Místo školy manželství. Afghánky i tak riskují cestu za vzděláním

Zavření bran škol neznamená pro afghánské dívky jen konec vzdělání. Tálibán jim znemožnil i jednu z posledních cest, jak mohly odložit svatbu, najít si práci a mít alespoň nějaký prostor rozhodovat o vlastním životě.

Ne všechny Afghánky se s takovým zásahem do jejich budoucnosti smířily. Některé pro studium riskují vše – jako třeba 19letá Ália, která – zahalená od hlavy k patě – nasedla do taxíku směr Kábul.

„Pro svou rodinu jsem si vymyslela výmluvu, že sem jedu za přáteli a bývalými spolužáky. Ale není to pravda. Skutečným důvodem je, že kdybych zůstala v Dájkundí, byla bych donucena se vdát,“ popsala stanici BBC, která její příběh uveřejnila.

Cesta do Kábulu byla riskem na druhou – kdykoli ji mohla zastavit tálibánská hlídka prosazující nařízení, podle něhož ženy nesmí cestovat na dlouhé vzdálenosti bez doprovodu mužského příbuzného. A Ália si jako doprovod vybrala svou sestřenici.

Kolem hlídek však projely bez povšimnutí, a splnily tak první část plánu: zapsat se do kurzu angličtiny.

Velké štěstí měly ještě předtím, než do taxíku nasedly – na rozdíl od mnohých vrstevnic pochází z rodiny, která si za luxus ve formě vzdělání může dovolit zaplatit.

Takové krátkodobé a úzce profilované soukromé kurzy jsou spolu s madrasami zaměřenými na náboženskou výchovu jednou z mizivých šancí, jak se mohou Afghánky po dokončení základních škol vzdělávat.

Jiné se pokoušejí omezení studia a práce obcházet prostřednictvím internetu. Jeho prudký rozmach je jednou z nejvýraznějších změn od doby, kdy byl Tálibán u moci v letech 1996 až 2001. 

Zatímco do útoku 11. září neměl k internetu přístup prakticky nikdo, nyní může být podle Světové banky online asi 16 procent Afghánců. Ani internet však není samospásný.

„Jako dívky v Afghánistánu máme velký, strašný problém s internetem,“ řekla v roce 2023 agentuře Reuters 22letá Sofia, která se přihlásila na Rumi Academy. Škola v roce 2021, kdy Tálibán převzal moc, zaznamenala extrémní zájem o přihlášky, z nichž většinu posílaly dívky.

Jenže online vzdělání naráží na celou řadu problémů, od výpadků elektřiny po extrémně pomalé připojení k internetu, nemluvě o cenách počítačů a wifi v zemi, kde 97 procent lidí žije v chudobě.

V posledních měsících je situace ještě horší. Tálibán oznámil zákaz optického internetu v části severního Afghánistánu „kvůli prevenci nemorálnosti“, což podle všeho zasáhlo i dívky odkázané na online kurzy. Později téhož měsíce agentura Reuters informovala i o celostátním výpadku internetu a mobilních dat, který narušil mimo jiné školství, bankovnictví, lety a zdravotnictví.

Přístup k internetu pro mnohé Afghánky představoval zásadní spojení se vzděláním, humanitární pomocí i mezi sebou.

Týdenní online jazykový kurz po vynuceném ukončení studia na univerzitě vyzkoušela i Sakína Nazárí. Frustrace z technických potíží však byla silnější.

„Nemohla jsem v tom pokračovat,“ řekla. „V Afghánistánu je příliš obtížné připojit se k internetu a někdy máme za 24 hodin elektřinu jen na půl hodiny.“

Společnost Ookla se sídlem v Seattlu, která shromažďuje údaje o globálních rychlostech internetu, popsala mobilní internet v Afghánistánu jako nejpomalejší ze 137 zemí a pevné připojení jako druhé nejpomalejší ze 180 zemí. Některé studentky podle Reuters dokonce vyzývaly Elona Muska, aby jim pomohl se satelitním internetem Starlink. Odpovědi se ale nedočkaly.

Ani online či soukromé kurzy však nenahradí formální školní docházku. Tálibán po návratu k moci uzavřel dívkám cestu ke vzdělávání po šesté třídě. V praxi to pro mnohé znamená, že se místo školy stále častěji ocitají pod tlakem na uzavření sňatku.

V Afghánistánu neexistují žádné oficiální statistiky týkající se nucených sňatků a sňatků nezletilých, podle aktivistů však jejich počet v posledních letech alarmujícím tempem roste. Neoficiální statistiky hovoří přibližně o 70 procentech dívek donucených ke sňatku. Asi v 66 procentech těchto případů se jednalo o dívky mladší 18 let.

Pod vládou Tálibánu také přestaly platit dřívější právní záruky, které v afghánském právu stanovovaly minimální věk pro sňatek dívek.

Možgan Ahmadí byla v sedmé třídě, když se k moci dostal Tálibán. Po zavření škol její otec přijal nabídku na 700 tisíc afghání (více než 230 tisíc korun) a prodal ji místnímu muži, který se živil kopáním studní. Možgan zpočátku doufala, že ji budoucí manžel v přání dokončit školu podpoří, pokud by Tálibán v budoucnu omezení zmírnil. Ale odmítl.

„Tolik jsem svou rodinu prosila, aby mi dovolili chodit do školy, ale podle mého snoubence by dívka neměla vůbec studovat,“ vzpomíná dnes dospělá žena. „Měla by být vždy doma a starat se o svou rodinu a děti.“

K uvolnění omezení nejenže nedošlo, vláda navíc minulý týden schválila nový zákon o rozvodu, podle něhož na něj nebudou mít nárok ani dívky provdané proti své vůli a kterým manžel rozvod neschválí. Rozvody tak budou moci probíhat pouze v případě nepřítomnosti manžela nebo neposkytování finanční podpory.

Následky dětských sňatků přitom mohou být fatální. Nedávný výzkum Afghánského centra pro lidská práva navíc odhalil, že většina obětí dětských sňatků v zemi zažívá domácí násilí a závažné psychické utrpení.

Do médií se dostal případ patnáctileté dívky z provincie Dájkundí ve středním Afghánistánu, která zemřela po měsících domácího násilí, včetně těžkého bití. Dívka byla osm měsíců vdaná za svého bratrance a podle výpovědi jejího otce násilí začalo krátce po svatbě. Dodal, že po každém násilném incidentu zasáhli místní afghánští starší a přesvědčili ji, aby v manželství zůstala.

Nátlak přitom nemusí přicházet jen z rodiny. Popsán je také případ devatenáctileté Samiry, kterou provdali příslušníci Tálibánu v den, kdy si jen šla do práce pro výplatu.

„Dílna stála u hlavní silnice. Smůla byla, že jsem seděla přímo před dveřmi, když kolem projížděli Tálibánci a najednou si mě všimli,“ popsala. Ozbrojení muži se jí začali vyptávat na zaměstnavatele.

„Proč jsi tu sama? Co tu děláš? Jak můžeš něco takového dopustit? Co děláš s mužem, který není tvůj příbuzný?“ ptali se, zatímco Samíra „tuhla strachy“. Důstojníci nakonec zadrželi ji i jejího 42letého nadřízeného Mohammada na základě obvinění z nemorálního vztahu a kontaktovali jejich rodiny.

Samíra předala kontakt na sestru a jejího manžela. Ti se však báli, že Samíra skončí ve vězení, a tak Tálibánu řekli, že její nadřízený je její snoubenec. Vyděšená Mohammadova rodina historku potvrdila.

Bez dalšího vyšetřování Tálibán Samíru donutil, aby si vzala svého zaměstnavatele, muže, který již měl manželku a dvě děti – nejstaršího syna ve věku Samíry. Tentýž den proběhla svatba na policejní stanici, která má od převzetí moci islamisty pravomoc provádět svatební obřady.

Budoucnost mnoha mladých Afghánek se tak stále víc zužuje na jediné: manželství. A to i v rodinách, kde rodiče vzdělání dcer navzdory zákazům podporují.

„Před zákazem mě rodiče nadšeně povzbuzovali, abych chodila do školy. Říkali mi, že si určitě splním sen stát se pilotkou. Ale teď říkají, že pro mě je nejlepší se vdát, protože nemůžu chodit do školy, na univerzitu ani pracovat,“ popsala Ália BBC. Dodala, že nabídky ke sňatku dostává a bojí se, že s manželstvím přijde o svobodu, kterou jí nechávají rodiče.

„Některé rodiny mohou být velmi omezující. Je možné, že mi řeknou, abych na své sny zapomněla. Vůbec se na to netěším. Pokud mě moje rodina nebude nutit do sňatku, počkám. Budu se bránit až do posledního dechu.“

Kariérní sny měla i Šama, která žije na západě Kábulu. „Kdyby se k moci nedostali Tálibánci, už bych teď měla školu skoro hotovou. Byla bych blízko svému snu stát se lékařkou. To jsem si přála,“ prozradila žena, která byla donucená ke sňatku v 18 letech. Nyní má dvě malé děti.

Její matka po smrti manžela pracovala jako uklízečka a měla problém dcerám zaplatit školu. Také ona považovala sňatek za jediné východisko. Bála se, že kdyby dceru neprovdala, přitahovala by na sebe negativní pozornost.

„Bála jsem se, že se mě (vojáci tálibánské vlády) budou ptát, proč ji nevdávám,“ přiznala novinářům matka Šamy, Kamila. „Chtěla jsem, aby se vzdělávala, pracovala a přispívala společnosti. Já sama jsem negramotná, takže jako slepá. Ale chtěla jsem, aby se moje holky učily. Šama měla tolik snů, ale nesplnily se jí.“

Pokud bude zákaz vzdělávání v Afghánistánu platit do avizovaného roku 2030, bude podle OSN „přes dva miliony dívek zbaveno možnosti vzdělání nad rámec základní školy v zemi, která již nyní má jednu z nejnižších úrovní gramotnosti žen na světě“.

Šama dřív několik nabídek ke sňatku odmítla. „Protože mé vzdělání pro mě bylo důležitější než cokoli jiného. To, co jsem chtěla pro sebe, nebylo to, co oni (potenciální manželé) chtěli pro mě,“ řekla.

Její 18letou sestru nejspíš čeká stejný osud. „Jsem příliš mladá na to, abych se vdala. Chci pokračovat ve studiu. Je to jako být ve vězení. Bojím se vycházet ven kvůli vládě a doma mi matka říká, že se musím vdát,“ uvedla Nora, která nevěří, že jí Tálibán návrat do školy někdy umožní. „Často si říkám: Proč jsme se narodily v Afghánistánu?“

Samotní představitelé afghánské vlády dlouho neměli odpověď na otázku, kdy ženám návrat do škol umožní.

„Vydali jsme ženám tisíce povolení k podnikání, což je pozitivní krok,“ hájil se zástupce ministerstva pro podporu ctnosti a prevenci neřesti – morální policie tálibánské vlády. Bránil se také tím, že ministerstvo vyřešilo více než „2000 případů, v nichž bylo ženám odepřeno jejich oprávněné dědictví“, a „pomohlo 2500 ženám, které byly nuceny do sňatku nebo byly nezletilé“.

Tvrdil tak krátce předtím, než v platnost vešel nový zákon, který podle kritiků fakticky legitimizuje dětské sňatky. Počítá mimo jiné s tím, že mlčení dívky po dosažení puberty může být vykládáno jako souhlas, a zároveň omezuje možnosti žen domoci se rozluky.