Navenek umírněná, doma stále nebezpečná, říká italský novinář o Meloniové

Vydával investigativní reportáže kritické vůči vládě italské premiérky Giorgie Meloniové, ve kterých odkryl mimo jiné fašistické praktiky uvnitř mládežnické organizace její strany Bratři Itálie. Pár měsíců na to Francesco Cancellato zjistil, že jeho telefon byl napaden spywarem společnosti Paragon.

„Nechci dělat ukvapené závěry, ale vyděsilo mě to hned nadvakrát,“ říká italský novinář a šéfredaktor serveru Fanpage.it v rozhovoru, který Seznam Zprávám poskytl během své návštěvy Prahy.

Popisuje v něm, jak jsou dnes na tom italská média i jak jihoevropská země zapadá do trendu vzestupu krajní a radikální pravice, který v posledních letech sledujeme napříč kontinentem.

„Krajní pravici máme ve vládě od roku 1994, kdy se moci ujal Silvio Berlusconi,“ poznamenává. „V roce 2022 jsme si připsali druhý rekord, když jsme se stali první zemí, ve které se postfašisté dostali do vlády jako hlavní koaliční partneři.“

Kdy a jak jste se dozvěděl, že jste byl sledován pomocí spywaru?

Bylo 31. ledna 2025. Byl jsem doma a ve 14:30 mi přišla zpráva od podpory WhatsAppu, ve které stálo, že můj telefon byl napaden námezdním špionážním softwarem a kompromitován. Psali mi, ať se ho zbavím a pro více informací kontaktuji Citizen Lab (přední výzkumné centrum odhalující fungování tohoto typu spywaru, pozn. red.).

Myslel jsem si, že to je podvod. Nebyl jsem na to připravený. Jako novinář jste sice trochu podezřívavý, ale nenapadne vás, že by vás někdo sledoval.

Zaměstnanec z Citizen Lab mě pak kontaktoval na Signálu. Představil se, řekl mi, ať si ho vygoogluju, pak mu zavolám na video a jestli to bude odpovídat, můžu mu věřit. A pak mi prozradil, že jsem byl napaden něčím podobným, jako je Pegasus.

Víte teď, s odstupem času, kdo za útokem byl, nebo je to stále nevyřešená otázka?

Uběhl více než rok a je to stále nevyřešená otázka. Svůj telefon jsem dal Citizen Lab, aby ho mohli analyzovat, ale nic na něm nenašli. Předal jsem ho pak italským prokurátorům, a ti zkraje letošního roku zveřejnili forenzní analýzu, která odhalila, že jsem byl napaden v noci 14. prosince 2024 a že šlo o spyware od Paragonu (izraelské firmy, která dodává kyberzbraně pro vzdálené ovládnutí mobilních telefonů, pozn. red.).

Požádal jsem vládu a parlament, aby to vyšetřili, ale neudělali to, co jsem od nich očekával. Zejména vláda se to snažila bagatelizovat, skrýt. Neodpovídali na moje otázky, někdy otevřeně lhali nebo mluvili v polopravdách.

Nezmínili, že byli klienty Paragonu, že s ním měli dva kontrakty. Ani to, že od nich Paragon posléze odstoupil s odkazem na porušení podmínek. Neřekli, co se stalo, jen to, že moje jméno nebylo na serveru tajných složek a že mě nešpehovali.

To ale není odpověď. Nevím, kdo za tím byl. Možná cizí země? Nebo někdo použil tento nástroj nelegálně ke špehování novinářů, které naše ústava nepovoluje?

Jak vláda reagovala na tyto otázky?

Na lednové tiskové konferenci jsem se na to zeptal přímo premiérky Meloniové. A ona to otočila proti mně. Říkala mi, že sledovala, jak se její život propírá v novinách, a nařkla mě z toho, že ji obviňuji ze špehování. Udělala ze sebe oběť a ze mě toho, kdo ji napadá.

Chci zdůraznit, že to já jsem obětí a vláda má povinnost zjistit, kdo to udělal. Kdyby někdo špehoval Meloniovou, do týdne víme, kdo to byl. Já to nevím po roce a půl. Ptám se proto, proč je špehování novináře považováno za o tolik méně závažné než špehování politika.

Změnil tento incident způsob, jakým přemýšlíte o své práci?

Snažím se teď samozřejmě mít telefon co nejlépe chráněný. To, co je ale hlavní: změnilo to hodně moji mentalitu a perspektivu. Necítím se teď bezpečně v demokratické zemi. Zejména z pozice občana, ještě více nežli novináře.

Nemám dojem, že by mě moje vláda chránila. Někdo mě napadl a vládě šlo více o to, aby zabránila tomu, abych zjistil, kdo to byl, než aby mi pomohla. A to není dobrý pocit, když žijete v demokratické zemi.

Co to podle vás vypovídá o svobodě médií v Itálii a jejich celkovém stavu?

Je to kousek skládačky, která je mnohem složitější. Máme tady mafii, která vyhrožuje novinářům. Máme tady, pokud se nepletu, nejvyšší počet strategických žalob proti účasti veřejnosti v Evropě; lidé často žalují novináře, řada z nich je pod policejní ochranou - v tom máme asi také evropské prvenství.

Nemáme nezávislý tisk. Fanpage, jehož jsem šéfredaktorem, je jedním z mála nezávislých médií. Jsme mediální společnost, nikoliv součást větší skupiny, která se angažuje též ve stavění domů, kupování bank nebo je zapojená do politiky.

Takže si to shrňme: nemáme nezávislý tisk, máme hodně žalob, vyhrožuje nám mafie, novináři jsou pod policejní ochranou… A jako třešnička na dortu spyware. Itálie klesá v žebříčku svobody médií, nejen kvůli spywaru, ale kvůli celkově komplikované situaci.

Přesunula bych se teď s dovolením k vaší knize, ve které popisujete nárůst podpory krajní pravice napříč Evropou. Jak do tohoto kontextu zapadá Itálie? V čem je specifická?

Itálie je v tomto ohledu pro Evropu jakousi příručkou. Krajní pravici máme ve vládě od roku 1994, kdy se moci ujal Silvio Berlusconi. Pět let po tom, co padla Berlínská zeď, se Itálie stala první zemí, ve které se postfašisté - nejprve Movimento Sociale Italiano (Italské sociální hnutí), pak Alleanza Nazionale (Národní aliance) - stali součástí vlády jako menší koaliční partneři. Do té doby byli vždycky vyloučeni z formování vlády.

V roce 2022 jsme si připsali druhý rekord, když jsme se stali první zemí, ve které se postfašisté dostali do vlády jako hlavní koaliční partneři.

Musíme se sami sebe ptát proč. Máme za sebou fašistickou diktaturu jako Německo, Portugalsko nebo Španělsko. Po století jsme ale fašismus v Itálii normalizovali jako jakousi parodistickou verzi nacismu, jako něco, co nebylo tak strašného. A tím seškrabávají veškerou odpovědnost.

Jak se to projevuje?

Máme tady prezidenta senátu, který říká, že zakladatelé Movimento Sociale Italiano, kteří byli podporovateli Mussoliniho, byli dobří, silní muži. Tvrdí, že založili stranu, protože byli potrestaní historií, ale jasně přesvědčení o tom, že dokážou prosadit své ideály.

Prezident senátu je v Itálii něco jako zástupce prezidenta republiky a ve videu z roku 2026 ospravedlňoval postfašistické hnutí. Říkal, že má doma sochu Mussoliniho, že to je normální. Podle něj není potřeba mluvit o antifašismu, protože fašismus už není, je to historický fenomén.

Normalizovat fašismus a dělat z něj součást naší historie, naší národní a politické identity, našeho DNA a vnášet ho do institucí je pro Itálii velmi nebezpečnou hrou.

Pokud totiž máte pocit, že je fašismus v pořádku, můžete dělat fašistické zákony, aniž by se nad tím kdokoliv pozastavil. Nemáme tu diktátorství, ale autoritářství jako v Polsku, Maďarsku nebo USA, založené na tom, že sice dále probíhají volby, moc, které má náležet parlamentu a soudcům, je ale ukradená vládou. Krokem tímto směrem měla být i soudní reforma tady v Itálii, která ale nakonec neprošla referendem.

Investigace vašeho média Fanpage poukázaly na to, že v rámci mládežnické organizace Meloniové strany Bratři Itálie se hojně objevují postoje, které mají blízko k fašismu. Co vás na tom celém nejvíce překvapilo?

Gioventù Nazionale je největší mládežnickou politickou organizací v Itálii. Početná byla už v době, kdy byli Bratři Itálie malou stranou. Spojuje totiž všechny mladé lidi s pravicovým smýšlením.

Dělali jsme investigativu a poslali tam mladou novinářku, která tvrdila, že má militantní, pravicové názory blízké trumpismu. Co mě překvapilo nejvíc, je, že se ji tam snažili radikalizovat.

Když vstoupíte do této organizace a jste proti potratům, „antiwoke“, proti genderovým teoriím a popíráte klimatickou změnu, je to váš názor. Můžu s ním nesouhlasit, ale je to součástí veřejné debaty. Oni ale neříkají: jsme součástí vlády, musíme být umírněnější. Naopak.

Radili jim, ať čtou knihy o Mussolinim. Používali násilný jazyk proti Židům, lidem s postižením, migrantům, levicovým militantům. Dávali jim nálepky s fašistickými slogany a nabádali je, ať je vylepují všude, jen ne v blízkosti plakátů Bratři Itálie, aby nikdo nepřemýšlel nad tím, že to jde od nich.

Věděla o tom premiérčina strana?

Máme za to, že strana o tom všem dobře ví. Nepřekvapilo ji to. Mají k sobě totiž velmi blízko a podnikají společně spoustu věcí a řada lidí z mládežnické skupiny se později stává členy parlamentu. Seniorní strana dává mládežnické organizaci 500 tisíc eur ročně. Je to velmi silný řetězec.

Ptali jsme se jich, jestli o tom věděli, jestli jim to přijde v pořádku. Říkali, že ne, že je vyhodí, ale nic neudělali. Nakonec řekli, že problémem byla naše utajená investigace, protože připomíná špehování. Označili nás za špehy a kritizovali za to, že používáme režimní metody k novinářské práci.

Nepřekvapilo mě to tolik, ale překvapilo mě, že to vyvolalo takové pobouření v celé zemi. Jde tam o to, že vy jako vláda máte mládežnickou organizaci, která je fašistická, a svádíte to na novináře. Takovou věc můžete očekávat od Viktora Orbána, Donalda Trumpa a teď očividně i od Giorgie Meloniové. Nevyvolá to ve vás úplně dobrý pocit.

A pár měsíců nato jsem zjistil, že mě špehovali. Nechci dělat ukvapené závěry, ale vyděsilo mě to hned nadvakrát.

Když premiérka Meloniová nastupovala, mnozí v Evropě ji vnímali jako hrozbu. Postupně si ale vybudovala pozici pragmatické, spolehlivé partnerky. Změnila se skutečně, nebo se adaptovala z čistě strategických důvodů?

Byla to taktická adaptace. V Evropě a v zahraniční politice si vedla velmi dobře, protože dokázala vyvažovat různé pozice. Aktivně podporovala Ukrajince a úzce spolupracovala s bývalým americkým prezidentem Joem Bidenem, který byl z řad demokratů, i šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyenovou. V Evropě zastávala velmi umírněný postoj.

Poté ale s nástupem Donalda Trumpa jako by se z ní stal jakýsi trumpistický protějšek v Evropě a Evropané vůči ní začali být nedůvěřivější.

Mimo to si ale myslím, že její postoje v zahraniční politice do určité míry překryly neliberální politiku a neliberální opatření, která prosazovala v Itálii.

Takže vidíte kontrast mezi tím, jak se chová doma a jak v zahraniční?

Ano, myslím, že se chtěla legitimizovat v Evropě, aby si upevnila moc v Itálii.

A byla v tom úspěšná?

Částečně ano, protože když se o Meloniové mluví v Bruselu nebo jinde mimo Itálii, často se říká: „No, není až tak špatná.“

Když pak na základě naší investigace vypukl skandál kolem mládežnické organizace Gioventù Nazionale, způsobilo to v Evropě obrovský poprask, protože to nikdo nečekal. A když byli v Itálii sledováni novináři, byl to také velký skandál, protože ani to nikdo nečekal.

Mám tedy pocit, že tyto skandály oslabily její legitimitu v Evropě a ona z toho byla velmi rozzlobená a znepokojená.