Eliška Podzimková: Plešouni mi trochu přerostli přes hlavu. Mám z nich ale radost

Její projekt Plešouni má pomáhat dětem, které onemocněly rakovinou. Sama s ní má zkušenost. V šestnácti letech onemocněla Hodgkinovým lymfomem, který je typický právě pro adolescenty. Jde o onemocnění lymfatického systému. Eliška Soffer Podzimková se úspěšně vyléčila a nyní se do Motola pomyslně vrací - se seriálem Plešouni.

Poznámka redakce: Protože se autorka rozhovoru s výtvarnicí zná dlouho, ponechali jsme tykání pro větší autentičnost.

Eliško, můžu tě nazývat duchovní matkou Plešounů?

Jasně. Duchovní maminka Plešounů - to zní hezky.

Na svém webu máš „vrchní plešounka“, pokud se nepletu.

Ano, a oficiálně je to tuším člen dozorčí rady, protože my jsme zapsaný ústav – Ústav Plešouni. Náš pan ředitel má navíc i skutečnou pleš, takže je to pan ředitel Ústavu Plešouni a všechno je správně.

Tušíš, co bys dělala, kdybys v šestnácti letech neonemocněla? Přemýšlíš někdy o tom, kudy by se tvá cesta ubírala?

Na otázky typu „kdyby“ se vždy odpovídá špatně. Pravděpodobně by ale byl můj přístup k práci výrazně jiný. Vždyť osmdesát procent mého života teď tvoří projekt Plešouni, vše se kolem toho dost točí. Tak by to bylo asi něco jiného. Možná bych více běhala po horách jako ty. Nevím.

Když jsem viděla první díl Plešounů, říkala jsem si, jestli jsou Tobiáš a Ema – hlavní postavy – reálné předobrazy z nemocnice.

Naše scenáristka Monika říká, že Tobiáš jsem v podstatě já. Vzniklo to sice trochu omylem, ale je to logické. Člověk do postav vkládá vlastní zkušenosti z daného období: své zájmy, záliby a chce, aby děti v seriálu dělaly něco, co je bude bavit. Ema je pak naprosto bezprostřední postava. Řeknu to možná trochu neohrabaně, ale je to takový „ostřílený hráč“. Užívá si, že všem vykládá, jak to v nemocnici chodí a co se bude dít. Je to takový „vševěd“, který má všechno pod kontrolou. Takové holčičky existují a jsou skvělé. Po první projekci v Motole za mnou přišly sestry a řekly: „Vidím v tom Emilku a Natálku, jsou úplně stejné jako Ema.“

Jsou v nemocnici stále ty sestřičky a lékařky, které tam byly, když ses tam léčila?

Některé sestry tam stále jsou a většina lékařů kupodivu také. Navzdory tomu, že už tehdy sestry říkaly, že tam nevydrží a potřebují změnu. Myslím, že je tam něco vnitřně drží, že je ta práce naplňuje, i když prostředí je náročné. Lidé často nemají na nemocnici dobré vzpomínky, stěžují si na personál a nejsou spokojeni, ale já se tam díky lidem vracím ráda. Například sestřička Zuzanka – když jsem nemohla spát, přišla k nám na pokoj a povídaly jsme si o horách a snowboardingu. Jsou to vzpomínky, které mi zůstaly v hlavě, zatímco ty nepříjemné věci se postupně vytratily.

Projekt Plešouni a celý tvůj umělecký svět možná vznikly díky grafickému tabletu, který ti tatínek přinesl do nemocnice. Kde se vzala první myšlenka malovat přímo do fotografií?

Přišlo to během léčby. Hledala jsem aktivity, kterým bych se mohla věnovat, protože v nemocnici se člověk neustále nudí. Pořád na něco čeká – na výsledky krve, na to, zda může jít domů. Byla jsem ochotná hledat inspiraci kdekoli. Práce ve Photoshopu mě bavila a učila jsem se v něm. Grafický tablet pro mě představoval propojení digitálního světa a ruční kresby. Měla jsem však stejný problém jako s bílým papírem – potřebovala jsem na něco reagovat. Tak vznikla kombinace s fotografií, která mě baví dodnes, i když se už od počítače snažím trochu unikat.

Kam unikáš?

Stále to hledám, je to proces. Zkouším se vracet k věcem, které mě v dětství naučila maminka, například k práci s dlátem a dřevem. To mě baví asi nejvíc a myslím si, že tam budu směřovat. Nedávno mi přišla přímočará pila, tak se na ni moc těším.

Na co potřebuje výtvarnice přímočarou pilu?

To právě musím zjistit. Ale vážně – bavilo by mě například předělávat starý nábytek z bazaru a pomalovávat ho. Chci dělat něco fyzického, i když u klasické tvorby zůstanu. Potřebuji to vybalancovat a v novém zázemí si vytvořit čas i prostor, kde na to budu mít chuť a klid. Je to proces.

Ještě se vrátím k Plešounům. Je to skvělá věc – putovní výstava, připravovaný seriál i aplikace pro děti. Ta už normálně funguje?

Všechno, co jmenuješ, zatím není veřejnosti úplně dostupné. Trochu taktizujeme, zatím jsme pustili jen pilotní díl seriálu. Plánujeme dalších devět epizod, je to finančně velmi náročný projekt. Nedělám ho sama doma, ale spolupracuji s animačním studiem, kde na něm dělá až osmdesát animátorů. Je to velký projekt, který mi, přiznávám, trochu přerostl přes hlavu. Ale v posledním roce z něj mám obrovskou radost, protože se kolem mě vytvořil skvělý tým, který funguje v dokonalé symbióze. Přesto je nás na tak velký projekt stále málo, takže vymýšlíme, jak dál, například s tou aplikací.

V seriálu si lidé mohou adoptovat nějakou postavu, že?

Přesně tak. Kdokoli může adoptovat postavu a tím nás podpořit. Podstatnou novinkou také je, že nás nedávno vybrali na velký festival ve Stuttgartu, který se zaměřuje na edukativní filmy pro školy a děti. Je to pro nás potvrzení, že projekt funguje po informativní, filmové i animační stránce. Na to se moc těšíme.

Na základě toho chceme uvést aplikaci, která je víceméně připravená. Funguje jako deník, kam si dítě zaznamenává náladu, fyzické obtíže nebo i běžné potřeby, které se v nemocnici standardně píšou na papír pro sestry. Chtěli jsme to udělat zábavnější. Zároveň tam vytváříme videoobsah zaměřený na cvičení.

Jaké cvičení?

Jde o rehabilitační cvičení na způsob jógy. Pak je tam sekce o jídle, což je v nemoci složité téma. Pacienti mají různá omezení, nesmějí například určité potraviny kvůli plísním. Vyznat se v těchto informacích je pro rodiče i děti komplikované. Snažíme se vytvořit nástroj, který všechny informace srozumitelně a zábavně sjednotí na jednom místě.

Představovala jsem si tvůj návrat do kolektivu po skončení léčby. Bylo ti sedmnáct let a vrátila ses mezi lidi, kteří ti podle mě nemohli rozumět. Co řešili tví vrstevníci?

To vlastně dodnes nevím. Právě proto chceme dělat tento projekt – je určen přesně pro situace, kdy ze školního kolektivu někdo kvůli vážné nemoci takto vypadne. Nikdo o tom nechce mluvit. Všichni vědí, že máš rakovinu, ale nevědí, jak s tou informací naložit, jak léčba probíhá a čím si ten člověk prochází. Plešouni to chtějí ukázat. Spolužáci mi sice byli oporou a během studia mi pomáhali například s taháky, což bylo milé, ale co řešili oni sami, to netuším.

Ptám se proto, že jsi ilustrovala knihu pro děti o životě Arnošta Lustiga. Ten také prožil něco, čemu jeho vrstevníci nemohli rozumět. Byl ti tento pocit při ilustrování blízký?

V určitém ohledu ano. V projektu Plešouni tomu říkáme „bublina“. Rodina i nemocný se do ní uzavřou, protože jsou izolovaní nejen kvůli imunitě, ale i sociálně. Lidé nevědí, jak s vámi mluvit, na co se ptát, a je to nepříjemné pro obě strany. Ta bublina je velmi intenzivní a dokážu si představit, že podobně působí jakákoli životní situace, která člověka odtrhne od okolního světa.

Přemýšlela jsi hodně o tom, jak ztvárnit život člověka, který byl normální kluk, ale pak skončil v koncentračním táboře a přežil pochody smrti? To je pro děti výtvarně velmi těžké téma.

Je to těžké, ale velmi mi pomohl text Markéty Pilátové, který je napsaný z pohledu Lustigových dětí, Evy a Pepina. S oběma jsem se setkala, což byl silný zážitek. Eva mě vzala do bytu v Praze 1, kam se Arnošt po válce vrátil. Ten byt byl po nějakém Němci, který utekl těsně před koncem války. Arnošt otevřel dveře a uviděl na stěně Hitlera. Pepin mi vyprávěl, že Arnošt ten portrét vzal, pověsil ho do světlíku a prostřílel ho revolverem, který našel v zásuvce. Pak v tom bytě žil. I kdyby to nebyla pravda, je to neuvěřitelně silný příběh.

Ilustrovala jsi také knihu Malá vánoční povídka nebo Malý princ. Jak ses k tomu dostala?

Vlastně ani nevím. Aškenáziho povídku absolutně miluji, vyrostla jsem na ní v Divadle v Dlouhé. S bratrem jsme si hráli na čerty a na Václavském náměstí jsme hledali, kde vyjede ten výtah. Herci z Dlouhé mě znají od dětství, protože tam moje maminka po škole pracovala. Najednou jsem se mezi nimi ocitla jako dospělá, která vytvořila knihu podle jejich představení. Bylo to krásné spojení. Pro mě je to nejhezčí vánoční příběh. Už mám popravdě dost všech těch klasických princezen a princů, které jsou každé Vánoce stejné. Nechápu, proč někdo neudělá filmovou Malou vánoční povídku.

Pro výtvarnici musí být krásné, a zároveň výzva, znázornit Aškenáziho fantazii - čerty, pána s kaprem nebo Karličku. Jak jsi nad tím přemýšlela?

Vědomě nad tím, jak budou postavy vypadat, nepřemýšlím, přijde to samo. Moc jsem se těšila na fotografování Prahy. Během covidu jsem chodila se psem Jonášem z Letné do prázdného centra a velmi jsem si to užívala. Teď je to možné jen brzy ráno. Pětkrát jsem vyrazila s fotoaparátem do noční Prahy, abych zachytila místa na Malé Straně, kam jsem pak dokreslila lampáře nebo Karličku. Ten proces mě moc baví.

Pro ty, kteří neznají tvůj styl: Ty fotografii pořídíš, graficky ji upravíš a pak do ní vmaluješ postavy?

Přesně tak. Teď hodně fotím na analog, protože mě baví to napětí, jak fotka dopadne. Učila jsem se takto fotit i v noci. Nejsem profesionální fotograf, spíše se učím za pochodu. Z fotek pak odstraňuji rušivé prvky, jako jsou billboardy nebo dopravní značky, které by s příběhem neladily. Poté si naskicuji postavy tak, aby s fotkou interagovaly, a nakonec je nakreslím načisto. U Vánoční povídky to bylo převážně digitální kvůli nedostatku času, ale u Malého prince jsem pracovala i ručně. Digitální forma je bohužel stále mnohem rychlejší.

Proč vznikl Malý princ podle Elišky na Islandu? Čím ji okouzlila Tanzanie? A jak pracovat s bubákem, co se jmenuje rakovina, a strachem z toho, že se znovu vrátí? Poslechněte si v podcastu Na Výbornou.