Jak bude vypadat svět, až se oteplí: I zlepšené vyhlídky jsou pořád hrozivé

Po deseti letech od uzavření Pařížské dohody je svět na prahu historického milníku. Dřív strmě rostoucí křivka globálních emisí CO2 se začíná narovnávat. Zejména díky vývoji v Číně to loni dokonce nějakou dobu vypadalo, že začátku jejich poklesu bude dosaženo už v roce 2025. Místo toho nás nakonec nejspíš čeká opět nárůst (podle projekcí se čeká zvýšení o 1,1 %, ale definitivní data ještě nejsou). Už jsme ale opravdu blízko a šance, že loňský rok bude alespoň posledním rokem nárůstu, je slušná.

To nepochybně značí velký pokrok v dekarbonizaci. Bohužel ho ale pořád doprovází poměrně silná pachuť.

Abychom se totiž vyhnuli selhání cílů Pařížské dohody nepustit oteplení přes 1,5 °C ve srovnání s předindustriální érou a určitě ne přes 2 °C do roku 2100, musely by emise začít klesat velmi prudce, k čemuž zatím vlády své politiky nenastavily.

A to je velký problém. Pokud totiž cíle selžou, jistě se dočkáme výrazné intenzifikace problémů, které začínáme cítit už teď, a k tomu bude navíc hrozit i kolaps některých důležitých planetárních systémů.

Podle loňského vydání zprávy Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) svět momentálně míří k oteplení o 2,3 °C až 2,5 °C do konce století, ovšem pouze v případě, že vlády dodrží všechny již schválené závazky. „Pokud ne, čelíme vyhlídce na oteplení kolem 2,8 °C s dvacetiprocentní šancí, že oteplení přesáhne 3 °C,“ stojí ve zprávě.

K podobným číslům došel i nezávislý vědecký projekt Climate Action Tracker (CAT). Na základě zavedených politik a schválených cílů do roku 2030 a 2035 podle něj míříme k oteplení o 2,6 °C. Při splnění i dlouhodobějších cílů – včetně těch, co jsou ve fázi vizí národních rozvojů (LTS) – CAT odhaduje oteplení o 2,2 °C. Pod hranici dvou stupňů (konkrétně 1,9 °C) se podle CAT svět může do roku 2100 vejít jedině v případě, že budou splněny úplně veškeré vyřčené sliby, včetně zcela nezávazných a vágních cílů, jejichž splnění dosavadní vývoj v mnohých případech vůbec neodpovídá.

Odhady budoucího oteplení se netají určitou mírou nejistoty, kterou přibližuje třeba tento přehled pravděpodobností ze zprávy UNEP:

Celkově nám projekce každopádně přináší smíšené poselství.

Na jednu stranu je pozitivní, že scénáře překročení oteplení o 4 °C do konce století, při kterých nejvíc hrozí ty nejhorší důsledky, jsou nyní již v kategorii hodně nepravděpodobných. To přitom neplatilo ještě před deseti lety, kdy byla podepsána Pařížská dohoda. Podle klimatického vědce Joeriho Rogelja, který se na reportech UNEP podílí od roku 2010, jsme už odhady oteplení v roce 2100 při současném tempu „stáhli“ o celý jeden stupeň.

Špatnou zprávou nicméně zůstává, že jestli dekarbonizace nezrychlí, pořád míříme vysoko nad 2 °C – a že v tak teplém světě pořád hrozí vážné nebezpečí.

Pokud k takovému oteplení dojde, v první řadě si můžeme být stoprocentně jistí, že zásadním způsobem zhorší projevy oteplování, ke kterým dochází v současnosti.

Už teď přitom nejde o malé problémy.

Tichomořské ostrovy se postupně potápí pod vodu a stoupající mořská hladina ohrožuje i hromadu dalších pobřežních oblastí po celém světě. Sucho v Íránu letos dosáhlo takové míry, že zoufalí politici navrhují přestěhování hlavního města. Pravděpodobnost výskytu takového sucha tam přitom podle nové studie je kvůli změně klimatu víc než desetkrát větší. Stále víc lidí i přímo umírá v důsledku veder a změna klimatu přispívá i k dalším extrémům počasí, jako jsou povodně nebo bouře.

Některým oblastem světa se už teď daří na část těchto problémů přizpůsobovat, ale další zintenzivňování to značně ztíží a může přinést i řadu doprovodných ekonomických a společenských problémů.

Rozdíl dopadů v současnosti a při oteplení přesahující 2 °C přitom může být obrovský. Například počet lidí vystavovaných silným vedrům bude podle organizace World Resources Institute při oteplení o 1,5 °C činit 14 % světové populace, ale při 2 °C už to bude třetina.

A takhle bychom mohli pokračovat. Pojďme se ale na chvíli přesunout od globálních přehledů na vlastní dvorek.

I v Česku vidíme silné dopady už teď, ale zároveň si můžeme být jistí, že to nejhorší nás teprve čeká. Třeba takto vypadá dosavadní nárůst počtu tropických dní a odhad dalšího vývoje:

Jak vidíte, potenciál pro další oteplování je obrovský. A můžeme se na to podívat ještě podrobněji.

Díky unikátnímu nástroji vědců z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR jsou veřejně k dispozici odhady dalšího vývoje nejen pro tropické dny, ale celou řadu dalších parametrů, a navíc jakékoliv konkrétní místo v Česku. Chcete-li se podívat na odhady pro místo vlastního bydliště, stačí kliknout v odkazu na mapu, zvolit libovolnou lokalitu, vybrat parametr a projít si výsledky pro jednotlivé scénáře. Očekávanému oteplení mezi dvěma a třemi stupni nejlépe odpovídá scénář SSP245.

Není to zrovna povzbudivá podívaná.

Například v místě bydliště autora tohoto článku se podle projekce v takovém scénáři zvýší průměrný roční počet tropických ze současných 12,3 na 26,7 do roku 2075.

Právě vysoké teploty budou v Česku obecně největším problémem také podle bioklimatologa Miroslava Trnky. „To bychom měli řešit jako hlavní prioritu současně se změnou distribuce vodních zdrojů, které budou omezenější,“ popsal vědec hlavní očekávané dopady v našich končinách.

Zdůrazněme ale, že Česko rozhodně nepatří mezi nejzranitelnější státy a ty nejhorší dopady se čekají zejména v zemích globálního jihu, které jsou teplejší a zároveň mají méně prostředků pro adaptaci.

Pořád jsme se navíc nedostali k tomu nejhoršímu. Bohužel totiž existuje ještě jedna celá další kategorie problémů.

Hranice oteplení o 1,5 °C a 2 °C ve srovnání s předindustriální érou byla jako maximální přípustná vědci z celého světa vybrána i proto, že po jejím překročení hrozí dosažení tzv. bodů zlomu důležitých planetárních systémů.

Mezi ně patří například Amazonský prales, Grónský ledovec, monzunové systémy nebo třeba systém oceánských proudů AMOC. Dosažení bodů jejich zlomu přitom většinou znamená kolaps nebo radikální změnu jejich dosavadního fungování, které má za normálních okolností zpravidla stabilizační efekt.

Některé z těchto systémů přitom přímo ovlivňují „jen“ určitý region (například dopad monzunů na srážky v subsaharské Africe), jiné už ze své podstaty působí globálně (tání ledovců zvedá globální hladinu oceánů, jejich plocha zase ovlivňuje celkové množství odraženého slunečního záření…), nepřímo jsou ale tyto systémy provázané s mnoha dalšími procesy a nezřídka i vzájemně a vědci se obávají, že by kolaps některých z nich mohl způsobit dominový efekt.

„Máme víc a víc vědeckých důkazů o jejich propojení. Můžu dát jeden příklad, kde máme nejvíc informací. Když začne Grónský ledový příkrov zrychleně tát a bude se oteplovat čtyřikrát rychleji než zbytek světa, uvolní sladkou a studenou vodu, která zpomalí výměnu tepla v severním Atlantiku, posune monzunový systém na jih, což zhorší sucho a požáry v Amazonii a uvězní teplo v Jižním Oceánu, čímž zrychlí tání Západoantarktického ledového příkrovu,“ vylíčil katastrofický scénář jeden z předních světových expertů na body zlomu, švédský vědec Johan Rockström.

K tomu ještě dodejme, že část těchto systémů je provázaná i se zpětnými vazbami na teplotu, takže zhroucení některého z nich by mohlo obratem zhoršit i samotné oteplení (například dojde k zastavení ukládání CO2 v Amazonském pralese a podobně). V menší míře tyto zpětné vazby často hrají roli už teď a s jejich postupným sílením (resp. se snižováním stabilizačního efektu) se počítá i v klimatických modelech, ale nikoliv ve formě náhlých velkých změn, které by mohly způsobit, že se oteplí ještě víc, než nyní věda čeká.

Nikdo bohužel není schopný říct, od jakého oteplení tento kaskádovitý efekt může hrozit. Zatím jde spíš o možnou eventualitu pro případ, že se planetární systémy začnou hroutit. Odhady potenciálu dosažení bodů zlomu jednotlivých systémů nicméně existují. U většiny z nich sice stále panuje hodně velká míra nejistoty, ale dá se alespoň říct, od jakého do jakého oteplení hrozí a při jakém je dosažení bodu podle současných poznatků nejpravděpodobnější.

Jak můžete vidět, naštěstí už není pravděpodobné, že dosáhneme například kolapsu Východoantarktického ledového příkrovu nebo AMOC, který by přinesl drastické změny počasí Evropě. Pro celou řadu jiných planetárních systémů ale vědci nejpravděpodobnější hranici odhadují už mezi oteplením o 1,5 °C a 2 °C.

Za každým z odhadů jsou desítky let zkoumání a rozebrat důvody, proč je u každého z nich takový či onaký rozsah nejistoty, by vydalo na knihu. Pokud vás však zajímá, jak takové zkoumání probíhá, může to přiblížit třeba i tento náš dřívější článek věnovaný specificky AMOC.

Ve zkratce řečeno je výzkum těchto fenoménů nesmírně komplikovaný a v průběhu času dochází nezřídka i k výrazným posunům budoucích odhadů, přičemž změny se dějí – a i do budoucna mohou dít – oběma směry. Zatím ale bohužel převažují případy, kdy nové poznatky předpověď zhorší, či jinými slovy - čím víc toho o planetárních systémech víme, tím zranitelnější se většinou zdají být.

„Podívejme se třeba Amazonský prales. Odhady říkají, že tento nejbohatší lesní ekosystém na světě by se mohl nevratně změnit na savanu při oteplení mezi 3 °C až 5 °C. To je opravdu vysoké oteplení, na které se pravděpodobně nedostaneme ani do roku 2100. Když by ale prales přišel zároveň i o více než 20-25 % zalesněné plochy, může kolaps přijít už při oteplení o 1,5 až 2 °C,“ uvedl Rockström jeden příklad v předloňském TED Talku.

Že se odhadovaná odolnost systémů s novými poznatky spíš snižuje, potvrzuje i Rogelj. Na otázku SZ, zda by mohl jmenovat konkrétní příklady zhoršení, odpověděl jednoduše výzvou ke srovnání hodnocení klimatických rizik ve 4. a 6. hodnotící zprávě IPCC, které vypadá následovně:

Nakonec dodejme, že svět neskončí v roce 2100. Může to znít jako hloupá připomínka zjevné věci, ale je skutečně na místě, protože na vývoj po roce 2100 se v debatě o změně klimatu často zapomíná, přestože nemusí být vůbec bezvýznamný.

Pokud bychom totiž v roce 2100 byli ve světě otepleném někde kolem 2,5 °C, znamenalo by to, že emise ještě nebudou na nule. A to pochopitelně znamená, že oteplování bude v menší míře pokračovat i poté. A kvůli setrvačnosti klimatu navíc dokonce i nějakou dobu poté, co bude dosaženo uhlíkové neutrality.

„Když se podíváme na scénáře, které predikují stabilizaci koncentrací skleníkových plynů v polovině století, tedy dosažení tzv. net zero, oteplování podle nich začne zpomalovat v horizontu zhruba dvou dekád a ke konci století přichází stabilizace teploty,“ odpověděl Trnka na otázku, jak dlouho po zastavení produkce emisí skleníkových plynů se ještě může oteplovat, a dodal, že ještě delší setrvačnost bude mít zvyšování mořské hladiny.

I když se nám tedy povede do roku 2100 udržet oteplení pod nějakou hranicí, nutně to neznamená, že ji nepřesáhneme později. Celkově toto shrnutí na začátku roku 2026 jasně říká, že v sázce je pořád hodně a jestli svět v dekarbonizaci nepřidá, bude hrát hodně nebezpečnou loterii.

Povzbuzením nakonec může však být, že ani klimatologové s hlubokou znalostí všech rizik si alespoň nemyslí, že budoucí katastrofa je jistá.

„Může se zdát, že všechno je jisté, ale ono to zas tak jisté není. Já si myslím, že bychom hlavně neměli propadat beznaději. Máme se samozřejmě snažit snížit oteplení co nejvíc to půjde, protože každá desetina stupně může být důležitá. Na druhou stranu je jasné, že to můžeme dělat jen v takové míře, která nezpůsobí společenský rozpad,“ uzavřel Trnka.