Nejčernější klimatický scénář se „ruší“. Už nehrozí a navíc se vymkl kontrole

„Právě nejvyšší klimatický výbor OSN přiznal, že jeho vlastní prognózy (RCP8.5) byly ŠPATNÉ! ŠPATNÉ! ŠPATNÉ!“ zní část příspěvku Donalda Trumpa na sociálních sítích, kde komentoval zprávu, že z připravované verze velkého reportu Mezivládního panelu OSN o klimatu (IPCC) byl vyřazen scénář s označením RCP8.5.

Stejně jako mnozí další komentátoři, Trump tuto událost spojil s klimatickým alarmismem, který údajně děsí veřejnost a umožňuje pumpovat miliardy do dekarbonizace a „falešné vědy“.

Klimatologové z různých koutů světa se brání a tvrdí, že jde o zavádějící interpretaci.

Co přesně se tedy ve skutečnosti stalo?

Formálně jde o to, že scénář RCP8.5 a jeho pozdější forma SSP5-8.5 byly vyřazeny z přípravy nové generace klimatických modelů (CMIP7). Ty přitom budou základem pro další hodnotící zprávu IPCC (AR7), což je světově nejdůležitější a nejuznávanější hodnocení klimatických rizik, od kterého se do značné míry odvíjí i politika.

Jde o krajní scénáře oteplení, které počítaly se světem, v němž dramaticky poroste spotřeba fosilních paliv a do roku 2100 se oteplí o víc než 4 °C.

V nové studii, která představuje emisní scénáře pro AR7, autoři jejich vyřazení zdůvodňují tím, že naplnění RCP8.5 se stalo nepravděpodobným kvůli „trendům v ceně obnovitelných zdrojů, nástupu klimatických politik a nových trendů v samotných emisích“.

Na tom ještě není nic kontroverzního a těžko to nepovažovat za čistě pozitivní zprávu – nejhorší očekávání se nenaplnila, rychlý růst emisí nenastal a oteplení klimatu do konce tohoto století o víc než 4 °C ve srovnání s předindustriální érou skoro určitě nehrozí.

Prvním problémem nicméně je, že tohle platí už dlouho, takže se dá polemizovat, jestli mělo smysl se scénářem nakládat už v minulé hodnotící zprávě. Pracovalo se s ním přitom hojně i mimo report (nejen v médiích, ale i v klimatologických studiích) a obecně nejspíš platí, že se mu vzhledem k malé pravděpodobnosti naplnění věnovala neúměrně velká pozornost.

To ale není největší problém.

Hlavní potíž vězí v tom, že scénář byl nezřídka i špatně interpretován a veřejnosti skutečně mohl posloužit spíš ke zkreslení než k lepšímu pochopení rizik. Částečně se to mohlo dít už kvůli ne nutně chybnému, ale třeba jen zkratkovitému označování scénáře např. za „vysokoemisní“, což úplně nevystihuje nepravděpodobnost jeho naplnění.

Nejhorší ale bylo časté označování scénáře za obraz budoucnosti světa, v němž by v oblasti emisní politiky zůstalo „vše při starém“ (z anglického „business as usual“), kterým ve skutečnosti nikdy nebyl. Scénář totiž počítal nejen s tím, že všichni na planetě přestanou pracovat na snižování emisí, ale že nad rámec toho jejich spotřeba ještě drasticky vzroste – což ovšem nebylo nijak pravděpodobné už ani v době, kdy vznikl.

„Během let se stalo něco typického pro komplexní vědecké nástroje. Scénář začal žít vlastním životem. V mnoha studiích i mediálních výstupech byl interpretován jako ‚business as usual‘, tedy jako jakási výchozí linie, po které by se svět ubíral bez výrazné klimatické politiky. To mu dalo mnohem větší váhu, než jaká byla původně zamýšlena,“ okomentoval to klimatolog a zástupce Česka v Mezivládním panelu OSN pro změnu klimatu Radim Tolasz.

„Z části za to mohlo selhání komunikace mezi experty na modelování energetiky, kteří tyto modely vytvořili, a klimatology, kteří je využívají pro další práci. RCP8.5 byl často nesprávně vyobrazován jako scénář, kde zůstane ‚vše při starém‘,“ popsal problém také vlivný klimatolog Zeke Hausfather s kolegy a dodal, že ve skutečnosti scénář vznikl jako obraz nejhorší a už tehdy nepravděpodobné varianty.

Na tuto chybu vědci upozorňují už roky. Ostatně nová práce své zdůvodnění vyřazení scénáře podkládá odkazem na článek Hausfathera a dalších už z roku 2020.

Nepravděpodobnost naplnění scénáře byla přiznaná od samého začátku, ale v době jeho vzniku (rok 2011) ještě nebyla tak očividná. Že se svět od možnosti drastického navýšení emisí, například i v důsledku masového používání uhlí i na výrobu paliv pro dopravní prostředky, odchyluje ještě víc, než se dalo na začátku minulé dekády předpokládat, vědci upozorňují nejméně od roku 2017.

Pokles užitečnosti scénáře tedy není nic nového, co by se teprve teď odhalilo, a jeho vyřazení z další hodnotící zprávy IPCC je důležité hlavně proto, že ukončí jeho výše zmiňovaný „vlastní“ život, který se vymkl kontrole.

Že tento život existoval a byl pro společnost škodlivý, je nicméně faktem a byla by chyba ho přehlížet. Naopak bychom o něm měli mluvit a využít ho k ponaučení do budoucna. To ale zároveň rozhodně neznamená, že byl scénář od základu špatný a alarmistický, jak tvrdí část kritiků.

Připomeňme, že vznikal v době, kdy emise rychle rostly, zdroje obnovitelné energie byly ve srovnání s dneškem o hodně dražší, elektromobily marginální a neexistovala ještě ani Pařížská dohoda. Pokus o nahlédnutí do budoucnosti bez klimatických politik a s nejvyšším myslitelným růstem emisí proto tehdy nepochybně dával smysl.

Pařížská dohoda a s ní související dekarbonizační politiky navíc samozřejmě nevznikly na jeho základě. Cílem je nepustit oteplení vysoko přes 2 °C, nikoliv vysoko nad 4 °C. Tvrdit, že dekarbonizace byla roky tlačená falešným alarmistickým scénářem, je proto podle expertů nesmysl.

Za použití stejné logiky by totiž bylo možné podobně kritizovat i nízkoemisní scénáře, které se rovněž už teď ukazují jako nerealistické. Podle toho nejoptimističtějšího (RCP 1.9) měly emise už teď prudce klesat, kolem roku 2050 spadnout na nulu a pak jít do minusu prostřednictvím různých způsobů ukládání CO2.

Naplnění tohoto scénáře, který počítal s oteplením zhruba o 1,5 °C (jemuž se ovšem blížíme už teď), je vlastně podobně nepravděpodobné jako naplnění scénáře toho „nejčernějšího“. Je pravda, že se o něm mluví asi méně než se mluvilo o RCP8.5. V grafech ukazujících výčet projekcí se ale zcela běžně objevuje a nízká pravděpodobnost jeho naplnění se „schovává“ podobně jako u RCP8.5. Popisky ho totiž rovněž často neoznačují za velmi nepravděpodobný nebo téměř nemožný, ale například jako „nízkoemisní“ nebo „optimistický“.

S použitím stejné logiky, po níž sáhl ve svém příspěvku Trump, by bylo možné prohlásit, že nízkoemisní scénáře jsou špatné, cíleně dávají lidem falešnou naději a že za nimi stojí třeba lobbing fosilních společností.

Úplně nejzásadnější je nicméně fakt, že dnešní „středové“ scénáře jsou díky pokroku v dekarbonizaci sice asi o stupeň níž, než byly ještě před 10 lety, ale pořád nebezpečně vysoko.

Takto vypadá pravděpodobnost naplnění scénářů různé míry oteplení podle čerstvé studie, která vyřadila nejchmurnější variantu RCP8.5:

Jak je vidět, nejpravděpodobnější varianty jsou pořád vysoko nad 2 °C, které nebyly jako kritická hranice zvoleny náhodou. Hrozí při nich totiž už i ty nejhorší důsledky.

Tématu, jak by mohl vypadat svět v roce 2100, jsme nedávno věnovali tento článek. Ve zkratce řečeno je to pořád o dost nehostinnější svět než ten dnešní s mnohem větší mírou dnešních projevů klimatické změny (horka, sucha atd.). Ještě horší je nicméně to, že v takovém světě by pořád existovalo i velké riziko překročení vícera tzv. bodů zlomu – viz následující graf:

Kritizovat špatné zacházení s RCP8.5 tedy je na místě a může nás posunout dál. Zneužívání nápravy této chyby k útoku na celkový konsenzus, že kvůli oteplení hrozí lidstvu vážné důsledky, které by bylo lepší odvrátit než absorbovat, už však ne. Na tomto faktu se totiž vůbec nic nezměnilo.

Na úplný konec dodejme poznámku, která je sice banální, ale v debatě o změně klimatu se často ztrácí. Lidé budou chtít na planetě žít a prosperovat i po roce 2100 a rozhodně to nevypadá, že uhlíkové neutrality bude dosaženo dost brzo na to, aby oteplení nepokračovalo i v dalším století. Projekce oteplení dnešních scénářů k roku 2100 tedy nejsou konečné.