Rasismus? Vždyť nás máte rádi. Fun Din Dung, vietnamský fotbalový král

Přesně takhle si představujete bývalého slavného fotbalistu. Sluneční brýle od Diora, blýskavá pecička v levém uchu, v pravém dírka jako památka po jiné náušnici. Černé vlasy vyčesané do výrazného kohouta, jen už prokvétají šedinami. „Kluci, taky jsem tu nejstarší, je mi 56 let,“ překvapí Doan Gia Bao, protože vypadá spíš na čerstvého čtyřicátníka.

Nikdy nehrál profesionální ligu, natož evropské poháry či reprezentační zápasy. Přesto je jasně nejslavnějším vietnamským fotbalistou v Česku.

Dámy a pánové - Fun Din Dung!

„Doma ve Vietnamu mě neznají, tady jo. Lidi se pořád chtějí společně vyfotit. Poznávají mě, zvlášť skoro všichni mladí Vietnamci v Česku, které baví fotbal,“ líčí Doan Gia Bao, jenž jako většina Vietnamců jeho generace běžně používá počeštěné jméno, v jeho případě Martin.

Martin Bao. A nejvíc ze všeho Fun.

Pokud kultovní seriál Okresní přebor v něčem přepsal realitu, pak v jeho postavě. Když za mistry ze Slavie nastupoval Japonec Hašioka, kotelníci na něj skandovali: „Fun Din Dung, jeden z nás!“ I spoluhráči se na sítích předháněli v nezapomenutelných hláškách o nízkém těžišti. „Ale joo, je šikovnej,“ přidal se reprezentant Michal Sadílek.

V tomto směru se český fotbal dělí na časy před Okresním přeborem a po něm. „Všem Asiatům, co tady hrají fotbal, říkají takhle. Nejen na nejvyšší úrovni, všem, klidně v okrese, pokaždé. Fun Din Dung, Fun Din Dung,“ směje se Doan Gia Bao alias Martin.

Kdo se chce začít ohánět rasismem, nechť nechá nejprve promluvit muže, který Funa ztvárnil. Kdo by snad nevěděl, Fun Din Dung přišel na konkurz Slavoje Houslice jako stánkář, při zdravotní kalamitě se ale dostal na hřiště a zápas rozhodl skvělými akcemi, až mu Ondřej Vetchý, alias Jirka Luňák, u piva láskyplně pravil: „Ty můj malej šikmovokej Maradono!“

„Ne, to není rasismus. To je sranda,“ říká Martin, jehož se seriálovým Funem pojí mimo jiné hodně kostrbatá čeština, za niž se několikrát omluví. Cítíte, že by rád mluvil plynuleji, ale že by ho trápilo, že na něj v Okresním přeboru spoluhráči nebo soupeři halekají? „To mi nevadí. Jako Vietnamci v Čechách neděláme špatné věci, víte, že jsme pracovití. Jasně, jsou špatní lidi, to je všude, u nás i u vás.“

Život je nekonečným sledem náhod, i v jeho případě. Příběh opravdového Martina není známý, až pro Seznam Zprávy ho blíže popisuje. Pochází z Hanoje, tedy tak jako většina Vietnamců v Československu ze severní, komunistické části země. Ale on sem dorazil až v momentu, kdy už byly socialistické vazby fuč.

„V roce 1991,“ vzpomíná. „Mám tady bratra, a když mi končila vojna ve Vietnamu, zeptal se, jestli nechci přijet. Byl jsem mladej, tak když mám možnost podívat se do světa, přijedu. Neplánoval jsem tady zůstat. Myslel jsem si, že za půl roku, za rok budu zpátky. Je to 35 let.“

Mimochodem, právě v armádě poprvé pořádně kopal do balonu. Šikovnej, nízko těžiště? Ale ano, režisér Jan Prušinovský našel pro roli Funa odpovídajícího člověka.

„No, hraju dobře,“ rozesměje se poněkolikáté. „I na velkém hřišti. Akorát mě teď trápilo koleno, musel jsem na operaci, poslední dva roky jsem nehrál. Začínal jsem jako útočník, pak jsem byl záložník a pomalu jdu dozadu,“ popisuje tradiční fotbalový koloběh.

Nejprve žil 19 let v Chebu, jenže Okresní přebor změnil vše, posunul ho do metropole. Další náhoda, vždyť Prušinovský v rozhovoru pro Seznam Zprávy odhalil, že původně si myslel na romského brankáře, nikoli na Asiata. Až když mu takovou variantu na Nově neodkývali a on z okna tramvaje uviděl vietnamské fotbalové nadšence, plán upravil.

„A já jsem roli dostal normálně z castingu,“ říká Martin.

Tehdy netušil, co všechno se změní, doslova od první chvíle, co se v Okresním přeboru objevil. Diváci si ho zamilovali okamžitě, když při náboru na jeho „Okej“ zoufalý předseda Houslic v podání Luďka Soboty jen lomí rukama: „Žádnej hokej, fotbal!“

A zase - kde se někteří pohoršují, sám Martin se pořád chechtá, i osmnáct let po natáčení. „Šlo mi o to zachytit lidské předsudky a hloupost. Martin Bao navíc docela rozuměl, o co nám jde, a myslím, že se dost bavil,“ vzpomíná Prušinovský. Třeba tím, jak musel na zádech tahat v rámci přípravy Jardu Kužela, skvěle ztvárněného Davidem Novotným, který rozhodně nemá postavu maratonce.

„Byla to sranda. To víte, já jsem takovej hubenej, on je takovej silnej, váží tak 110 kilo, a když jsme natáčeli, já byl ještě hubenější než teď, měl jsem kolem šedesáti. Jeden krok, druhej krok, už nemůžu,“ baví se a oceňuje hravý Prušinovského scénář.

A ještě víc to, jak se k němu chovaly všechny herecké kapacity z Okresního přeboru: „Můžu vám říct, že oni jsou opravdu dobří. Hlavně Ondřej Vetchý je moc dobrej člověk. Přijel jsem na natáčení a vítali mě jako kamarádi, chodili jsme spolu na pivo. Já piju málo, normálně prakticky vůbec, ale když jsou akce, jedno, dvě můžu.“

To jsou nezapomenutelné vzpomínky, souběžně se ale při našem rozhovoru v kavárně pravidelně cosi ztrácí v překladu. Nejspíš i moment, kdy Martin líčí, že po začátcích ve vietnamské lize v Chebu „hrál naposledy za Hostivice“, jenže v klubu z blízkosti Prahy o tom jaksi nic neví.

„Přišel dvakrát, třikrát na trénink, že by za nás rád hrál, ale pak už se neukázal. Jsou to tak dva roky. Na soupisce rozhodně nikdy nebyl. Nevídám ho, ale tady kousek ve dvoře provozuje s manželkou krámek,“ líčí Tomáš Strniště, trenér týmu ze třetí třídy, tedy deváté nejvyšší soutěže.

Zato ohledně svého vztahu s herci očividně Martin nepřehání. Kouzelnou shodou náhod totiž zrovna kvůli rozhovoru volá Ladislav Hampl, neboli seriálový Jarmil. Následuje hlasitý odposlech a dialog, který všechny přenáší do kabiny Houslic.

„Nazdar, Fune, čau!“

„Čau, Láďo! Jak se máš?“

„Mám se dobře, máš ještě pořád krámek na Betlémáku?“

„Mám, tak se zastav, půjdem na pivo, pokecáme! A co jinak, dobrý? Kolik máš dětí, Láďo? Žádný? Tak užívej, nejsi už nejmladší.“

„Děkuju ti, to jsem potřeboval slyšet. Taky tě mám rád, Fune.“

Ani za postavu stánkaře se Martin rozhodně nestydí, krámek na Betlémském náměstí ostatně není fabulace, prodává tam suvenýry a druhý provozuje v Hostivici. V centru Prahy vzpomínky na Okresní přebor ožívají: „Kluci někdy chodí okolo, zastaví se, pokecáme. Třeba Leoš Noha, Láďa Hampl.“

Martin po Okresním přeboru s herectvím úplně neskončil, ale šlo o malé role, nic zásadního; Fun Din Dung je s ním příliš srostlý, jako herce ho definoval. „Nemáte pro mě nějakou?“ pobaveně mrkne na novináře, ale pak sám uzná: „Okresní přebor je nejlepší seriál.“

Ne, ohledně herectví není moc co probírat a jeho nejistota v češtině v tomto případě nehraje roli. Zato u fotbalu je témat spoustu. Nejen vzpomínky na časy, kdy bydleli s herci v hotelu v Hořovicích a v nedalekých Lochovicích natáčeli bezkonkurenčně nejlepší porevoluční fotbalový seriál.

„Koukám rád na španělskou a samozřejmě na anglickou ligu, fandím Manchesteru City a Barceloně. Oblíbení hráči? Messi, ten je nejlepší v historii fotbalu, potom třeba Haaland. A počkejte, Rodri ze City. Záloha. Von je chytrej,“ líčí Martin a na poznámku, že Rodri moc gólů nedává, jen opáčí: „To ani nemusí. Hodně se mi taky líbil Busquets. Taky chytrej. Ani nejrychlejší, ani nejlepší technika, ale hrál fakt super. A hubenej jako já. Já jsem vždycky na hřišti ten nejběhavější, i když jsem takhle starej.“

Z českých Vietnamců to nejdál dotáhl brankář Filip Nguyen, opora ligového Liberce, která zvolila návrat do vlasti a možnost reprezentovat Vietnam. V jihovýchodní Asii udělal kariéru, uctívají ho.

„Nemůže jít na ulici. To by ho natrhali na kousky,“ culí se představitel Fun Din Dunga. „My, když vyhrajeme i jeden zápas v kvalifikaci, všichni vyjdou ven a slaví celou noc, vy jste se dostali na mistrovství světa a nikde nikdo, ticho. My bychom byli v ulicích celý týden.“

To proto, že fotbal je slovy houslického předsedy Václava Orla „světovej fenomén“. Vietnam ho miluje nade vše.

„Náš nejpopulárnější sport je samozřejmě fotbal. Když se hrají důležité zápasy, chodí na ně i politici, ministři i prezident,“ popisuje.

A líbí se mu představa, že seriálového Funa někdo trumfne, že fotbalista s vietnamskými kořeny jednou překoná dokonce i Filipa Nguyena, že naskočí za reprezentaci. Zatím bude ale Martin rád fandit českému národnímu celku. V Česku je dávno doma, má pět dcer, starší dvě (Jennyfer, Chiara) s Češkou, tři (Giahan, Thúky, Baovy) s vietnamskou manželkou, do Asie se vrací už jen na návštěvu.

K turnaji v USA, Mexiku a Kanadě pak hledí s optimismem, který se u nás vymyká.

„Já bych řekl, že do čtvrtfinále se můžeme dostat. Je tam hodně týmů, a tím pádem máme větší šanci. Nejsme slabí,“ říká.

Jeho úplný fotbalový sen ale vypadá ještě vyšperkovaněji. „Jasně, že i Vietnam jednou bude na mistrovství světa. Už nehraje ani 24, ani 32, ale 48 týmů, jednou to zvládneme. Nejlepší bude, až budeme pak ve skupině hrát spolu a já budu na sobě mít zepředu vietnamský dres a na zádech ten český,“ baví se.

A končí tak, jak se sluší na text o seriálu plném zlidovělých hlášek: „Vždyť u nás ve Vietnamu je fotbal populární jako v Brazílii. No, akorát ho neumíme jako Brazilci.“