Ukrajinci zaslouží lepší zacházení, ne horší

Česká politická scéna klesá do čím dál hlubšího suterénu. Místo řešení skutečných problémů, které vyžadují trpělivost, upřímnou snahu něco zlepšit a odvahu jít proti proudu, sledujeme často jen nechutné divadlo.

Výsledkem jsou škodlivé kroky, které se dělají jen proto, že je lze snadno prodat. Zpřísnění podmínek pro ukrajinské rodiny, dohodnuté v pondělí na vládě, je dobrou ukázkou.

Sociolog Daniel Prokop tomu trefně říká performativní politika. Koaliční strany nejdřív rozeštvaly veřejnost, vyhrály volby s nabídkou tvrdé ruky a teď vykazují činnost. Bez ohledu na to, co je potřebné a správné.

Naštěstí zatím nejde o žádný radikální zásah křovinořezem, jak loni sliboval Tomio Okamura. Ochrana uprchlíků má v civilizovaném světě svá pravidla, která dál v principu drží i Česko. Režim dočasné ochrany je unijní standard, který pro běžence z Ukrajiny platí od vpádu Ruska minimálně do března 2027.

Nově dojednané lokální změny představují spíš jen sérii drobných otravných zásahů, které se vydávají za větší, než ve skutečnosti jsou. To je na jednu stranu dobře. Ale smutné jsou na tom dvě věci. Jednak to, že vláda má zapotřebí svůj distanc k občanům napadené spojenecké země zveličovat. A pak to, že si za oběť vzala nejzranitelnější lidi.

V duchu performativní politiky se šermuje silnými slovy, že každý, kdo čerpá humanitární uprchlickou dávku, bude nově muset pracovat. Což v televizi zní přísně a spravedlivě. Až na to, že (jak vysvětlují lidé, kteří ukrajinským uprchlíkům v praxi pomáhají a umějí systém prokouknout) to už de facto platí teď.

Jen se změní pravidla pro ty, kteří kvůli postižení či jinému omezení pracovat nemohou. Dosud v těchto případech stačilo uznání od České správy sociálního zabezpečení. Nově budou hendikepovaní muset docházet na úřad práce, protože jen to je bráno jako ekvivalent pracovní aktivity.

Novela v reálu postihuje jen lidi s prvním stupněm snížené soběstačnosti, kterých je v Česku z Ukrajiny – a teď pozor – jen 250. Těm se režim ztíží, aby šlo říct, že u práceschopných běženců je vždy vyžadována práce (či její ekvivalent).

Jiné zpřísnění se týká toho, že o režim dočasné ochrany lze přijít při opuštění EU na víc než 30 dnů. I tato praxe ale už existuje, lhůta jen byla třikrát delší. Anebo slovy ČTK: Novela upravuje podmínky udělení zvláštního dlouhodobého pobytu. Což je o stupeň jistější status pro dobře vydělávající běžence. A co se pro ně zpřísňuje? Že nesmějí mít daňové nedoplatky, což je ale vedle košatého vějíře dalších podmínek samozřejmost.

Z dojednaných změn zkrátka vláda dělá zbytečný humbuk. Aby Tomio Okamura, jak se dnes tak často říká, měl o čem hovořit ke svým voličům. Zcela mimo realitu jsou vzhledem k obsahu i řeči předkladatele, ministra vnitra Lubomíra Metnara, že novela reaguje na bezpečnostní situaci v Evropě.

To podstatné je úplně někde jinde. K dočasné ochraně bylo minulý týden v Česku registrováno 386 tisíc Ukrajinců a Ukrajinek, včetně seniorů a dětí. Pojem „dočasná“ byl původně myšlen tak, že válka buď skončí, anebo že lidé po tak dlouhé době dostanou jasnou perspektivu, co s nimi dál bude.

Ukrajina čtyři roky krvácí a drží se jako štít ruské agrese. Měli bychom děkovat. A nabídnout důstojné zacházení, tedy buď trvalý pobyt, nebo aspoň plnohodnotný přístup ke zdejší sociální síti. V logice toho, že všichni jsme si přece jako lidé rovni, a ne že budeme z běženců navždy dělat bytosti druhé kategorie.

Mnozí z východu Ukrajiny se už ani nemají kam vrátit. A nejde jen o mravní pohled, ale i o tolikrát vyzdvihovanou ekonomickou racionalitu. Žádná újma se tu nekoná.

Takzvaná humanitární dávka, ze které se dělá extra luxus na úkor českých daňových poplatníků, je ve skutečnosti pravým opakem. Podle Metnara ji pobírá jen 90 tisíc lidí z celkového počtu 386 tisíc. Tedy naprostá menšina, ve které navíc dominují děti a senioři. Pro ně může jít nejvýš o 10 860 korun měsíčně, pro ostatní „nezranitelné“ osoby nejvýš 7130 korun.

Rodina skládá dávky dohromady, ale pak se odečte všechno, co živitelka či živitel domácnosti vydělá. Podle lidí, kteří mají s uprchlíky vlastní zkušenost, jde tedy v praxi de facto o almužnu (průměrná dávka mezi těmi, kdo ji pobírají, činí 8149 korun měsíčně na osobu). Žádný nadstandard oproti nárokům našince v nouzi se nekoná, je tu jen další síť hluboko na dně.

Už mnohokrát také bylo spočítáno (byť nová vláda přestala čísla zbaběle zveřejňovat), že Ukrajinci jako celek nejsou žádná ekonomická ani rozpočtová přítěž. Opět je to přesně naopak – většina pracuje a na své krajany na dávkách s přehledem vydělá. Pro humanisty může jít o perverzní kolektivistické počty, ale daně a odvody byly před volbami dvakrát větší než výplata dávek.

Pravda, v nákladech není extra zátěž škol a celá zátěž zdravotnického systému (za děti a seniory z Ukrajiny platí pojistné stát). Ale v příjmech zas nejsou odvody z DPH a hlavně ekonomický přínos pro firmy, které Ukrajince potřebují, zvlášť na tak přebraném trhu práce. Nemluvě o stárnutí zdejší populace a čím dál slabší porodnosti, kterou může vylepšit jedině migrace. Nebo o průzkumech, podle kterých Češi – navzdory programu SPD – integraci Ukrajinců na trhu práce většinově chválí a hodnotí ji čím dál lépe.

Vyhánět Ukrajince (přesněji řečeno Ukrajinky a jejich rodiny) je zkrátka omyl po všech stránkách. Za necelý rok, jak už bylo řečeno, status dočasné ochrany končí. Možná bude v celé EU prodloužen, možná to bude dál ponecháno na národních vládách. Možná válka skončí.

Už teď je ale čas se nějak vyjádřit, co dál, a ne jen předstírat činnost. Jestli se někdo těší, až všichni běženci zase odjedou domů, páchá obrovskou chybu. Stejně jako když na tom někdo aktivně pracuje jako Babiš s Okamurou.