Článek
Česká televize v úterý odvysílala dokumentární film Pan Nikdo proti Putinovi amerického režiséra Davida Borensteina a jeho spolurežiséra, a zároveň protagonisty filmu Pavla Talankina – snímek, který se stal doslova globálním fenoménem. A to nejen proto, že získal cenu Britské filmové akademie, „britského Oscara“, a vzápětí i toho pravého amerického, ale také proto, že se o něm po celém světě bouřlivě diskutuje. Poměr mezi obdivovateli filmu a jeho často nesmiřitelnými kritiky se přitom země od země liší.
Diváci na Západě oceňují, že film odhalil, jakými metodami a do jaké míry Putinův režim indoktrinuje ruské učitele a jejich žáky a dělá z nich nástroj svých imperialistických ambicí.
Nic ve filmu přitom nenaznačuje, že by v jiné škole kdekoliv v Rusku mohla být situace méně neutěšená než v uralském městečku Karabaš, kde se příběh tajné vzpoury dobráckého videodokumentátora Paši Talankina proti Putinovu režimu odehrává. I takový závěr si většina západního publika z filmu udělá.
O tom, že tomu tak být nemusí, že mnozí ruští učitelé kladou zaváděným opatřením pasivní nebo i aktivní odpor, jsem psal v jednom ze svých nedávných komentářů, a k tématu už se tedy nebudu vracet.
Komentář o učitelích v Rusku si přečtěte zde:
Film naopak popudil mnohé ukrajinské diváky. Ti jej vnímají úplně jinak než jejich západnější sousedé: vidí především do sebe zahleděného bolestínského hrdinu, který se (nehledě na vyústění filmu) léta podílel na vytváření militaristické propagandy, rozplývá se nad skrytými krásami své rodné hroudy, dojatě vyprovází své žáky, kteří odcházejí na frontu bojovat proti Ukrajincům, a truchlí nad tím, že musí Rusko opustit.
Lidé, kterým dennodenně padají na hlavu ruské bomby, mají nezpochybnitelné právo na vlastní, vyhraněnou optiku. Na obranu filmu je ale třeba poznamenat, že postava Talankina je přece jen vrstevnatější: jeho sentiment k šedým sovětským panelákům a v tajze utopené industriální krajině jako ztracenému domovu se zdá být autentický, a i on na něj právo má. A zjevná je i tragičnost situací, kdy se žáci, se kterými prožil kus života, dostávají do vleku událostí a často i proti své vůli odcházejí na téměř jistou smrt.
Z hlediska fakty podložené kritiky je však nejzajímavější diskuze, která se již několik měsíců odehrává na ruském internetu. Přesněji té jeho části, která představuje společnou diskuzní platformu svobodně smýšlející části ruské veřejnosti a ruského exilu. Řady příznivců a odpůrců filmu jsou tu víceméně vyrovnané a zeje mezi nimi hluboká názorová propast.
Abychom lépe pochopili argumentaci obou stran, je třeba zamyslet se nad tím, co vlastně stojí za nebývalým úspěchem filmu. Zdá se totiž, že samotné téma ideologizace a militarizace ruských škol to není. O tom se totiž běžně píše a natáčí už léta, v podstatě od okamžiku, kdy byla v roce 2023 spuštěna „suverenizace“ ruského vzdělávacího systému – tedy zavedení shora diktovaných školních programů zaměřených na posílení vlastenectví.
Na internetu se dají najít desítky záznamů školních „rozhovorů na důležitá témata“, které jsou také ústředním motivem filmu „Pan Nikdo…“. A ranní nástupy s hymnou a vztyčováním státní vlajky i nejrůznější besedy s „hrdiny speciální vojenské operace“ či záběry školáků rozebírajících samopaly a mašírujících v pilotkách za doprovodu vlasteneckých písní jsou oblíbeným tahákem řady exilových portálů a YouTube kanálů. Jen pro příklad: dvě reportáže populárního blogera Ilji Varlamova na toto téma z roku 2023 zhlédlo 2,5 milionu lidí.
O ideologizaci ruského školství byly ale natočeny i zdařilé filmy. Za zmínku stojí dokument o militarizaci školáků What it’s like inside Vladimir Putin’s Russian Youth Army (2025, stejně jako „Pan Nikdo…“ v produkci BBC) nebo francouzský dokument Russie: un peuple qui marche au pas (Rusko: národ, který mašíruje) Veroniky Dormanové a Kseniji Bolšakovové, které se v roce 2023 vypravily natáčet do ruských škol.
Další komentář na toto téma najdete zde:
Zdá se tedy, že podstatné pro úspěch filmu nebylo samotné téma, ale způsob jeho podání. To v případě filmu „Pan Nikdo…“ takřka dokonale odpovídá hollywoodským standardům. Hlavní hrdina Paša Talankin má ideálně vyklenutý charakterový oblouk: zpočátku spíše poddajný a zastydle dětinský školní videodokumentátor, který se nerad, ale přece podílí na zavádění propagandy ve své škole i ve městě, kde žije, postupně překoná slabost a strach a začne natáčet materiály, které mají Západu otevřít oči na praktiky Putinova režimu. Jeho sílící protiválečné přesvědčení vyústí v „diverzní akce“, které jej v očích diváka proměňují ve skutečného hrdinu. Na konci filmu máme úplně jiného Pašu Talankina, který překonal všechny nástrahy a nebezpečí a jehož tajný odjezd s natočenými materiály je bezmála triumfem akčního hrdiny.
V podstatě se jedná o klasický storytelling typický pro hollywoodské či podobně mainstreamové produkce. Po zručně vystavěné expozici (Talankinův život ve zkratce a jeho každodennost poznamenaná válkou na Ukrajině) spěje film k dobře načasovanému a dramatickému dějovému obratu (výzva zahraničních producentů k tajnému natočení filmu a její přijetí coby osudového životního zvratu). Objevuje se také nezbytný antagonista v postavě fanatického učitele dějepisu, zosobňujícího zlo, se kterým Talankin bojuje, a nad kterým nakonec zvítězí.
Nezbytnou dávku „suspense“ do filmu vnášejí Talankinovy „diverzní akce“, zvýrazňované dramatickou hudbou. A děj zároveň emočně prohlubuje Talankinovo spoluprožívání tragického osudu jeho žáků. Především studentky Máši, které nejprve narukuje a pak ve válce zahyne bratr; ta ve filmu představuje hlavní ženskou hrdinku a chtělo by se říct i protagonistovu platonickou lásku, nebýt věkového rozdílu, tabuizovaného vztahu učitel-žák a také Talankinovy naznačené homosexuality.
Přes krizi (odchod Talankinových studentů na frontu) a katastrofu (audiozáznam pohřbu tamtéž zabitého Talankinova spolužáka) se divák propracovává ke katarzi, kterou představuje poslední zvonění spojující emoční i fyzické splynutí Talankina s jeho žáky v extatickém tanci a jeho triumfální, třebaže tajný odjezd. Ten ještě umocní div ne špionážní instruktáž „lidí ze Západu“, jak z Ruska vyvézt natočený materiál, což představuje symbolickou porážku Putinova režimu.
Není divu, že takto zručně zkonstruovaný film si dokázal získat přízeň značné části diváctva, a právě jeho dějovost, napínavost a dojímavost je asi hlavním argumentem v jeho prospěch. A pak také již zmíněné přesvědčení, že se jedná o svědectví, které může lidem na Západě (i v Rusku) otevřít oči.
Většina kriticky naladěných diváků se soustředí na etický aspekt filmu. Připomínají všeobecně uznávané zásady filmové dokumentaristiky, totiž že režisér má povinnost přiznat aktérům filmu své reálné úmysly a nést za film plnou odpovědnost. Pokud bychom toto pravidlo vzali rigidně, dalo by se říct, že Pavel Talankin zneužil důvěry jak svých žáků, tak svých kolegů učitelů. A je pravda, že lidé se dnes v Rusku mohou dostat do vězení i za mnohem méně, než zaznělo ve filmu.
Z mého hlediska by tato výhrada měla mířit spíše na amerického režiséra Davida Borensteina: to především on se rozhodl využít politicky, a tudíž i eticky citlivý materiál a exponovat lidi natočené v Rusku (včetně mladistvých), aniž by se k nim třeba jen přiblížil. A uvažovat se dá i o tom, nakolik zodpovědné a etické bylo kurýrovat na dálku samotného Talankina – tím spíše, že mnohé ve filmu nevyplývalo z jeho vlastní iniciativy. V Rusku by mu dnes za podobné konspirační styky se Západem mohli snadno přišít vlastizradu. A koneckonců „dobrý nápad“ amerického režiséra znamená pro Talankina emigraci, nejistou budoucnost, zkrátka osudový životní zlom, na čemž Oscar nic nezmění.
Princip „přiznání úmyslu před aktéry“ je jistě diskutabilní, ale jen těžko je možné na jeho základě film odsoudit: dějiny dokumentárního filmu ukazují, že bez jeho překračování by nevznikla řada skvělých děl – například film Šoa Clauda Lanzmanna, založený na tajném nahrávání nacistických zločinců. Jiná věc je ale odpovědnost režiséra za osudy lidí, které natáčí. A to tím spíše, že jak se ukázalo, úspěšná hollywoodská fabule filmu „Pan Nikdo…“ stojí na celé řadě uměle vytvořených či narafičených postupů, situací a faktů, s jejichž pomocí režisér dosahuje kýženého efektu, aniž by se nějak zvlášť staral o možné následky.
Jen namátkou: město Karabaš není na seznamech UNESCO uvedené jako „nejznečištěnější město na světě“, jak se tvrdí hned na začátku filmu (a nefiguruje dokonce ani v první dvacítce nejznečištěnějších ruských měst); taková „exotizace“ ale zjevně vychází vstříc západnímu stereotypu o Rusku jako „zaostalé a špinavé zemi“. Tajné instrukce ohledně Talankinova odjezdu a vývozu filmového materiálu, které tajemně zaznívají z praskajícího telefonu, zjevně nejsou autentické, nýbrž napsané scenáristou a nahrané dodatečně. Ukazuje na to jejich neřečový (psaný) charakter i to, že jsou pronášené s nepřirozenou intonací. Totéž se týká i Talankinových promluv v režimu „voice over“, které pomáhají modelovat příběh a dodávat napínavost či dodatečné významy banálním scénám.
Není také jasné, proč má Talankin podle instrukcí natočené materiály ze země komplikovaně a riskantně vyvážet na harddiscích, když je může bez zbytečného rizika uložit na cloud, což je v Rusku dodnes běžná a zcela legální praxe. Zjevně se jedná jen o snahu režiséra evokovat v divákovi dojem ohrožení.
Potíž je i s Talankinovými „diverzními akcemi“. Tak písmeno „X“, které jako znak protestu umísťuje v oknech školy, v Rusku není a nikdy nebylo symbolem podpory uprchlíků z Ukrajiny, jak protagonista ve filmu tvrdí. Zato, jak zjistil jeden z recenzentů filmu novinář Ilja Ber, bylo symbolem grafické identity výstavy Constructing Hope: Ukraine, která proběhla v roce 2024 v New Yorku. Scéna této „diverze“ tedy zjevně vznikla v hlavě amerického režiséra filmu.
A jako dopředu vymyšlená vypadá i většina Talankinových dalších „záškodnických akcí“: modro-bílá vlajka je spíše symbol používaný ruskou emigrací, který lidem v Rusku nic moc neříká. A krom toho se v průběhu filmu na tabuli v Talankinově kabinetu jednou objevuje a pak zase mizí, takže to celé vypadá narafičeně. Pochybně a uměle působí i povalení ruské vlajky na střeše školy; odehrává se beze svědků, a nepředstavuje tak žádné zásadní riziko – na rozdíl od četných reálných a otevřených pokusů o protiválečný odpor v Rusku, za který jsou stovky lidí vězněny. Pro naplnění představy západního diváka o „protiputinském odboji“ to ale evidentně stačí.
Také filmový kritik Boris Lokšin si všiml jedné zásadní věci: polovinu trvání filmu je Pavel Talankin v záběru. Natáčený je většinou v pohybu a kvalita záběrů svědčí o tom, že za kamerou stál profesionál. Do školy v Karabaši byl(a) tedy režisérem filmu zjevně poslán(a) kameraman(ka), který(á) Pavla Talankina natáčel(a) dlouhé měsíce, ne-li roky, což David Borenstein dokonce přiznává. Zároveň se o tom ale příliš nešíří, protože by to zpochybnilo podstatu filmu, který je publiku prodáván jako doslova rukodělně zaznamenaný příběh osamělého hrdiny, který sám s pomocí školní kamery vyzývá na souboj Putinův režim.
Ve filmu se ale najdou i přímé manipulace využívající divákovy neznalosti ruského prostředí. Hned dvě se týkají „ďábelského“ učitele dějepisu Pavla Abdulmanova. V jedné scéně je zobrazený jako „věrný strážce Putinova režimu“, který s pomocí detektoru prohlíží studenty vcházející do třídy. Scénu doprovází Talankinův komentář: „Ale od minulého roku tu svoboda skončila.“ Ve skutečnosti se jedná o běžnou praxi (nejen v Rusku, ale třeba i ve Spojených státech), kdy jsou studenti před písemnou částí maturity prohlíženi, aby do třídy nepronesli taháky a elektronická zařízení.
O něco později, během slavnostního večera pořádaného oblastním školským odborem, je Abdulmanov oceněn a dostává byt. Z Talankinova komentáře přitom vyplývá, že si jej vysloužil za věrné prosazování válečné ideologie režimu. Jak ale ukazuje zběžné nahlédnutí na internet, Pavel Abdulmanov byl oceněn již v lednu 2022, a byt tedy dostal ještě před vypuknutím války. To ale autorům filmu nezabránilo „v zájmu odhalení padoucha“ tuto skutečnost zamlčet.
Obdobných polopravd a manipulací sloužících plynulosti příběhu pozorní kritici našli celou řadu. Dokonce se dá říct, že je na nich film založený. Jeho příznivci naopak namítají, že jinak to ani být nemůže: málokteré velké umělecké dílo se obejde bez autorské licence. A především – je to nezbytná daň za to, že se svět dozví pravdu.
S prvním argumentem by se ještě dalo souhlasit, nebýt toho, že film, jehož ambicí je odhalit současnou situaci v Rusku, je nutně politický a dost dobře jej nelze posuzovat kritérii umění pro umění mírových časů. Zato druhý až příliš připomíná pověstné pořekadlo „když se kácí les, lítají třísky“. Kritizovat ideologickou manipulaci Putinova režimu a sám se přitom ve jménu pravdy manipulací dopouštět, znamená přistupovat na jeho hru.
Tím spíše, že dokumentární film by měl divákovi poskytnout prostor k přemýšlení a ne mu servírovat hotové odpovědi podle jeho představ. Jinak hrozí, že se o tématu, a v našem případě o současném Rusku, dozví jen to, co už ví.
