Skutečná Bestie z majora Zemana zabila až desítky lidí prchajících na Západ

V šesté epizodě normalizačního seriálu 30 případů majora Zemana vede výpravčí z příhraničního nádraží mladé manžele do polorozbořené hájovny poblíž hranice, odkud je má převaděč označovaný jako „Strýček“ zavést do Západního Německa. Děj se odehrává v roce 1949 a nejde o autorskou licenci jako u některých jiných dílů.

Osoba s přezdívkou Strýček skutečně existovala. A opravdu nabízela lidem, kteří chtěli utéct před komunistickým režimem, že je převede přes hranici do svobodného světa. Místo toho je ale zabíjel a okrádal. Stejně jako v seriálu, kde mladá dvojice také nakonec nepřekročila „zelenou“ hranici. Ta byla ještě před počátkem 50. let, kdy byla vybudována železná opona, poměrně průchozí.

Strýček se ve skutečnosti jmenoval Hubert Pilčík a autoři seriálu o uvědomělém kriminalistovi Zemanovi se opravdu inspirovali jeho zločiny. Jen si příběh upravili, aby odpovídal normalizační ideologii. Když plukovník Kalina v podání Miloše Williga, který hraje patrně šéfa komunistické kontrarozvědky, hovoří o poúnorových emigrantech, mluví o nich pohrdavě a současně jako o nebezpečí pro nový režim.

„Utíkají, naše republika jim teď po Únoru nevoní, nedivím se. Copak o to, ať táhnou! Ale napojují se na různé špionážní centrály a berou s sebou zlato, majetek, všelijaký fígle vymýšlejí, přes mezinárodní banky a pojišťovny,“ říká Kalina mladému příslušníkovi Sboru národní bezpečnosti Janu Zemanovi v podání Vladimíra Brabce.

Pilčíkovi ale nešlo o to, aby škodil nové lidově demokratické republice, jen využil ohromnou vlnu nešťastných lidí, kteří se chtěli dostat pryč. Ačkoli mu vyšetřovatelé prokázali pět vražd, ve skutečnosti jich mohlo být několikanásobně více, dokonce až několik desítek. Těžko říct, jestli se přesný počet někdy dozvíme. Také proto, že se vyšetřovací spis nedochoval.

Případ Huberta Pilčíka, respektive vybrané epizody 30 případů majora Zemana, jsou součástí cyklu besed, které zorganizoval Ústav pro studium totalitních režimů spolu s Muzeem Policie ČR a Českou televizí. Odborníci analyzují několik dílů s konkrétními dobovými případy a vysvětlují jejich historické pozadí a souvislosti.

„Seriál 30 případů majora Zemana nelze chápat pouze jako televizní zábavu. Jde o promyšlený ideologický projekt, který měl prostřednictvím atraktivního kriminálního či špionážně dobrodružného žánru formovat historickou paměť a ovlivňovat vnímání poválečných dějin,“ komentuje historik Petr Kopal z Ústavu pro studium totalitních režimů, který je odborným garantem projektu.

Pilčík se narodil 14. září 1891 v Novém Hrozenkově a pravděpodobně se vyučil zámečníkem. Na Plzeňsko, kde později vraždil, přišel někdy před druhou světovou válkou. Zaměstnán byl ve Škodových závodech a za okupace se údajně podílel na odbojové činnosti – napojením na plzeňské policisty.

O tom, co dělal v letech 1945 až 1951, není prakticky nic známo. Z dostupných informací patřil v Senci, kde bydlel se svou o 11 let mladší manželkou Antonií, mezi oblíbené obyvatele. Lidé ho vnímali jako dobrého společníka a bylinkáře, který rád pomáhal jiným. Byl znám právě pod zmiňovanou přezdívkou Strýček nebo podle zvláštní mluvy jako Muž s dunivým hlasem.

Jak uvedl ředitel Muzea Policie Radek Galaš, rád vykládal o tom, že přežil zkázu Titanicu v roce 1912. „Vyprávěl to tak věrohodně, že mu to lidé i věřili,“ řekl Galaš. „Byl také dobrý chodec a rád jezdil na kole.“

K jeho trestné činnosti přivedl kriminalisty na jaře 1951 požár v opuštěné hájence Lipovka v blízkosti malé obce Nekmíř na Plzeňsku. Následující den při ohledání místa činu byly nalezeny značně ohořelé části lidského těla. Tak tomu bylo i v seriálu 30 případů majora Zemana, jen se hájenka jmenovala Kyliánka.

Identifikace mrtvoly byla téměř nemožná, vyšetřovatelé se mohli chytit pouze toho, že starší muž měl na krku přívěsek a rovněž měl výrazné ochlupení na zádech. Pitva prokázala, že ho někdo praštil zezadu do hlavy. Jako palivo pro požár patrně posloužil motorový olej.

Nakonec se přece jen podařilo prokázat, že tělo patří bývalému armádnímu důstojníkovi Emanuelu Balleyovi, narozenému v roce 1866, který byl nahlášen jako nezvěstný. O pár měsíců později nalezly děti v pískovně nedaleko Sence mrtvolu ženy. Příčinou smrti byl úder do hlavy a následné škrcení – byla to dcera zavražděného Balleye.

Její snoubenec posléze vypověděl, že se chtěla s otcem a neteří dostat na Západ. A kontaktovala prý převaděče pod přezdívkou Strýček. Huberta Pilčíka zatkli kriminalisté začátkem září 1951. „Vydávali se za elektrikáře, kteří přišli provést odečet hodin,“ uvedl ředitel muzea Galaš, podle něhož měl pachatel v domě pistole, samopal, munici nebo obušek.

Ještě větší tajemství skrýval chlívek na dvorku. Ve skrýši za dvojitou stěnou bylo nalezeno důmyslné upínací zařízení k věznění člověka. Hlavní částí byla dřevěná bedýnka, do níž se zavírala hlava. Zařízení ale bylo prázdné. Zanedlouho ale vyšetřovatelé objevili dívku, která seděla na pařezu v nedalekém lese. Byla to Dagmar, dvanáctiletá neteř Balleyových, která s nimi měla utéct na Západ.

„Nebyla schopná výpovědi,“ řekl Galaš. Dívka byla v dřevěné bedně uvězněna týdny, Pilčík ji patrně zneužíval, občas ji pouštěl ven. Ze zajetí se jí nejspíš nakonec podařilo utéct. Bedna byla vystlaná, aby nebyl slyšet její křik, dýchala pomocí kovové trubičky. „To, co si prožila, muselo být něco naprosto příšerného,“ konstatoval Galaš.

Dívka Pilčíkovi posloužila také k tomu, aby maskoval své vraždy. Příbuzní totiž od ní dostali ze Západního Německa pohlednice, jak se v novém domově mají dobře. I tento moment se objevil v seriálu 30 případů majora Zemana – oběti vraždícího převaděče také posílaly z kapitalistické ciziny pohlednice.

Zatčením Pilčíka ale případ neskončil. Kriminalisté v září 1951 ještě zadrželi jeho ženu Antonii a další osoby. Ukázalo se, že šlo o šestičlennou organizovanou skupinu v čele právě s Pilčíkem. Ačkoli manželka tvrdila, že o vraždách nevěděla, byla odsouzena k pětiletému vězení a desetileté ztrátě občanských práv. Několikaletý kriminál a ztrátu občanských práv vyfasovali i ostatní, pouze jedna žena dostala pouze osm měsíců, protože ve skupině plnila jen okrajovou roli.

Jediným bez trestu nakonec zůstal Hubert Pilčík, protože se soudního procesu nedožil. Podle oficiální verze spáchal sebevraždu, když se v noci na 9. září 1951 uškrtil vleže dvěma kapesníky – přestože měl být přísně střežen, nesměl mít ani oblečení, v jeho cele se muselo stále svítit a dozorci ho museli každých 30 minut kontrolovat.

Z dobových dokumentů navíc vyplývá, že byl Pilčík při výsleších opakovaně zbit, pravděpodobně přišel o sluch a z ucha mu tekla krev. Skutečně tedy spáchal „krkolomnou“ sebevraždu, nebo se to odehrálo jinak? Odpověď už nejspíš nikdy nedostaneme. Stejně jako na některé jiné události.

Ačkoli kriminalisté prokázali Pilčíkovi pět vražd, v jeho domě našli takové množství zlata, šperků, ale také oblečení nebo bot, že usoudili, že skutečný počet obětí mohl být mnohonásobně vyšší: třicet až čtyřicet. Tak vysoký počet se zdá skoro až neskutečný, ale v prvních letech po únoru 1948 utekly z republiky desítky tisíc osob a běžně se stávalo, že se po některých „slehla zem“, nadobro zmizely.

Zajímavostí je, že prázdný dům po manželích Pilčíkových, kteří neměli děti, později koupil vyšetřovatel jejich zločinů. Jeho potomci tam žijí dodnes. Otázkou také je, jestli Pilčík & spol. někomu skutečně pomohl za hranici. Zdokumentován je pouze jeden případ, šlo o jistého Jana Hůrku. Život mu možná zachránilo to, že byl chudý, Pilčík mu neměl co ukrást, tak ho nechal jít.

Pilčíkova hlava se dochovala do současnosti. Jeho manželka-vdova odmítla převzít jeho ostatky, načež zakonzervovaná hlava posloužila v Plzni k výuce mediků. Dnes je v majetku Muzea Policie ČR, které má ve své sbírce i Pilčíkovo speciální upínací zařízení, v němž držel dvanáctiletou Dagmar.

Před několika lety před ní v muzeu dlouho stála jistá stará paní. Když se dala do řeči se zaměstnankyní muzea, svěřila se jí, že to byla právě ona, koho Pilčík v roce 1951 věznil. Nenechala na sebe ale žádný kontakt, odešla a už se nikdy neobjevila.