Článek
Nyní ji připomíná nová přehlídka, kterou pořádá Muzeum umění Olomouc. Pod názvem Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru potrvá do 13. září.
Projekt vznikl ve spolupráci s Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou, kde se loni uskutečnila první samostatná výstava děl Bartuszové v Česku, a archivem výtvarnice v Košicích. „Je součástí řady výstav, jimiž Muzeum umění Olomouc zpřístupňuje autorky a autory s kořeny v Československu, jejichž význam pro domácí prostředí často potvrdilo až výrazné zahraniční ocenění,“ říká kurátorka Gina Renotière.
Pražská rodačka Mária Bartuszová žila v letech 1936 až 1996. Během studií v ateliéru keramiky a porcelánu na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové se seznámila se sochařem Jurajem Bartuszem, s nímž se po svatbě a narození dcery přestěhovala na Slovensko. Usadili se v Košicích, kde pak Bartuszová žila a tvořila až do smrti.
Vyvinula si originální sochařský výraz, který uplatnila při tvorbě menších sádrových plastik a jejich odlitků do bronzu či hliníku, stejně jako při vymýšlení rozměrných reliéfů a objektů. Zajímaly ji vztahy mezi hmotou, prázdnem a dotykem. „Výchozím významovým prvkem pro ni byla nádoba, předmět vytvářející dutý tvar. Nádoba-váza, tvarem podobná ženskému tělu, je archetypálním symbolem mateřství, plodnosti, kreativity, života a rodičovství,“ doplňuje další kurátorka výstavy Gabriela Garlatyová.
Podle ní je tvorba Bartuszové blízká například dílu francouzské sochařky Louise Bourgeois či americké malířky a sochařky německého původu Evy Hesse. Přesto si uchovává jedinečnost.
Její sochařská díla byla založena mimo jiné na technologických inovacích a experimentech, kdy, inspirována hrami své dcery, vytvářela abstraktní tvary litím bílé sádry do gumových balonků.
Jedinečné tvary, někdy připomínající dešťové kapky, semena nebo vejce, jindy fragmenty lidského těla, vytvářela následným stlačováním, tažením nebo nořením do vody. Pro výsledné, oblé, organicky a poeticky působící předměty často s tenkou, téměř zranitelnou skořápkou je charakteristické hledání dokonalého tvaru. Sama proces jejich výroby označovala za „gravitací stimulované a pneumatické tvarování“.
Tato díla odrážejí práci Bartuszové s fyzikálními principy – tlakem, gravitací či nafukováním. „Kolem roku 1981 začala také experimentovat s dutými formami balonů. Ve stavu tuhnutí do sebe vkládala tenké skořápky vejčitých tvarů a vrstvila z nich Nekonečná vejce,“ vysvětluje kurátorka Garlatyová.
Dílo Márie Bartuszové představily v letech 2022 až 2024 samostatné výstavy, které se konaly v londýnské galerii Tate Modern a salcburském Museu der Moderne. Její práce se rovněž objevily na Benátském bienále nebo renomované přehlídce Documenta v německém Kasselu. Dnes je mají ve sbírkách přední světové galerie či muzea, jako je právě britská Tate či Centre Pompidou v Paříži.
