Cítil jsem bezmoc. Fotbalový reprezentant se ale po nehodě vrátil silnější

Jizvu po pětatřiceti stezích schovává pod fotbalovými stulpnami. A to má ještě pětadvacet stehů uvnitř. „Ale to úplně nejhorší byly odlomeniny, které se musely vyčistit při druhé operaci,“ vzpomene si Michal Sadílek na noční můru před dvěma lety.

Tehdy nasedl na horskou dráhu, která se ještě nezastavila. Těsně před bouračkou poprvé v české reprezentaci navlékl kapitánskou pásku. Pak půlku Eura probrečel, protože si vyčítal, proč na tu tříkolku nahoře nad Schladmingem vůbec sedal.

Sedmdesát dní nesměl na levou nohu stoupnout, bez pomoci si pomalu nedošel ani na záchod. Když se poprvé vrátil do zápasu nizozemského Twente Enschede, noha ho pálila jak čert. Také pro Seznam Zprávy poprvé zveřejňuje snímky před a po operaci - a pozor, jsou jen pro silné povahy.

Po konci sezony ho koupila Slavia za téměř 90 milionů, aby významně posílila záložní řadu, jenže neunavitelného Sadílka v prvních měsících využívala dost málo.

V roce 2026 se centrifuga zhoupla nahoru: narodil se syn, jeho táta v březnu poslal českou reprezentaci na mistrovství světa, v květnu získal titul, čeká ho svatba a hlavně odletěl na šampionát Ameriky a Mexika. „Už by se ta horská dráha mohla na chvíli uklidnit,“ poví Sadílek, jenž v neděli oslavil 27. narozeniny.

Jeden příjemný bonus nakonec nevyšel. Mohli jste do Ameriky letět oba, i se starším bráchou Lukášem.

Lehce jsme doufali, když ho trenér Koubek zařadil do širší nominace. Pak jsem ho ještě zahlédl mezi náhradníky. Škoda, byla by to zpráva z jiné dimenze. Ale mě by nepřekvapila, protože v Górniku Zabrze měl po přestupu ze Sparty hodně povedené jaro. Vyhrál Polský pohár, z druhého místa v lize bude bojovat o Ligu mistrů. Když už jsme spolu nemohli letět na mistrovství, tak mi aspoň šel za svědka na svatbě.

Jako kluci jste snili o tom, že spolu obléknete dres se lvíčkem?

Hlavně děda, náš největší fanoušek. Nám s bráchou úplně stačilo, že jsme se dostali na ligovou úroveň, kvůli tomu jsme fotbal odmalinka dělali. Nakonec jsme se před třemi lety proti Faerským ostrovům dočkali, což zahřálo u srdíčka. Takhle budeme trochu závidět dvojčatům Timberovic, která znám z Holandska, a bráchům Bakunům z Curacaa, kteří jsou v nominaci oba. Pak samozřejmě Francouzi Fernandezové, Théo a Lucas. A taky Argentinci zvažovali Mac Allistery, Kevina s Alexisem.

Čekal jsem, kdy na mě vybalíte svou fotbalovou databanku. Neznám informovanějšího hráče.

Hrozně mě to baví a samo leze do hlavy. Kapacita je zatím neomezená. Až mi doma paní vyčítá, že si od fotbalu neumím odpočinout. Snad až před třemi měsíci, kdy se nám narodil syn, se moje koncentrace rozmělnila. Když přijdu domů, má náš malý přednost. Ale vzhledem k tomu, že zatím je drtivá většina starostí na mamince, fotbal si najít umím. Zavírám se do pokoje, abych nerušil.

Narození syna nebylo zdaleka jediným milníkem v posledních dvou letech, že?

Vlastně ta horská dráha opravdu začala na soustředění před minulým Eurem. Hrozně jsem se k tomu turnaji upínal a chtěl ukázat to nejlepší, co ve mně je. Zprvu jsem si myslel, že začnu jako náhradník, ale v přáteláku s Maltou jsem končil jako kapitán a postupně začal věřit, že moje minutáž na turnaji bude velká. Jenže najednou se všechno sesypalo a já cítil naprostou bezmoc.

Zdá se vám někdy o tom, jak svištíte z kopce na tříkolce?

Ani jednou. Jen jsem si celé Euro přál, aby co nejdřív skončilo. Sám době jsem způsobil duševní týrání. Ležel jsem v posteli s nohou nahoře, bez pomoci jsem si ze začátku nemohl dojít ani na záchod. Zatímco já se odstřihl od celého světa, všechno se obrátilo na moji rodinu, která musela na počkání vysvětlovat, jak se mi daří. Já fňukal, vyčítal si ten nápad a jen si opakoval: Musíš se vrátit ještě silnější.

Taky jste se nemusel vrátit vůbec.

Hned druhý den za mnou přijela přítelkyně a i kvůli ní jsem nemohl nic vzdát. Nejdřív se mnou byla na hotelu, pak mě další měsíce vozila po kontrolách a pořád povzbuzovala. Je to ta nejlepší ženská, kterou jsem si mohl přát.

Ale…

Kdybych si odnesl trvalé následky, do smrti bych si to neodpustil. Moje babička pracuje v Kunovicích, v ústavu pro fyzicky i mentálně postižené, takže jsem věděl, jak to vypadá. Já měl v uvozovkách jenom 35 stehů z vnějšku a 25 uvnitř, což pořád byla prkotina oproti kouskům odlomených kostí, které mi museli doktoři vytahovat. Naštěstí se neporušily šlachy a pak už to bylo na mně, jak budu trpělivý.

Šlo to?

Muselo. Když jsem nastoupil poprvé, na patnáct minut proti Nice v Evropské lize, operovaná noha mě dost bolela. Bál jsem se, aby mi ten problém nezůstal. Naštěstí to dobře dopadlo.

Jste zvyklý bojovat, že?

Už jako dorostenec jsem se vydal na celkem složitou cestu, z Uherského Hradiště do Eindhovenu, dělal jsem absolutně všechno, abych se prosadil. Celou dobu jsem se držel motta: Nikdy se nevzdávej!

A úplně snadno to nešlo.

Po roce a půl v Holandsku, kde jsem kopal za devatenáctku Eindhovenu, jsem moc nehrál. Sedávali jsme s Gianlukou Scamaccem mezi náhradníky a trápili se otázkami: Proč nehrajeme? Copak nevidí, že na to máme? Gianluca už měl to masivní tetování na krku a byl extrémně vyspělý, prostě vypadal jako hotový chlap. Jednoho zimního dne se ke mně naklonil a naštvaně prsknul: Kašlu na to, tohle nemá cenu. Přemlouval jsem ho, ať vydrží, že se to zlomí, ale nedal si říct. Putoval po hostováních, než ho koupil West Ham, a pak šel rovnou ke hvězdám do Atalanty Bergamo.

A vy jste zůstal?

Nikdy se nevzdávej! Za pár týdnů se všechno překlopilo na moji stranu. Ostatně jako teď ve Slavii.

No vidíte, první čtyři měsíce v Edenu pro vás byly krušné. Sadílek, velká posila z Enschede, jen paběrkoval.

Moje pozice byla ze začátku dost nejistá, neustálená. Proto jsem se v tom užíral. A když se trápím, zpravidla to držím v sobě, což moc nepomáhá. Přijdu z tréninku nebo slyším nějaké poznatky na mítinku a všechno si nosím domů. Extrémně přemýšlím, jak mě vnímají trenéři, jak spoluhráči. Když se nedaří, dokážu se těmi myšlenkami užírat klidně do dalšího tréninku. A pak zase. I proto si každý trénink pouštím znovu.

Prosím? Vy se díváte ze záznamu i na tréninky?

Máme je natočené, tak proč bych se nepodíval, když se z toho můžu poučit? Chci vidět třeba centrované míče, zanalyzovat si, jestli jsem všechno udělal tak, jak jsem měl. Když něco pokazím, chci vědět proč. I dobré akce pomůžou, aby člověk viděl, jak to má vypadat. I díky tomu jsem se s týmem sžil. Kluci už na hřišti nemusejí přemýšlet, jak budu reagovat, kde se budu pohybovat a kam si naběhnu. Stal se z toho automatismus.

A když to nešlo?

Potřeboval jsem si s někým popovídat a vysvětlit, co bych měl zlepšit. Prostě vyřešit svůj problém. A tak jsem požádal trenéry Trpišovského a Houšteckého o schůzku.

Co vám řekli?

Povzbudili mě a řekli, že můj čas přijde. Moc dobře jsem věděl, že ve Slavii existuje jasná hierarchie, takže jsem si musel počkat. Přednost uprostřed zálohy zprvu měli Zafeiris a Oscar, kteří vyhráli Slavii titul loni. Já si tu důvěru teprve musel odpracovat. A pak jsem dostal instrukce, co přesně se ode mě vyžaduje. A v říjnu, při poháru ve Zlíně, kdy jsme vyhráli 4:0, jsem tu šanci čapnul. Hlavní zlom spočíval v tom, že jsem nepolevil. Konzistentnost je pro mě hlavním pilířem, kterého se držím. Postupně se celý tým naučil, co umím, jak se nabízím, jak můžu pomoct. Bylo tomu tak v Eindhovenu, v Twente i ve Slavii. I zpětně si do detailu vybavím okamžiky, které k tomu vedly.

Vybavíte si i to, jak kráčíte k penaltovému puntíku v barážovém rozstřelu s Dánskem?

Hlavně chci říct, že moje poslední zkušenost s penaltou byla devět let stará. V Eindhovenu každoročně probíhá turnaj hráčů do 19 let, Otten Cup. Sjedou se slavné kluby Barcelona, Anderlecht, Real, Inter a scouti sledují, koho koupit. Tehdy jsme turnajem prošli úplně suverénně až do finále, které s Interem Milán skončilo penaltami. A já neproměnil. Jako jediný ze všech. Jako kapitán.

Vzpomínka se vrátila?

Vůbec. Spíš se mi vybavuje husí kůže, když jsme se s Adamem Karabcem rozcvičovali pod hlavní tribunou na Letné a slyšeli ten povyk okolo. Národ se spojil a fandil. Jakmile se kluci rozběhli do protiútoku, spontánně nám cukaly nohy a přáli jsme si být na hřišti taky.

Nakonec jste se dočkal, a dokonce si řekl o čtvrtou penaltu v rozstřelu. Co vás to napadlo?

Já o tom přemýšlel už v semifinále proti Irsku. Ale vycouval jsem, protože zvolená pětice měla logicky přednost. Láďa Krejčí a Tomáš Souček jako vůdci a pak útočníci, kteří mají s penaltami zkušenosti z klubů. Honza Kliment, Patrik Schick a Mojma Chytil. Přece se jim do toho nebudu montovat.

Jenže Chytil neproměnil a proti Dánům se do penalty nehrnul.

A Schicki už byl vystřídaný. Zeptal se mě Tomáš Chorý, jestli bych šel. Já kývnul a trenér Suchopárek si mě napsal na seznam. Vůbec jsem nepochyboval. Na každém tréninku během soustředění jsme penalty pečlivě kopali a já dal z pětadvaceti snad všechny. Neomylně. Létalo mi to k tyčím, do šibenice, brankáři bez šance. Tak kdy jindy, když ne teď? Ale ten hlavní klid způsobilo nejspíš to, že jsem si mohl dovolit neproměnit. Kráčel jsem od půlící čáry s čistou hlavou: Dáš? Dáš a hotovo! Jinou myšlenku jsem neměl, nohy byly úplně klidné.

Cítil jste se slavný, když to vyšlo?

To přišlo časem, když mi kamarádi opakovali: Byl jsi to přece ty, kdo trefil Ameriku! Dědeček si poplakal a popil slivovičku, slyšel jsem spoustu gratulací, ale já byl jen součástí mozaiky a slízl smetanu. V té chvíli po penaltě mě ovšem zachvátila euforie, kterou jsem nikdy v životě necítil. Běželo proti mně padesát lidí a všichni máchali rukama a jásali. Ten obrázek mi z paměti nikdo nikdy nevymaže. S titulem, který jsme získali se Slavií, to jde těžko srovnávat.

Stejně to zkuste.

Už několik týdnů předtím jsem byl přesvědčený, že to dotáhneme. Navíc jsme titulový zápas hráli na prázdném stadionu, takže všechno bylo o něco střídmější. Ale titul je nádherný, vzrušující, moc si ho vážím. A teď musíme pracovat, abychom přidali další.

Mezitím v reprezentaci budete i se sparťany, se kterými jsou slávisté na ostří nože. Třeba Jan Kuchta vás provokoval při posledním derby.

Do nároďáku se emoce z derby nenosí. I když si při zápasech vynadáme, na hřišti to taky zůstane. Navíc Kuchtič mi nikdy nic neudělal a chápu, že bojuje za svůj klub. Nemám s tím problém. Naopak na Kuchtičovi obdivuju, když se dostane do svého flow, jak pracuje pro mužstvo. Má i svoje mouchy, ale pro úspěch svého týmu je schopný udělat cokoli. A se stejným nastavením musíme do Ameriky odjet všichni.