. Když je sleduju, mladí kluci jsou v dnešní době rozhodně sebevědomější. Přijde mi ale – a to je všeobecné, nejen problém Česka –, že se jich spousta po přechodu do třiadvacítky a podpisu kontraktu uspokojí, že svého cíle vlastně dosáhli. Že jsou profíci a už na sobě nemusejí tolik pracovat, nehledají další mety. A to je přesně špatně. Mělo by to být tak, že dosáhli smlouvy, ale to je teprve začátek. A teď mají chtít něco dokázat.

Jak dlouho trvá vychovat šampiona?

Těch je opravdu jen pár. Musí mít dar od boha, musí ho to bavit a musí se sejít všechno dohromady – tělo i hlava. Je spousta pracovitých kluků, kteří mají jasný cíl a postupem času vyrostou. Někdo je sice ve 20 letech hotový, což jsme viděli u Pogačara, Evenepoela, Seixase. To jsou borci, kteří hned vyhrávají. Já mám ale radši, když jdou kluci nahoru postupně a projdou si i tím, že nejsou za hvězdy hned od začátku, ale nejdřív vozí bidony někomu jinému, starají se o lídra a postupem času dostávají důvěru, a tím se posouvají dál. Ti pak podle mě můžou mít i delší kariéru. Když budete vyhrávat v devatenácti, do pětatřiceti to nevydržíte.

Věříte, že český vítěz se tady někdy může narodit?

Možná už se narodil, ale možná ještě nejezdí na kole. Myslím, že nemožné to není. Není to ale problém jen u nás, podívejte se na Francii. Velká cyklistická země, velmoc, a 40 let čekají na svého vítěze Tour de France. V Čechách jsme nikdy vítěze Grand Tour neměli, ale pár se nás točilo v desítce, což je pro českého fanouška skvělé. Určitě by to teď chtělo, aby zase někdo navázal, aby cyklistika lidi táhla.

Rada pro toho příštího šampiona tedy zní?

Nepřetrénovat se, nejezdit nesmyslné objemy v kategoriích kadetů a juniorů, ale pracovat postupně. A není to jen o kole. Dnešní cyklistika je mnohem výbušnější, takže je to o celkové práci s tělem, v posilovně, se středem těla, s ohebností, protože aerodynamika dnes vládne všemu. Taky se nebránit naslouchat zkušenějším lidem v týmech a nedělat věci jen podle sebe, protože know-how týmů je obrovské. Nechtějí brát, chtějí pomoct. S mladými kluky mají dlouhodobé plány a chtějí je nechat vyrůst postupně, ne vidět ze dne na den nějaký skok.