Článek
Na třetí výročí invaze ruských vojsk na Ukrajinu se v Kaliningradu za západě Ruska na protest proti válce zaživa upálil místní obyvatel. Úřady udělaly vše, aby to utajily, napsal ve středu server Važnyje istorii. Programátor Alexandr Okuněv podle webu spáchal sebevraždu, ale nikdo se to nedozvěděl. Zprávu převzala další ruská nezávislá média, působící v zahraničí.
Okuněv se upálil u památníku 1200 sovětských vojákům padlým ve druhé světové válce. Stalo se tak loni 24. února, v pět hodin ráno. Zpráva o tom se neobjevila v žádném médiu ani na sociálních sítích. Ani pozůstalí se nešířili o tom, co se stalo. „Jaký by to mělo smysl? Proč?“ řekl jeden z příbuzných.
Informace o upálení obyvatele Kaliningradu, narozeného v roce 1988, se objevila až v letošní zprávě estonské rozvědky, která ale nezmínila jeho jméno, píše Važnyje istorii s tím, že podrobnosti se mu podařilo zjistit až ve spolupráci s estonským serverem Delfi a litevskou veřejnoprávní televizní a rozhlasovou stanicí LRT. Průběh událostí média rekonstruovala na základě zpráv vyšetřovatelů, rozhovorů s Okuněvovými příbuznými a kolegy a také se zdroji z evropských zpravodajských služeb.
Okuněv nebyl žádný aktivista chodící na demonstrace, rozhovorů o politice se v práci vyhýbal, ani s příbuznými se o válce nehádal a podle všeho neměl účet na sociálních sítích. Neměl ani blízké přátele, ani dívku, žil jako samotář; s kolegy v práci téměř nemluvil, popisuje Važnyje istorii.
Když se v práci slavilo, neopouštěl svůj pracovní kout. Jako programátor ale odváděl tak dobrou práci, že si na něj nestěžovali. Všechny překvapilo, když se rozhodl z firmy odejít asi půl roku před sebevraždou. Po odchodu z firmy si novou práci nenašel. Bývalý kolega se doslechl, že „seděl doma a prakticky se s nikým nestýkal“.
Jakkoli se Okuněv rozhodl pro tak zoufalý protest, nijak se podle serveru nesnažil upoutat pozornost. Možná se bál, že by mu mohl někdo v sebeupálení se zabránit. Ale datum - výročí ruské invaze - a místo - hlavní válečný památník ve městě - si zjevně nevybral náhodně. Je možné, že se tak stalo i v případě času - raketové útoky na Kyjev 24. února 2022 začaly okolo páté ráno.
Nehledě na četné průmyslové kamery v okolí památníku si ohořelého těla všiml až náhodný kolemjdoucí v 6:40. Na sněhu byl zřejmě sprejem nastříkán nápis „Ne válce“. Na místo přijeli vyšetřovatelé. V hlášení se Okuněvovo sebeupálení zmiňovalo spolu s nalezením dalších dvou mrtvol a útěkem žákyně deváté třídy z domova.
Hlavně se zbavit těla
Jakmile se náčelnice městské správy Jelena Ďatlovová dozvěděla, co se stalo, převzala nad případem osobní kontrolu, uvádí Važnyje istorii. Hlavní bylo zbavit se mrtvého těla a nápisu na sněhu. Činovníci si dělali největší starosti, aby se o případu nedozvěděli novináři.
Ministr kultury regionální vlády Andrej Jermak byl zvláště znepokojen tím, že se upálení odehrálo u památníku Velké vlastenecké války, protože to bylo příliš symbolické. Ale do 9:15 se podařilo zahladit stopy, co se stalo, a úřady s ulehčením podaly hlášení gubernátorovi Kaliningradské oblasti a dalším hodnostářům, že nikdo nic neviděl, vylíčil zdroj z evropské zpravodajské služby.
Okuněv v listu na rozloučenou „napsal, že existuje jiná cesta. V jeho světě zjevně měl všude vládnout mír. V tomto světě už nechtěl žít, a proto se takto rozhodl“, řekl serveru Okuněvův příbuzný. „Dobře víme, že to je utopie,“ dodal. Z Okuněvova listu také vyplývalo, že si uvědomoval, že okolo jeho činu žádný rozruch nevypukne.
Ministr Jermak na dotaz novinářů odpověděl, že nezná výsledky vyšetřování „nešťastného případu“, a proto vyjádření neposkytne.
Režim se bojí „jisker“
Závěrem ruský server připomněl, že oběť Jana Palacha v lednu 1969 přiměla desítky tisíc lidí vyjít do ulic a stala se symbolem odporu proti sovětské okupaci Československa. Sebeupálení pouličního trhovce Muhammada Buazízího vyvolalo masivní protesty v Tunisku, které vedly ke svržení prezidenta Zína Abidína bin Alího v roce 2011.
V Rusku sebeupálení novinářky Iriny Slavinové v roce 2020 po policejní prohlídce v jejím bytě a udmurtského vědce Alberta Razina v roce 2019 na protest proti vymírání udmurtského etnika žádné zjevné následky neměly.
Socioložka Margarita Zavadská se domnívá, že ani Okuněvova sebevražda by v případě, že by se o ní lidé dozvěděli, nevyvolala mohutné protesty. „Sebeupálení je silný symbolický čin, ale v podmínkách krutých represí a omezeného přístupu k informacím veřejné pobouření nestačí k vyvolání kolektivní akce,“ řekla. Ruské úřady se snažily vše utajit, aby předešly napodobování a „nákaze protestem“, domnívá se.
„Autoritářské režimy se bojí symbolických jisker. Uvědomují si, že osamělý akt protestu nemusí vést k okamžitému masovému hnutí, ale může se stát morálním symbolem, okolo kterého se začnou krystalizovat různé obavy a nespokojenost,“ usoudil litevský politolog Nerijus Maliukevičius. „Právě proto se takové režimy snaží zahladit stopy, vše utajit a pošpinit oběť,“ dodal.
Server Važnyje istorii, zaměřený na investigativní žurnalistiku, založili ruští novináři v roce 2020. Ústředí má v Lotyšsku.
